Policejní psycholožka: Vrah školáků zřejmě trpěl frustrací a duševní poruchou

15.12. 18:30 | Autor: - pcl -

Šílený střelec Lanza má na svědomí 28 obětí. Ze všech postřelených přežil jen jeden člověk.

Pozůstalí a oběti vraha ze školy v americkém Newtownu budou potřebovat intenzivní podporu a pomoc. "Některé oběti k tomu, aby zase získaly pocit základního životního bezpečí, potřebují naopak zjistit, že to místo, které je s hrůzou spjaté, se už opět vrátilo do normálu a lze tam zase normálně jít," řekla on-line deníku TÝDEN.CZ Ludmila Čírtková přednášející psychologii na Policejní akademii. V rozhovoru mluví o tragédii, která v pátek postihla USA - 20letý střelec identifikovaný jako Adam Lanza za sebou nechal dvacet sedm mrtvých včetně své matky Nancy Lanzové, ředitelky školy Dawn Hochsprungové a 20 školáků. Zraněna byla žena pracující ve škole.

Střelba ve škole v Newtownu není zdaleka první, ke které v posledních letech došlo. Mají pachatelé něco společného?

Mají hodně společných znaků, které vyplývají z rozboru chování, ale mají také hodně odlišných znaků. Tento případ je však opravdu výjimečný, a to především velmi nízkým věkem obětí. Pachatel útočil na oběti, se kterými nebyl v nějaké bezprostřední interakci. Masakry na školách jsou většinou způsobené pachateli, kteří si vybírají věkově sourodější, přiměřenější skupinu jako terč své nenávisti. Takže bych řekla, že v tomto je ten případ opravdu velmi mimořádný.

Čím by to mohlo být způsobeno?

Vzhledem k tomu, že nemám bližší informace o případu, tak si to dovedu sotva vysvětlit a předpokládám, že všichni na místě teď to vysvětlení hledají. Když bych vyšla z toho, co je obecně k dispozici, tak u těchto pachatelů se rozlišují tři skupiny. První je označovaná jako pachatelé z frustrace. To znamená, že jde o pachatele, kteří před činem svou situaci hodnotí jako tísnivou, mají pocit, že věci, které se jim dějí, si nezaslouží. Je ale nutné podotknout, že ty stresy bývají celkem běžné, potkávají i ostatní lidi a pachatelé na to reagují takto extrémně. V každém případě je to pocit životní deziluze, zklamání, frustrace.

A ty další dvě skupiny?

Druhá skupina zahrnuje pachatele, kteří nevraždí z pocitu zoufalství, ale z pocitu přesvědčení. To jsou ti pachatelé, kterým přisuzujeme určité znaky fanatismu a kteří se domnívají, že ve společnosti existuje určité zlo a oni jsou povoláni to zlo eliminovat. A do třetí skupiny patří pachatelé s motivačním pozadím pravděpodobné duševní poruchy.

Do jaké skupiny patřil pachatel vražd v Newtownu?

Tipovat motiv a jeho profil teď opravdu nejde, protože je toho o něm známo jen velmi málo. Ale mám pocit, že může kombinovat profil pachatele z frustrace s profilem pachatele s určitou duševní poruchou. Tomu nasvědčuje fakt, že začal na prvním místě u své mámy, a pak se přesunul na druhé, vlastní místo masakru. A teď je důležité zjistit, jestli ten začátek činu, to znamená vražda matky, byla motivována nenávistí, záští k matce, kterou činil ve své mysli zodpovědnou za nějaké domnělé nebo skutečné ústrky, anebo naopak jestli byla motivována domnělou ochranou matky, aby jí uchránil před následky činu, který plánoval. A toto objasnění by mohlo upřesnit profil pachatele.

To znamená, že svou matku mohl zabít předem, aby netrpěla tím, že povraždí její žáky?

Ano. Ale zrovna tak je možná varianta, že ji zabil právě proto, že ji činil zodpovědnou za domnělé nebo skutečné ústrky a problémy, které měl.

A proč by potom útočil ještě na ty děti, když matku zabil podle všeho ještě doma?

To je právě typické pro ty pachatele z frustrace, že začnou ve vlastní rodině a pak pokračují na místě, kde je velká koncentrace obětí. Inscenují totiž to, čemu někdy říkáme grandiózní postmortální sláva, jde jim o to, že když už v životě byli "nuly", protože byli sociálně izolovaní, tak aspoň aby se o nich mluvilo - a to za každou cenu - po smrti. Ale znovu říkám, že to jsou charakteristiky určitých typických profilů, které jsem vám stručně popsala. Ale vůbec si netroufnu říct, o co konkrétně se v tomto případě jedná.

Dá se říct, co pachatele k podobným činům vede?

Vždycky se setkáváme s ohromnou směsí různých okolností a není lehké říct, která ta okolnost nakonec hrála roli spouštěče. Vždy však platí, že takovýto masakr není činem momentálního vyšinutí mysli, ale je koncovkou docela dlouhého procesu. A ten proces má různá stadia právě podle toho, o jaký typ pachatele jde. Obvykle na začátku toho procesu je nějaký spouštěč, budoucí pachatel má pocit, že mu nikdo nerozumí, že je sám, že ztratil svoji sociální tvář, takže zažívá pocity bezmoci. S tím se startují opačné pocity hořkosti, zášti a do fantazií vstupují představy o vlastní omnipotenci, nějakém aktu, ve kterém by naopak on nebyl ten slabý, ale silný a mocný. V této fázi hrají roli inspirační i počítačové hry. No, a pak už zase záleží na tom, co se v okolí pachatele děje, jestli se najdou blokátory, nebo jestli se naopak kumulují další faktory, které ho ženou v tomto vývoji dál. Pak následuje fáze promýšlení činu a to, kdy se samotný čin stane, to někdy spustí velmi drobné podněty.

Je možné na pachateli poznat, že se k tomu činu schyluje?

Kdyby to bylo jednoduché, tak by nedocházelo v takovém počtu k takovým tragédiím. A je velmi snadné po bitvě hrát generála. Takže teď se určitě bude velmi pečlivě rekonstruovat zejména jeho sociální život. Takže v každém případě bude taková rekonstrukce a budou se ex post hledat takové signály. Zatím ty rizikové signály mají malou praktickou hodnotu pro prevenci dalších případů. Obvykle totiž zjišťujeme, že pachatel byl nenápadný, klidný, sociálně izolovaný. A druhý znak je, že se zajímal o zbraně. Možná ten zájem je velmi varovný, ale ta první charakteristika je velmi všeobecná. Ale určitě stojí za to, když je někdo třeba sociálně izolovaný a vykazuje chování neodpovídající jeho věkové skupině, nabízet mu pomoc a všímat si ho. Takový všeobecný zájem je možná taková nejlepší prevence, i když ne určitě stoprocentní.

Jak se teď bude postupovat u pozůstalých obětí a u lidí a dětí, kteří byli u té střelby?

Záleží na tom, co konkrétní dítě vidělo a slyšelo. Jestli bylo konfrontováno přímo s přítomností svých mrtvých kamarádů, nebo jestli jenom slyšelo zvuky, protože každý detail hraje roli. To, jak se podaří jednotlivým obětem tu situaci zvládnout, ukážou nejbližší dny a týdny. Dopředu je velmi těžké odhadnout, které děti nebo dospělí ze školy budou potřebovat intenzivní podporu a pomoc a kdo bude schopen s podporou známých a příbuzných vše "ustát" sám. V každém případě nikdo z nich na to nezapomene a hlavní úkol spočívá v tom, naučit se s tou hrozivou vzpomínkou žít.

Bude pro ty děti lepší, když se odstěhují jinam a přejdou do jiné školy? Nebo se tam mají vrátit?

To je individuální rozhodnutí, protože některé oběti k tomu, aby zase získaly pocit základního životního bezpečí, potřebují naopak zjistit, že to místo, které je s hrůzou spjaté, se už opět vrátilo do normálu a lze tam zase normálně jít. Ale jsou také oběti, které nejsou schopné po dlouhou dobu na místo hrůzy přijít nebo se mu vůbec přiblížit. A právě ty potřebují velmi často odbornou psychologickou pomoc.

Ludmila Čírtková

Vystudovala psychologii na FF UK. Na Policejní akademii ČR v Praze přednáší policejní a forenzní psychologii. Působí jako soudní znalkyně a policejní psycholožka, ve volném čase pracuje v neziskovém Bílém kruhu bezpečí, kde pomáhá obětem trestných činů. Vydala několik knih z oboru psychologie.

Foto: ČTK/AP , JIŘÍ ČERNOHORSKÝ / MAFRA / Profimedia

Autor: - pcl -