Zimbabwe: když se ze života stane jedna dlouhá fronta

15.11. 11:53 | Autor: - els -

Čekají na chleba už téměř dvě hodiny na ulici poseté odpadky. Je sice teprve deset hodin ráno, ale slunce už těch padesát lidí ve frontě pořádně pálí. Vítejte v Zimbabwe a realitě, kterou symbolizuje inflace osm tisíc procent.

Odnikud se vynoří cizí člověk. „Byl jsem hned za vámi, pamatujete? Viděl jste mě předtím," vykládá podle listu Los Angeles Times usmívající se David Kaodza.

V Zimbabwe, kde hyperinflace dosáhla téměř osmi tisíc procent a lidé utrácejí své životní úspory za jídlo, se život smrsknul jen na jednu věc: frontu. Když budete procházet jakýmkoli zimbabwským městem, narazíte na ně. Fronty jsou všude. Je to jako invaze olbřímích hadů, kteří se táhnou z každého supermarketu.

Kaodza, podnikavec v zemi, kde mouka téměř došla a z chleba se stalo luxusní zboží, v krátkosti představuje svou taktiku, jak se ve frontě dostat dopředu. Nečekáte, až na vás prostě dojde řada. Existuje nepsaná etiketa s propracovanými pravidly. Jen policejní nebo armádní uniforma může frontu ignorovat.

Pro lidi, jako je Kaodza, není stání ve frontě jen pouhou nutností. Vystavěli si na tom obchod. Jsou mistři frontové taktiky a zvládnou být na třech nebo čtyřech místech současně. Zajistí si místo na začátku fronty a pak utíkají na konec, kde se s někým dohodnou, aby jim podržel místo. Ještě chvilku počkají, až se fronta prodlouží a znovu si dojdou pro místo na konec řady.

I fronty mají svou etiketu

Když není čím topit, musí se pro dřevo Podle místní etikety můžete opustit frontu, ale nikdy ne na dlouho. Taky musíte zaplatit něco člověku, který vám místo hlídá. „Je to každý sám za sebe. Někdy řekněte, že jste stál ve frontě a právě se vrátil, ale někdo řekne, ‚Já vás neviděl‘ a prostě vás vyšoupne," říká Kaodza.

Nikomu nevěř. Nenech se vyvést z rovnováhy. Obrň se. Zvykni si na nadávky. To je několik přikázání „frontového obchodu". „Jsou tam lidé, kteří mě nenávidí, protože si dokážu odnést čtyři bochníky chleba a oni nedokážou sehnat ani jeden. Buď já, nebo oni. Jeden musí zvítězit, druhý prohrát," prohlásil průbojný obchodník.

Klamání nově příchozích o délce čekání nebo dokonce o tom, na co se čeká, patří k normálním taktikám, jak zmenšit konkurenci. Ne všichni jsou totiž tak drzí jako on. Mnoho lidí hladoví, zoufale shání jídlo pro rodinu a pak stráví celý den ve frontě.

Přežijí jen nejsilnější

Ani kolabující lidé nejsou výjimkou. Vedro si vybírá svou daň a ostatní se bojí pomoci, aby neztratili svá místa v řadě. „Je lepší nebýt svědkem takové věci, protože jestli zemřou, přijede policie a vy budete muset vysvětlovat, co se stalo," vysvětluje suše Kaodza.

Vepředu je nějaký rozruch. Žena v uniformě čističů ulic se mačká do čela, že prý „mají právo tam být, protože musejí celý den pracovat". To už se ale otevírají dveře pekárny a line se z nich vůně čerstvě pečeného chleba. Vřava ve frontě roste.

Ženy se vracejí z nákupu v sousedním Mosambiku Čistička se dokázala vmáčknout do dveří a první bochník patří jí. K chlebu se dostane pár dalších a první várka je pryč. Dveře se zavírají a fronta se neustále prodlužuje.

Jak se všeobecný nedostatek prohlubuje, připomíná se i varování bruselské Mezinárodní krizové skupiny, která v září prohlásila, že Zimbabwe bylo „k úplnému kolapsu blíž než kdykoliv předtím". V červnu se inflace poprvé dostala přes sedm tisíc procent. Nyní už je to o devět set procent více.

Za všechno může "stařec"

Prezident Robert Mugabe viní z krize západní velmoci. Sedmadvacet let vládnoucí diktátor však svými kroky situaci ještě zhoršil.

Robert Mugabe na jednání OSN Tištění bankovek vyvolalo hyperinflaci. Napravit to měla operace Dziksa Mutengo (Snižte ceny) na konci června. Jediným výsledkem byla nákupní horečka a krach menších obchodů. Ty velké sice Dziksa Mutengo ustály, ale neměly už vůbec žádné zásoby.

V Zimbabwe tak lidé stále žijí ve strachu. Diktátor si chyby nepřipouští. Ale i tak se řeč ve frontách nakonec stočí na politiku. Lidé z chaosu obviňují „otce", „madalu" (stařec) nebo Boba. Není to nikdo jiný než Mugabe.

„Většina lidí si přeje, aby zemřel. Říkají, že zabil naší zemi," nechává se slyšet pětačtyřicetiletý noční dělník Charles Moyo. Když si za osmdesát tisíc místních dolarů (45 Kč) odnáší dva malé bochníky chleba s vítězným úsměvem na tváři, brání je jako poklad.

Foto: archiv, AP

Autor: - els -