Laureát míru má právní nedodělky v libyjské válce

02.06. 13:00 | Autor: Petr Podaný

Obama se svými nejvyššími vojenskými veliteli.

Jsou to už téměř dva týdny, co vypršela zákonná lhůta, během níž měl americký prezident a nositel Nobelovy ceny míru Barack Obama získat souhlas Kongresu s válkou v Libyi. Zmocnění od dam a pánu ze Sněmovny reprezentantů a Senátu předepisuje zákon a pán v Bílém domě měl na jeho získání přesně 60 dní.

Libyjská válka je ale válkou podivnou, občanskou neobčanskou, zčásti klanovou, rovněž tahanicí o ropu a plyn... Na jejím vzniku mají lví podíl ego a mocenské choutky vládce Francie. A pak je tu NATO, jehož někteří členové kývli na bombardování režimu Muammara Kaddáfího, když se z Paříže a Londýna rozezněl bojový pokřik: "Hrr na despotu!“ Nepodpořte to...

Ale zpět prezidentovi USA. Všechny ty rozpory kolem Libye, jež chvílemi hraničí se schizofrenií, se asi odrážejí i v jaksi laxním legislativním přístupu k americkému vojenskému angažmá na severu Afriky.

Když v druhé půli března začaly USA, Francie, Británie a spol. z letadel a lodí bombardovat Libyi, učinila tak americká armáda jen na příkaz prezidenta, bez požehnání Kongresu.

USS Barry odpaluje střely Tomahawk na Libyi. To je sice možné, ale jak předepisuje rezoluce z roku 1973 o vojenských pravomocech, takzvaná War Powers Resolution (WPR), šéf Bílého domu má lhůtu 60 dní, aby k nasazení amerických ozbrojených sil v Libyi od Kongresu souhlas získal.

Termín vypršel a dosud se tak nestalo. V takovém případě by Obama měl podle zákona účast USA v boji proti režimu Muammara Kaddáfího zastavit. Nestalo se ale ani to.

Obama sice kongresmany o začátku intervence informoval, jak vyžaduje WPR, ale nezbytnost vyžádat si k ozbrojené intervenci jejich souhlas neuznává, zní z vládních kruhů. Činitelé Bílého domu opakovaně zdůrazňují, že jde o omezenou akci.

Opravdu? S takovou válkou v Afghánistánu sice (zatím) nelze bombardování Kaddáfího a jeho věrných v operaci "Unified Protector“ srovnávat. Stěžejní roli hrály v libyjské válce Spojené státy jen zpočátku, když koordinovaly bombardování a zasypávaly Libyi především raketami Tomahawk.

Pak se ale velení ujalo NATO a v jeho rámci mají USA jen podpůrnou roli, ujišťuje Obamova vláda. Přímo bombardování se Američané účastní pouze zřídka a jejich nejdůležitější role spočívá v logistice a špionáži.

Avšak zákon je zákon. A války na velké, menší a ještě menší nerozlišuje. Podivné ovšem je, že až na drobné výjimky jak mezi demokraty, tak republikány (navíc to nejsou žádní přední kongresmani) na Kapitolu nikdo o žádném skandálu nehovoří.

Hlavní příčinou je ústavní problematičnost War Powers Resolution. Americká ústava dává Kongresu právo, aby vyhlásil válku, a prezidentovi, aby válku vedl. Důvodem vzniku rezoluce WPR bylo, že měla pravomoci Kongresu ve vojenské angažovanosti USA v zahraničí posílit. Záměr to byl sice chvályhodný, ale dopadlo to jinak. Jak se střídali prezidenti, jeden za druhým WPR neuznával a poukazoval na její údajnou nejednoznačnost a nejasnost.

Rebelové v Misurátě pálí na pozice loajalistů. Navíc v dobách pro zemi obtížných, kdy američtí vojáci vyrážejí v bojových misích za hranice a případně umírají na poli cti a slávy, se Spojené státy snaží vystupovat jednotně a většina kongresmanů se snaží prezidentovi neoponovat, nechtějí mu svazovat ruce a podrážet nohy.

Jasně dominantní tak stále zůstává prezident. Senát svou pravomoc vyhlásit válku využil v historii pouze několikrát, zatímco šéfové Bílého domu jako vrchní velitelé ozbrojených sil vyslali americké vojáky za hranice více než dvěstěkrát. Museli jen během 48 hodin informovat kongresmany.

Prezidenti často získali pro války souhlas Kongresu, ale zdaleka ne vždy. Roku 1982 obešel Ronald Reagan příslušnou legislativu během intervence do Libanonu. Bílý dům podtrhoval, že má spíše charakter mírové operace. Poté co George Bush začal roku 1990 vysílat vojáky do Kuvajtu a do oblasti kolem Perského zálivu, Kongres o svých krocích neinformoval a zdůrazňoval, že nejde o válečný stav. Kongresmani ho přesto podpořili. Když roku 1999 vedl Bill Clinton válku v Jugoslávii, překročilo bombardování trvající 78 dní zákonný časový limit jen krátce.

Případ Libye – NATO tento týden prodloužilo bojové operace proti Kaddáfímu o další tři měsíce – tak může být považován za dosud nejjasnější precedens otevřeného opovrhování zákonem.

Jako Obamovo určité alibi lze jen zopakovat, že War Powers Resolution má slabá místa. Různí experti proto už déle doporučují, aby rezoluce byla buď doplněna a upravena, anebo aby byla zrušena a nahrazena úplně novým legislativním dokumentem.

Americké letouny A-10 by evropští členové NATO v Libyi velmi potřebovali. Nemají je ale ve výzbroji.

A propos, Libye. NATO už zjevně nezbývá nic jiného než libyjského plukovníka vyhnat z Tripolisu, ať to stojí, co to stojí. A občanskou válku vybojovat za Libyjce, respektive takzvané rebely.

Bombami, raketami, blokádami, sankcemi, propagandou – a možná se nakonec nějak odůvodní i nasazení pozemních jednotek. Kaddáfí takový soustředěný a masivní tlak dlouho ustát nemůže. A byť by se o to pokoušel a Alianci by se nepodařilo ho zabít, jednou by musel jeho věrným dojít i ten poslední náboj.

Foto: Pentagon , ČTK/AP

Autor: Petr Podaný