Požehnaná i prokletá súdánská ropa

      Když na konci devadesátých let 20. století začal Súdán vyvážet první ropu, zásadně to změnilo charakter dosavadní války v zemi. Už tehdy se z mnoha zasvěcených úst ozývalo, že ji nelze stereotypně prezentovat jako konflikt muslimského severu s křesťanským jihem, ale že od jejího vzplanutí roku 1983 (k prvním srážkám však došlo krátce po získání nezávislosti země roku 1956) šlo stejnou měrou o rozdělení moci, území a přírodních zdrojů.

     Náboženství bylo často jen zástěrkou pro veskrze světštější pohnutky. Nalezení ropy, jež celý konflikt znovu vyostřilo, tuto skutečnost jenom potvrdilo. Angažovanost mezinárodních petrolejářských společností, mezi nimi CNPC, Petronas, IPC, Talisman a ÖMV, přitom nepřímo způsobovala genocidu a vyhánění obyvatelstva v oblastech těžby.

     Mnoho Súdánců věří, že jim černé zlato přinese blahobyt. Je všude pod povrchem, celý Chartúm stojí na ropě, lze zaslechnout z různých stran. Opojení z těžebních věží zažívají už řadu let i další africké země. Kritici se nicméně obávají, že nejchudší obyvatelstvo v Súdánu z nerostného bohatství své země nijak profitovat nebude a že drtivá většina příjmů skončí v kapsách úzké vrstvy vyvolených. Neblahým příkladem je na ropu bohatá Nigérie, jejíž šedesát procent obyvatel žije stále pod hranicí chudoby.

    Ropa všude jednou dojde. Bohatství naší země musíme stavět na něčem jiném, varují mnozí Súdánci.
      Možné rozdělení země na sever a jih by mohlo vést k destabilizaci celého regionu. Přímo hororovou vizi představuje secese jižního Súdánu pro Egypt, který se už dlouho obává o budoucí využití Nilu. Nemalá část Súdánců, hlavně na severu, je přesvědčena, že rozdělit Súdán chtějí hlavně Američané, kteří tak zabijí dvě mouchy jednou ranou.

     Oslabí režim v Chartúmu a současně si znovu otevřou cestu na jihosúdánská ropná pole (americké firmy tu vrtaly už v šedesátých letech minulého století), kam by je islámští vůdci nepustili.