O Zimbabwe koluje hodně mýtů, říká český diplomat

29.03. 13:23 | Autor: Petr Podaný

Když byl roku 1980 Robert Mugabe poprvé zvolen prezidentem Zimbabwe, měl zimbabwský dolar hodnotu porovnatelnou s jeho americkým protějškem. Dnes směňují obyvatelé této jihoafrické země jeden US dolar za 45 milionů (!) zimbabwských. Průměrná mzda menšiny těch, kteří v zemi pracují, činí dnes devět amerických dolarů.

Někdejší hrdina boje za národní osvobození a současně politik, který Zimbabwe ekonomicky zruinoval, se nyní už počtvrté (1990, 1996 a 2002) uchází o prezidentský úřad. Poprvé se však musí reálně strachovat o své znovuzvolení. O situaci v Zimbabwe hovoří magazín Týden s expertem na tuto zemi, českým diplomatem a někdejším velvyslancem v Zimbabwe Jaroslavem Olšou jr.

Pane velvyslanče, průzkumy hovoří proti dnešnímu (znovu)zvolení Roberta Mugabeho do funkce prezidenta. Opozice se obává mohutné falšovací mašinérie při sčítání hlasů. Oprávněně? Jaké je vaše prognóza dnešních výsledků a případného dalšího vývoje.

Samozřejmě, že k jistému manipulování výsledků dojde, tak jako vždy předtím a tak jako téměř vždy ve volbách nejen v Zimbabwe ale i v řadě dalších afrických zemí. Osobně si ale myslím, že v předchozích volbách Robert Mugabe, respektive jeho Africký národní svaz Zimbabwe (Vlastenecká fronta - ZANU /PF/) vítězil spíše proto, že měl opravdovou, byť často pro nás nepříliš pochopitelnou masovou podporu na venkově a navíc jeho „přesvědčovací" kampaň - v tom vlastním i přeneseném slova smyslu - na voliče zabírala. Volební podvody tak byly jen věcí jistoty.

Ze série snímků o životě v Zimbabwe od M. Jeřábka. Odhadnout výsledky těchto voleb je spíše úkol pro Pýthii delfskou. Pořád se sice hovoří jen o duelu Mugabeho se soupeři, ale probíhají i parlamentní, senátní a místní volby, které také mohou mít docela vliv.

Co se týče souboje o prezidentský úřad, velmi obecnou představu si lze vyvodit na základě matematických úvah založených na předchozích volbách. Tehdy Mugabe získal něco málo přes 50 procent hlasů, jeho hlavní protikandidát zhruba o 10 procent méně a další dva kandidáti byli jen do počtu.

Oproti tehdejším volbám je tu ale významná změna. Tehdy vítězil kandidát s nejvyšším počtem hlasů v jediném volebním kole. Bylo-li by to stejné i dnes, o opětovném vítězství Mugabeho bych nepochyboval.

Letos však dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů postupují do druhého kola voleb, tato změna byla ústupkem tlaku jihoafrického prezidenta Mbekiho. A tato situace naprosto mění rovnováhu sil.

Fanynky autokraticky vládnoucího prezidenta Mugabeho. O postupu Mugabeho do druhého kola nelze pochybovat. S ním tam pak půjde buď kandidát opozičního Hnutí za demokratickou změnu Morgan Tsvangirai, nebo donedávna člen Mugabeho strany a bývalý ministr financí Simba Makoni.

Bude-li to Tsvangirai, bude mít Mugabe ve druhém kole zřejmě snadnou roli, protože v průběhu posledních let opozice spíše hlasy ztrácela než získávala. Bude-li ale jeho soupeřem Makoni, je situace podstatně komplikovanější.

Makonimu totiž svou podporu slíbila jedna ze dvou frakcí rozštěpeného Hnutí za demokratickou změnu (MDC), podporu má i u části Mugabeho strany, která chce už konečně změnu politiky, ale současně nechce ztratit moc v zemi, a lze očekávat, že i příznivci vyřazeného Tsvangiraie si nevyberou Mugabeho.

V takové situaci by Makonimu k vítězství mohlo stačit přetáhnout pětinu či čtvrtinu Mugabeho příznivců, což by za současné situace uvnitř Mugabeho strany nemusel být velký problém. Takový scénář by znamenal Mugabeho prohru.

Tři týdny do druhého kola voleb je při současném napětí v zemi dlouhá doba. Jsou na místě obavy z propuknutí násilí či vývoje, jakého jsme byli nedávno svědky třeba v Keni?

Žádný benzin. Ze série snímků o životě v Zimbabwe od M. Jeřábka. Cecil Rhodes, jehož Britská jihoafrická společnost zemi v letech 1890-1923 jménem britské koruny spravovala, údajně říkal, že schopnost v zemi většinových Šonů snášet utrpení je nekonečná. Za šest let života v Zimbabwe jsem opravdu masovou demonstraci v zemi zažil pouze jednou.

Šonové jsou spíše milí a mírumilovní lidé. Kdyby podobná situace přicházela v Kongu nebo třeba Nigérii, téměř bych si troufal vsadit na to, že k nepokojům dojde. Bez ohledu na vítěze.

V případě Zimbabwe se násilnosti samozřejmě neodvážím vyloučit, vždyť kdo je čekal v Keni? Ale spíše bych čekal mrazivý a nešťastný klid.

Před dvěma týdny prohlásili vrchní velitelé armády, policie a vězeňské služby, že nikdy nezasalutují někomu, kdo se neúčastnil národně osvobozovacího boje. To je jednoznačná hrozba. Reálná?

Ozbrojené složky byly tradičně Mugabeho oporou, ale... Při současném opravdu rychlém ekonomickém poklesu země je dost pravděpodobné, že stát už není schopen se o vojáky a policisty dostatečně postarat, což by mohlo znamenat, že jejich bezvýhradná podpora stávající vládě není stoprocentní. Navíc už před čtyřmi lety začal Mugabe řadě vysokých vojenských představitelů dávat i státní funkce, například guvernérů provincií.

Všichni Mugabeho muži? Bejvávalo. A tento trend odsunu řady lidí z armády do „civilních" funkcí pokračuje i dál. Můžeme jen spekulovat, co to znamená, ale je to buď signál, že k řadě těchto lidí už Mugabe ztratil důvěru, a proto je přesunuje jinam, nebo je naopak přesunuje proto, že se o ně v armádě už není schopen dobře postarat. V obou případech by to mohlo znamenat, že tato vyjádření jsou spíše zastrašování než reálná hrozba.

V souvislosti s kandidaturou na prezidenta bývalého ministra Simby Makoniho se začalo hovořit o sílící vnitřní opozici proti Mugabemu v ZANU-PF, o nespokojeném křídle strany, které se obrací proti prezidentovi. Je tomu skutečně tak? Dosud se k Makonimu, dlouholetému důvěrníkovi Mugabeho, přiklonila jen hrstka politiků ZANU-PF.

Mugabeho ZANU-PF nebyla nikdy opravdovou politickou stranou, ale spíše hnutím sdružujícím generačně, ideologicky i lidsky naprosto odlišné politiky. Rozpory uvnitř strany propukaly pravidelně kolem každých voleb. Šlo většinou o válku založenou na etnické příslušnosti, kde větší etnické skupiny jako Korekore pro sebe požadovaly adekvátní podíl na moci, protože prezident Mugabe dával lepší posty „svým" Zezuruům.

Ze série snímků o životě v Zimbabwe od M. Jeřábka. Problémem vždy byly Ndebeleové, ale i Manyikové - o jejich hlasy se bojovalo. A tradiční a mnohaletý byl například boj jednoho z raných členů strany Edsona Zvobga prakticky s každým.... Vždy se ale tento problém zásahem Mugabeho vyřešil a sváry se navenek urovnaly.

Letos se však na stranu Makoniho postavily skupiny nemající etnickou základnu. Veřejně jej podpořil třeba Dumiso Dabengwa, nikoliv nevýznamný politik a významná postava osvobozeneckého boje. Dabengwa dokonce po nezávislosti skončil ve vězení a většinu z posledních dvaceti let je v jakémsi „vnitřním exilu" uvnitř Mugabeho strany.

O tom, že má Mugabeho osobně a jeho politiky už dost, mluvil třeba při našem setkání někdy v roce 2005. Jeho výhrady byly známé, ale nikdy proti Mugabemu nevystoupil veřejně, až teď, a podpořil Makoniho.

Poprvé vystoupil proti Mugabemu i jeden z tradičních náčelníků, kteří byli vždy na straně ZANU (PF). Byl to náčelník Makoni z distriktu Makoni, což samozřejmě není jen shoda jmen, takže „něco je jinak".

Jsem přesvědčen o tom, že politický konec Mugabeho a jeho generačních souputníků z dob osvobozenecké války by ve straně uvítala velká část členské základny, především mladší generace, pro kterou hlavní roli hraje zájem neztratit vliv na chod země a především nezruinovat Zimbabwe natolik, aby už nebylo co si mezi sebou dělit.

Zimbabwané podlézají ostnantý drát při útěku do JAR. Tahle skupina pochopitelně nikdy nebude volit opozici, ale uvítá vítězství osoby, která je na jednu stranu dostatečně lidsky spjata se stranou, ale současně je schopna vést zemi novým (spíše trochu jiným) směrem... Právě pro ně by byl Makoni nejlepším řešením.

Jste spoluautorem knihy o dějinách Zimbabwe, Zambie a Malawi, která by měla v dohledné době vyjít. Není to trochu rizikový počin, když situace v regionu může případným odchodem Mugabeho z politické scény doznat prudkých změn?

Dohodli jsme se s nakladatelstvím, že ještě v poslední chvíli, příští týden doplním výsledek alespoň prvního kola voleb. Ale ať už volby dopadnou jakkoliv, podle mne jsou velmi důležitým mezníkem. Vyhraje-li Mugabe, bude to znamenat už naprostý konec zdání demokracie, na které mu podle mne dost záleží. A vyhraje-li někdo jiný? Pak země začíná psát úplně jiné dějiny...

Jaká je dnes v Zimbabwe v souvislosti s parlamentními a prezidentskými volbami nálada? Změnilo se v této souvislosti výrazněji společenské klima oproti volbám minulým?

Protože přece jenom už v Zimbabwe několik měsíců nejsem, musím vycházet ze zpráv mých bývalých kolegů. Podle toho, jak mi dnes popisují, je situace podstatně dramatičtější. Už před dvěma třemi lety lidé opravdu trpěli vysokou inflací, ale ta tehdy byla v řádu několika tisíc procent.

Ze série snímků o životě v Zimbabwe od M. Jeřábka. Teď je 100 tisíc procent. V tom se těžko dá normálně žít. Nejde elektřina, nejde voda, nefunguje městská doprava. A hlavně obchody, které ještě v roce 2006 byly plné místního i dovozového zboží, najednou zejí prázdnotou

Osobně si myslím, že teď už velká část obyvatelstva pochopila, kdo je viníkem problémů, a přestává věřit v Mugabeho rétoriku. Má to ale jeden problém. Ten nejhorší propad zažívají mnohonásobně více obyvatelé ve městech, kteří jsou proti Mugabemu už od počátku. Na vesnicích stále pokračuje těžký život, ale zhoršení tamní situace asi není takové a to rozhodne.

Během své předvolební kampaně rozdal Mugabe čtyři tisíce traktorů rolníkům, na svých mítincích rozděluje potraviny nebo computery. Kdo jej finančně podporuje? Rakušan, který podniká v Zimbabwe, mi líčil, že třeba počítače jsou čínské výroby, většinou bez možností náhradních dílů, servisu, v podstatě s minimální životností.

Čína poskytla Zimbabwe už řadu mezivládních půjček, taková je její politika. A nejen k Zimbabwe, ale k celému třetímu světu. Pamatuji si třeba také půjčku z Íránu, tehdy právě na dovoz tamních traktorů. Na druhou stranu si ale uvědomme, že těch mítinků zase tolik není, takže ta suma, za kterou je možno nakoupit ony počítače a potraviny, by nezruinovala ani takto zruinovaný stát, jako je Zimbabwe.

Důležitější než vlastní dary je to, že se o nich píše v novinách, hovoří v rádiu a televizi a je to jakýsi příslib pro nerozhodnuté; když tenhle kandidát vyhraje, třeba přijede i k nám.

Takhle to je a bylo interpretováno i před minulými volbami. Tam byl tlak jasný: „Minule jsi volil opozici, a pomohla ti pak?" říkali Mugabeho pomocníci „Nepomohla!" „Ale když ve tvém okrsku tentokrát zvítězí Mugabe, opravíme ti tvou školu, nemocnici..." Taková byla předvolební agitace ZANU-PF. A nelze nepřiznat, že často úspěšná. A někdy se sliby i splnily. Myslím, že i tohle je důležité: kolikrát byly sliby splněny, a kolikrát ne.

Některé údaje o situaci v zemi jsou hrozivé - pokud odpovídají skutečnosti. Kolem tří a půl milionu obyvatel, kteří z ekonomických a politických důvodů opustili Zimbabwe, až šest milionů závislých na potravinové pomoci, asi 80 procent nezaměstnaných. Kolik Zimbabwanů dnes ve své bídě ještě stojí za svým prezidentem? A lze stručně říci proč?

Řada ekonomických údajů tohoto typu je ve všech afrických zemích tak trochu vědecká fantastika. Třeba nezaměstnanost: když Zimbabwe prosperovalo, bývala nezaměstnanost 60 procent. Nesmíme zapomínat na to, že drtivá část venkovského obyvatelstva nikdy nebyla a těžko v blízké budoucnosti bude formálně zaměstnána. Ze série snímků o životě v Zimbabwe od M. Jeřábka. Prostě přežívá na svých malých políčkách a své přebytky směňuje, méně již prodává, za jiné předměty, které potřebuje. Onen hrozivý nárůst nezaměstnanosti se zase dotkl především měst a ta jsou proti Mugabemu už dávno.

Co se týče potravinové pomoci, i tam jsou čísla více než problematická. Před dvěma třemi lety se hovořilo o třech milionech lidí a často o hladomoru, ale ten opravdu nebyl vidět. Situace v Zimbabwe nebyla ani vzdáleně podobná hladomoru třeba v Etiopii. Nesporně je v zemi hlad, nedostatek potravin, ale nejedná se o fatální krizi, která by znamenala statisíce mrtvých.

Podobně zvláštní číslo jsou tři miliony Zimbabwanů v sousedních zemích. Znamenalo by to, že každý čtvrtý obyvatel země by odešel za hranice, především na jih do Jihoafrické republiky a Botswany, méně pak do Mosambiku a Zambie. Kdyby jich jenom desetina přešla do bohaté Botswany, znamenalo by to, že tam třeba každý sedmý je Zimbabwan? To podle mne není možné.

Žena s prstem označeným inkoustem opouští volební místnost. To číslo, samozřejmě příslušně nafouknuté, obsahuje i krátkodobé „pendlery", kteří si s velkým rizikem odskakují nakrátko něco přivydělat a pak se zase vracejí, takže jich v zahraničí není tolik.

Problémem je ale drastický odchod vzdělaných lidí. Z mých přátel například na Zimbabwské univerzitě odešli už do roku 2006 skoro všichni.

Jeden učí na univerzitě ve Windhoeku, druhý zakládal fakultu archeologie v Botswaně, třetí se ocitl v Keni. Myslím, že tato děsivá čísla jsou trochu ovlivněna i tímto.

Kde má Mugabe největší oporu? Ve městech, na venkově?

Jeho hlavní oporou jsou stále a neměnně nevzdělaní zemědělci především v oblastech takzvaného Mašonska v okolí Harare. Pro ně je Mugabe hrdinou, osvoboditelem a „světlem" do budoucnosti. Podívejte se na to absurdně z pohledu některých z nich, před několika lety to udělal výzkum takzvaného Afrobarometru. Velvyslanec Olša oceňuje dětské sochaře v Tengenenge v Zimbabwe. Ten zjistil, že zimbabwský vesničan sice vnímá zhoršování reálné situace, žije se mu hůř, ale je spokojenější. Přiznám se, že když jsem to poprvé slyšel, nebyl jsem schopen to pochopit bez výkladu.

Trik spočíval mimo jiné v tom, že Mugabeho ZANU-PF opravdu část zemědělské půdy zabavené po roce 2000 v „divoké" pozemkové reformě rozdala chudým vesničanům. Takže taková rodina, která neměla nic, byla najednou vlastníkem půdy. Žilo se jim hůř, ale poprvé v životě měli pocit, že se o ně někdo staral, že něco dostali, a to něco, ta půda, je pro ně šancí do budoucna.

Teď jsme ale o pět šest let později a je otázkou, jestli už pochopili, že samotný fakt, že mají políčko, neznamená nic moc. Doufám a věřím, že část z nich už pochopila, že když půdu neumějí správně obdělávat, nemají mechanizaci, hnojiva a navíc nejsou schopni dostatečně efektivně svou produkci nabídnout k prodeji, je jim taková půda vlastně k ničemu.

Bohužel si myslím, že velká část z nich dříve výnosné pozemky používá pouze k výrobě potravin pro vlastní potřebu, což znamená drastické snížení výnosů. Jim to však může naprosto stačit. Takže část vesnického obyvatelstva je spokojená, přestože země ekonomicky kolabuje.

Jakou roli v architektuře moci hrají dvě hlavní etnika, Šonové a Ndebeleové?

Tam jsou karty rozdány už od nezávislosti. Menšinoví Ndebeleové, zhruba 16 procent obyvatel, prostě tradičně volí proti Robertu Mugabemu. Lze očekávat, že to udělají i letos a budou volit buď Tsvangiraie, nebo Makoniho. To, že se za Makoniho postavil Dumiso Dabengwa, by mohlo misky vah převážit u Ndebeleů na jeho stranu.

Jedna z hlasovacích místností v Harare. U Šonů je situace komplikovanější, protože vlastně nejde o jednu etnickou skupinu, ale bojují tu mezi sebou další menší skupiny, především Korekoreové, Manyikové a Zezuruové. Právě tady se rozhodne prezidentská bitva, jde o to, jak se tentokrát k Mugabemu zachovají Manyikové. Ti by mohli - a vše tomu naznačuje - jít na pomoc „svému" člověku Makonimu. Právě o hlasy provincií Manicaland, Masvingo a Midlands, tedy oblasti mimo hlavní zemědělské šonské oblasti kolem Harare, se vede nejtěžší bitva.

Opoziční strana MDC vzbuzovala po svém vzniku na konci 90. let a hlavně po velkém volebním úspěchu v roce 2000 naděje. Jaké je dnes její postavení a šance proti kandidátům ZANU-PF na úřad prezidenta?

MDC po svém vzniku vědomě a asi jedině správně polarizovala zimbabwskou společnost. První parlamentní volby v roce 2000 ukázaly, že strana, spíše však hnutí, je schopna získat prakticky polovinu voličské základny.

A další volby ukázaly, že právě to je její maximum. Abyste vyhráli v onom nešťastném westminsterském volebním systému, kde vítěz bere vše a existují dvě strany, musíte prostě získat o trochu víc, než jen polovinu.

A tady je ten problém, to prostě MDC nedokáže. Pořád více obyvatel země žije na venkově, což matematicky dává od počátku větší šance ZANU-PF.

Současně se mi zdá, že sám Morgan Tsvangirai, ale i Robert Mugabe, se postavili na tak vyhraněné politické pozice, že šance jakési „vlády národní jednoty", jak o ni zřejmě bojoval jihoafrický prezident Thabo Mbeki od počátku krize, je naprosto vyloučená. Přitom ale jedině spolupráce státostrany ZANU-PF a opozice, a teď neříkám jaké, je šancí pro vyřešení krize. Musí to být jakási koalice, která chce spolupracovat. Ale dvě emblematické figury to prostě být nemohou.

I proto se před třemi lety rozpadlo opoziční Hnutí za demokratickou změnu a frakce vedená Arthurem Mutambarou se vydala cestou hledání spojenců na „druhé" straně. Jsem přesvědčen o tom, že toto je jediná cesta z krize ven.

Právě Makoniho kandidatura, podporovaná mimo jiné veřejně Mutambareho frakcí MDC, je touto šancí, která by na jednu stranu dostala mimo hlavní politické spektrum oba dva radikální hráče, tedy Mugabeho a Tsvangiraie, a současně by byla schopna mít za sebou výrazně větší voličskou a členskou základnu, než je polovina obyvatel.

Foto: portrét J. Olši - Liba Taylor, černobílé snímky všedního života v Zimbabwe - Michal Jeřábek, Olša v sochařské kolonii a kojící Šonka - Petr Podaný, aktuální fotografie z voleb - agentury Reuters a AP

Autor: Petr Podaný