Zavraždil mi rodiče. Teď jsme přátelé

07.02. 05:05 | Autor: Kamil Polko

Rwandské děti při pietní akci připomínající genocidu z roku 1994.

Dokážete si představit, že by se do vedlejšího domu přistěhoval člověk, který zabil vaše rodiče? Přesně to se nyní děje ve rwandské vesničce Mbyo. Vedle sebe tam žijí vrazi a pozůstalí po jejich obětech. Genocida z roku 1994 je prý už zapomenuta.

Laurencia Niyogirová patří k etniku Tutsiů. Tasian Nkundiye je zase Hutu. Během masového zabíjení před třiadvaceti lety Tasian vyvraždil Laurencii skoro celou rodinu - maminku, tatínka, tetu, strýce... Jenom proto, že patřili k nenáviděnému etniku. Dívka, která tou dobou chodila na základní školu, utekla s dvěma sourozenci do sousedního Burundi. O mnoho let později vrahovi odpustila a nyní oba žijí v komunitě Mbyo, jedné ze sedmi unikátních vesniček založených křesťanskou charitou Prison Fellowship Rwanda (PFR), které poskytují domov čtyřem tisícovkám lidí, pachatelům i obětem genocidy. Vesnici nedávno navštívil britský list Guardian.

Komunita Mbyo je na venkově, asi hodinu jízdy autem od milionové metropole Kigali ve východní části země. V současnosti tam přebývá skoro šedesát rodin, každá z nich bydlí v cihlovém domku s primitivním vybavením a plechovou střechou. Pozůstalí obětí často přímo sousedí s pachateli genocidy. Když otevřou okno, vidí v podstatě do obýváku člověka, který jim znásilnil a zabil příbuzné nebo podpálil domov.

Obyvatelé vesnice vedou prostý život, pěstují kukuřici a sladké brambory a chovají skot a další užitková zvířata. Lidé, kteří nemohou fyzicky pracovat, vyrábějí jednoduché předměty pro každodenní použití. Někteří se dokonce věnují umění. Společná práce jim podle Guardianu pomáhá budovat ztracenou důvěru a vesnice je díky tomu téměř úplně soběstačná.

Součástí projektu jsou také diskuse a přednášky o řešení konfliktů. Ve volném čase lidé posedávají na lavičkách a klábosí spolu bez ohledu na zločiny minulosti. Starostou vesnice je muž, který v roce 1994 zavraždil několik lidí. Příbuzní obětí ho přesto respektují. "Motivuje nás hlavně to, že se staráme sami o sebe, bez vládního či armádního dohledu," popsala Niyogirová. Dnes je jí asi třicet let a založila vlastní rodinu.

Čtěte TÝDEN. Tyto komunity začaly vznikat v roce 1995, aby poskytly přístřeší mnoha lidem, kteří po genocidě zůstali bez domova. Po roce 2000 přišla vláda prezidenta Paula Kagameho s nápadem, že někteří odsouzenci budou propuštěni, pokud vyhledají pozůstalé a vyjádří své pokání. Oběti pak měly příležitost udělit viníkům milost. Možnosti využilo mnoho lidí, včetně Nkundiyeho, jehož omilostnila právě Laurencia Niyogirová. Takových příběhů je více.

CELÝ ČLÁNEK SI PŘEČTĚTE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.