Nakrmte se sami. Emancipujeme africké zemědělce

Je to už staré humanitární dilema: Dovážet zahraniční potravinovou pomoc chudým a hladovějícím zemím, nebo nedovážet? Až polovina zemědělské eprodukce v zemích východní Afriky shnije nebo vůbec nevzejde. Přitom podle Stephena Muchiriho, ředitele Východoafrické farmářské federace (EAFF), by ke změně stačilo relativně málo. Zefektivnit vlastní produkci.

Výpěstky, které neshnijí, se prodávají na místních trzích za cenu, která je až třetinu pod cenou třžní. A hektary zemědělské půdy masově skupují okolní státy. Spíš než technologie je ale podle Muchiriho potřeba změnit dosavadni zvyky farmářů.

Pane Muchiri, v čem vůbec spočívá činnost Východoafrická farmářské federace?

EAFF je regionální síť jednotlivých farmářských asociací v deseti členských zemích jako jsou Eritrea, Džibutsko, Etiopie, Súdán nebo Kongo.

Spolupracujeme s asi dvaceti miliony drobných a středních zemědělců, to je asi dvacet procent z celkového počtu. Jsme v podstatě lobbystická skupina, která zastupuje farmáře a zároveň je informuje o tom, co se v zemědělství děje.

Spolupracujeme s rozsáhlou sítí partnerů z Afriky i dalších zemí a s mezinárodními organizacemi, jako je OSN nebo sociální výbor Evropského parlamentu.

Během prvních let jsem také vypracovali názorové pozice na témata, která jsou v regionu považována za důležitá: biopaliva, klimatické změny, zabírání půdy zahraničními investory, zčásti také na geneticky upravené plodiny.

Teď už EAFF rozeznávají vlády jako zástupce zemědělců. Máme také status pozorovatelů, můžeme se tedy zúčastňovat jednání s vládou, kde občas také předkládáme vlastní návrhy. Provozujeme také výzkumné ústavy.

Jaké mají farmáři z členství výhody?

EAFF lobbuje za jejich zájmy, dostává jejich témata do veřejného povědomí a všem svým členům poskytuje pravidelný přísun informací. Například po mnoho minulých let od státu plynuly do zemědělství jen nepatrné investice. A přitom možnosti tu jsou - jen farmáři o nich příliš nevědí. A to je jedna z příčin, proč je zemědělství na tak špatné úrovni.

Naším hlavním úkolem je ale prosazování změn na nejvyšší úrovni. My se sejdeme s vládními představiteli, necháme si všechno vysvětlit a pak to dál předáme našim členům. Například v Keni nedávno vláda vyčlenila prostředky na podporu dětí a žen. Mnoho našich členů ale vůbec neví, jak s vládou jednat a jak na ni vyvíjet tlak, nebo se jí přímo bojí.

Jak funguje spojení mezi farmáři a úředníky z kanceláře, kteří tohle všechno zajišťují?

Tuhle organizaci od základu tvoří farmáři. Přijdou sem, když potřebujeme něco vyřídit, vyřešit a pak se vrátí zpět na pole. Já tu jsem pro ně. To je jedno z kritérií. Abyste se mohli stát členem, musíte prokázat, že máte farmu. Také vás někdo musí představit a členství vám navrhnout. To jsou ti lidé, kteří tvoří jádro organizace. Všichni ostatní jsou zaměstnanci, kteří pracují pro ně, včetně mě.

Ale na druhou stranu je pravda, že právě farmáři jsou tím nejslabším článkem: své zboží neumějí správně nabídnout a hodně na tom tratí. Jsou si toho ale vědomi a říkají: proveďte nás tím procesem, naučte nás, jak naše zboží dobře prodat. A my se snažíme, aby se ze zemědělců stali klíčoví hráči, ne ti, kdo jen čekají na konci celého řetězu.

 Důležitou součástí tohoto úsilí je vzdělávání. Pořád mluvíme o potravinové bezpečnosti, je tu spousta inovací a nových projektů. Ale nic z toho se zpětně neanalyzuje, poznatky se nepředávají dál. A to se musí změnit.

Členy EAFF je teď dvacet procent malých a středních farmářů v zemích východní Afriky. Je to pro vás dobré číslo?

Není to špatné číslo, jsme tu v podstatě od roku 2007, ale pořád bychom chtěli mít členů víc. Víte, občas Evropě opravdu závidím, že zemědělci jsou schopni se zorganizovat a například vyjet na hromadný protest do hlavního města a vyvíjet na vládu tlak. A to je také to, co chceme naučit zemědělce tady v Africe. Aby dokázali vyjednávat s vládou.

I proto chceme mít větší členskou základnu. Tím budeme také viditelnější. A to je velmi důležité. Svůj podíl na současném stavu ale má i to, že většina dětí, které jdou na univerzitu, nechce studovat zemědělství. Ten obor pro ně není atraktivní.

Přesto, že právě zemědělství je hlavním ekonomickým pilířem země?

Nezajímá je to. A je to z velké části vina současného vzdělávacího systému. Když totiž učitelé na středních školách chtějí studenty potrestat, často je pošlou pracovat na farmu. Tam pak kopou díry, starají se o prasata, dojí krávy a podobně.

To samé pak mají o prázdninách u rodičů, kde třeba sbírají kávové boby, k tomu prší, takže to není úplná zábava.

Zemědělství je pak logicky tím posledním, co by kdy chtěli studovat. Myslí si, že na univerzitě to bude probíhat stejně. Hodně práce a žádná zábava. Je to tak nepopulární, že některé zemědělské fakulty v zemi už musely kvůli nedostatku uchazečů zavřít.

Co s tím můžete udělat?

Zemědělství musí mít nějakou přidanou hodnotu. A to se snažíme našim členům vysvětlit: podívejte se, točí se tu peníze. Nedávno jsem například vysvětloval, jaký má zemědělství potenciál.

Roční útrata za jídlo v devatenácti zemích společenství COMESA (Společný trh východní a jižní Afriky - Common Market for Eastern and Southern Africa) je dvacet miliard dolarů.

A devadesát procent z toho jsou základní potraviny jako kukuřice, rýže, obiloviny obecně. Tři procenta světové populace dostávají čtyřicet procent světové potravinové pomoci. A většina z toho jsou základní potraviny.

A odkud to jídlo pochází? Rozhodně ne od afrických zemědělců. I přesto, že by klidně mohlo. Je z Evropy, Spojených států a podobně. Čtyřicet procent úrodné půdy v této oblasti se vůbec pro zemědělské účely nepoužívá. Je tady obrovský potenciál.

A přesně toho využívají zahraniční investoři, kteří tuto půdu skupují, mimo jiné z Blízkého východu. Hned vedle mají zahraniční země kontinent, kde je tolik volné půdy. Samozřejmě, že po tom skočí.

Afrika podle vás plýtvá vlastními zdroji?

Přesně tak. A navíc farmáři mají obrovské možnosti, jak poptávky těchto trhů využít. Chceme, aby si uvědomili, jak moc svou pasivitou ztrácí.

Podle naší studie například většina farmářů prodává jen na místních trzích, a to za cenu o 35 procent nižší, než jaká je tržní cena. To znamená, že 35 procent prodělávají.

Představte si, kdyby tuto sumu mohli znovu investovat a zvýšit tak svou produkci. Nebo když se podíváme na ztráty po sklizni. U obilovin se například znehodnotí nějakých třicet procent. U ovoce a zeleniny je to dokonce padesát procent.

V některých obdobích loni zase kukuřici napadl aflatoxin a tam jsme ztratili 80 procent sklizně. Sečtěte si to a pak to převeďte do finančních ztrát. Jsou obrovské. Navíc jim mezi prsty utíká těch dvacet miliard dolarů v základních potravinách pro jiho a a východoafrické země.

Spíš než technologie teď tedy potřebujete změnit myšlení lidí?

V podstatě ano. Snažíme se změnit jejich zvyky.

Čtěte dále

další zprávy