Čím je země ve větším srabu, tím více spílá Americe

18.11. 15:00 | Autor: ČTK

Víte, co mi můžete, Amíci... (ilustrační fotografie).

Jednou za čtyři roky se hlavní světovou událostí stávají prezidentské volby v USA. Různé národy na všech kontinentech okouzleně sledují zápolení dvou mimořádných chlapíků. Pak do Bílého domu přichází nový šéf a zbytek světa se vrací k obvyklému spílání Americe, napsal dnes v listu Kommersant bývalý náměstek ruského ministra zahraničí Georgij Kunadze.

Veřejná nepřízeň k Americe je věc potřebná a užitečná. Vždyť Amerika je nadpřirozená síla a nepřekonatelná okolnost, na kterou lze svést jakékoli vlastní chyby, neúspěchy i zločiny. Z toho pramení zákonitost, že čím hůře žije země, čím má neschopnější a zkorumpovanější vládu, tím hysteričtěji nesnáší Ameriku.

Článek Georgije Kunadzeho pro list Kommersant. Náš ruský vztah k Americe není až tak primitivní. Samozřejmě ji nesnášíme, a to čím dál tím víc. Ale v hloubi duši se sami toužíme stát Amerikou. Takovou, jaká je. A ještě více takovou, jakou se nám zdá být. Taky chceme být všudypřítomní a vševidoucí, taky toužíme poučovat a učit všechny ostatní.

Zkrátka, nejsme proti privilegovanému postavení Ameriky ve světě. Jen toužíme, abychom ho měli my sami.

Odtud pramení i stesk po sovětské minulosti, ve které jsme jednali s Amerikou jakoby rovný s rovným. A taky zoufalá odhodlanost zachovat hlavní atribut někdejší rovnosti - na lékárnických vahách vybalancovanou jadernou paritu, umožňující zaručeně zničit Ameriku tolikrát, kolikrát by to dokázala ona v našem případu. Odtud i nekonečné analýzy Ameriky jako jediné supervelmoci.

Jak by se pak dalo pochopit, že pravidla hry ve světě se změnila a že strategické jaderné zbraně, které ani my, ani Amerika nikdy proti sobě nepoužijeme, dávno přestaly být kritériem naší výjimečnosti. Že naše pokulhávající ekonomika nám neotvírá dveře do klubu hospodářských velmocí.

Oblíbená kratochvíle hlavně v Pákistánu. Pálení americké vlajky. A že imitace demokracie nepředstavuje platnou propustku do společenství demokratických států. Ale otázka zní, jak bychom se dokázali přiblížit k USA a dalším desítkám zemí, které vedou v kritériích vyžadovaným v tomto století.

Zatím se pustíme do dalšího "restartu" rusko-amerických vztahů. Věc je to nejspíše jalová a marná.

Vždyť ve světle posledních větrů v ruské politice je pokračování "nového počátku" po Obamově znovuzvolení možné jedině za podmínky, že americká administrativa přehodnotí své přístupy, posype si hlavu popelem a uzná chyby.

Naše vláda nic přehodnocovat nemusí, všem je známo, že její politika vůči USA je bezchybná a jedině správná. Stejně jako naše vnímání Ameriky a Američanů.

Staronový prezident. Copak asi Obama nadělí ve svém druhém funkčním období kolegům z Kremlu?