Budou Češi bojovat v Africe? V Mali se uvedli skvěle

V Mali, na okraji Sahary, působí už dvanáctý měsíc čeští vojáci. Jejich druhý kontingent se právě vrací zpět domů do České republiky. Je to jejich historicky první mise v Africe. Pro českou armádu byl zatím černý kontinent terra incognita. Ale nynější mise v Africe nemusí být pro Čechy zdaleka poslední, pokud se EU rozhodne zasahovat v této části světa vojensky častěji.

Vyprahlou, sluncem rozpálenou krajinou kráčejí husím pochodem dvě desítky vojáků. Na jednom vyvýšeném místě se zastaví a vytvoří půlkruh, zase trocha teorie. Jsou to důstojníci armády západoafrického Mali, na jejichž výcviku se podílejí i čeští vojáci. 

Malijci právě trénují v mírně pahorkaté krajině u města Koulikoro pod vedením francouzských instruktorů taktiku včetně vyhledávání palebného místa a zaujímání polohy ležícího a klečícího střelce.

"Tak tohle je třeba chyba," ukazuje s úsměvem poručík Martin Sekera na Malijce, jenž se uhnízdil se svým kalašnikovem na blízké skále tak, že se jeho postavička zřetelně rýsuje na pozadí modré oblohy. Lepší cíl ze sebe nemohl udělat. 

Důstojník se dvěma zlatými hvězdami velí 38 českým vojákům, kteří od září 2013 působí v Mali. Jde už o druhý kontingent Armády ČR v této zemi, první sem dorazil v březnu loňského roku. Většina českých vojáků chrání hlavní štáb výcvikové mise EU TM (Training Mission) v hlavním městě Bamaku a čtyři z nich drilují příslušníky maliského vojska.

Domovem instruktorů se na půl roku stala kasárna v Koulikoru ležícím 60 kilometrů od Bamaka. Koulikoro je ospalé prašné hnízdo, jež má ale oproti podobným městečkům v oblasti Sahelu výhodu v tom, že se tudy v dobách míru projíždí k proslulé velké hliněné mešitě v Djenné (Džené) a dále pak do Timbuktu. To patřilo pro Evropany dlouhá staletí k nejtajuplnějším místům v Africe. Bylo prý pohádkově bohaté, nemuslimům nepřístupné, první bílý vědec se do něho dostal až roku 1853.

V koulikorském přístavu lze i nasednout na parník, kterým, pokud je v řece Niger dost vody, doplujete za šest dní do 1380 kilometrů vzdáleného Gaa. 

Výcvik houfce hadrářů

Kasárna v Koulikoru, kde nabízejí spás­ný stín cedry a kam Brusel soustředil své aktuální snahy udělat z členů maliské armády skutečné vojáky, vznikly krátce po získání nezávislosti země na Francii roku 1960. Tehdy ještě vojsko Mali dokázalo jakžtakž čelit rebeliím nespokojených Tuaregů, rytířů pouště na severu země.

Vývoj v této části světa však maliskou armádu brutálně předhonil, takže časem mutovala v bandu frustrovaných zoufalců, ba gaunerů. Více škodili, než sloužili.

Část Malijců se svých vojáků bojí, vysmívají se jim. Do armády se neodvádělo, ale přijímalo na základě známostí, neboť v jedné z nejchudších zemí světa je žold, byť nepravidelný a bídný, jistotou alespoň nějakého příjmu. Velitelé si pěchovali kapsy platy za mrtvé duše. Oficírské prýmky nejsou za zásluhy, ale kupují se.

"Důstojník je v Mali společenské postavení, jsou to spíše takoví manažeři než bojovníci," říká poručík Sekera. Od dubna 2012, kdy tuarežské Národní hnutí za osvobození Azavadu (MNLA) - současně se spojilo s různými islamistickými skupinami - vyhlásilo na severovýchodě Mali nezávislý stát Azavad (Azawad), maliská armáda v zásadě jen vyklízela pozice.

Demoralizovaní, bídně vyzbrojení a špatně vycvičení vojáci, nezvyklí poslouchat nadřízené, utíkali před nepřítelem. Někteří k němu přešli. 

Poručík Martin Sekera odpovídá na otázky on-line deníku TÝDEN.CZ

Jsou na první misi české armády v Africe vojáci, kteří po takové zkušenosti nijak zvlášť netoužili? Je to ohromná zkušenost, velká motivace. V současné době stojí zástupy lidí, kteří by sem chtěli. Rozhodně tady není nikdo, komu by řekli, že pojede - a na shledanou. Myslím, že do Mali se počítá jen s lidmi z bojových útvarů.   Jak je to s tropickými chorobami? Naše kontingenty se zatím vyjma několika případů malárie nesetkaly s většími zdravotními problémy. Jak říkají zdejší němečtí vojenští lékaři, lehčí malárii prodělal kdekdo, jen si toho nevšiml.   Maliská armáda, kterou cvičíte, je v bídném stavu. Výcvik, který jim nabízejí francouzští, čeští a další zahraniční vojáci, je krátký. Nemíváte pocity marnosti, že až odejdete, zapomenou Malijci většinu toho, co jste je naučili? Na evropské poměry to jde extrémně pomalu. Když ale sledujete Malijce na začátku a konci výcviku, jsou vidět reálné výsledky. Na zdejší poměry jde o extrémní pokrok. Byl bych ale rozhodně pro to, aby se tréninková mise prodloužila.   Co si velitel jako vy bere z domova vedle vojenských věcí do Afriky?   Notebook, několik fotek v elektronické podobě a od přítelkyně šáteček navoněný parfémem, který používá.

Islamisté (AQMI, MUJAO, Ansar Dine) mezitím na obsazeném území zaváděli právo šaríja, terorizovali obyvatele, ničili památky, a kdyby proti nim Francouzi nezahájili v půli ledna 2013 rozsáhlou intervenci (jejich speciální jednotky už v zemi bojovaly), hrozilo nejen pokračující rozdělení Mali vedví, ale jeho úplný rozklad.

Zdálo se, že džihádisté tehdy zahájili postup na samu metropoli Bamako, což byla strategická chyba. Francouzi na ně bleskově udeřili u obce Konna, která se stala symbolem zatímní porážky islamistů, jejich maliským Waterloo.

Na tamní radnici visí nyní vedle obrazu státního prezidenta i portrét francouzského letce, poručíka Daminea Lameho, který u Konny padl.

EU využila francouzské operace Serval (Opération Serval), jež drtila islamisty, a rychle schválila vyslání vojenských instruktorů do Mali, které už nějakou dobu připravovala. Cílem unijní tréninkové mise EU je vycvičit tamní armádu tak, aby dokázala držet radikály na severu země v šachu.

Mission impossible? Akci, jež zatím získala mandát na 15 měsíců, podpořili vysláním svých vojáků i Češi. 

Sisyfové v zeleném

"Učíme je všechno od základů," říká velitel skupiny mentorů rotmistr Petr K. (je to jeho pátá zahraniční mise), jenž Malijce cvičí. "Od toho, jak ležet za šutrem se zbraní, jak držet kruhovou obranu, jak zabít zblízka člověka, až po to, jak pomoct raněnému kamarádovi." Zoufalou image a kvalitu svých místních kolegů z Mali Petr K. potvrzuje: "Je to špatné."

Problémem pro unijní instruktory jsou, jak už to na černém kontinentě bývá, i věci jako morálka, pravidla, dochvilnost... Jak mužstva, tak důstojnického sboru. Čas tu prostě vnímají jinak. "Oni si tak nějak dělají, co chtějí," konstatuje poručík Sekera.

"Pracovní kázeň obecně je tady dost mizerná," souhlasí rotmistr Petr K. Podle vlastní zkušenosti však dodává, že na tom má vinu i únava z nedostatečné a jednotvárné stravy. Jestliže voják dostane jen kousíček masa a trochu zrní, jak má fungovat celé dny na cvičáku, když je 38 stupňů Celsia ve stínu a 96procentní vlhkost?

Asi dvě stovky vojenských poradců z patnácti evropských zemí tvoří jazykový babylon, ale kvalitu výcviku to nemusí negativně ovlivnit. V Mali je úředním jazykem francouzština. Když vedou Češi výcvik, mluví anglicky a do francouzštiny tlumočí francouzští důstojníci, kteří jim asistují, či místní tlumočníci.

Desetitýdenního tréninkového turnusu, což je podle převládajícího názoru zoufale málo, se účastní prapor, tedy kolem 650 mužů.

Po pěti dnech v terénu od pondělí do pátku se kostem maliských vojáků uleví. Dostávají ale zabrat mozky. "Sobota je věnována teoretickým znalostem, výuce mezinárodního práva, ženevských konvencí, rekonstrukci armády, vyššímu plánování a podobně. Musí mít o jistých věcech alespoň povědomí," říká Sekera. "Nemůžou to být jen bohapustí válečníci."

Vojákům Mali je namístě klást na srdce, že není správné znásilňovat své krajanky a popravovat své krajany - Tuaregy. Tyto zločiny souvisejí s dosti rozšířenou rasovou nevraživostí (země čítá 80 etnik) mezi Malijci černé pleti žijícími na jihu a Malijci světlejší pleti ze severu země. 

Amulet proti kulkám

Rotmistr Petr K. vypráví i o úsměvných okamžicích výcviku. Třeba když vysvětluje vojákovi v palebném postavení, aby se lépe schoval, nebo že ho uvidí protivník, a on reaguje tím, že mu ukáže "kousek čehosi přivázaný na šňůrce". Vždyť má přece dobré gri-gri, kouzlo, takže ho nepřítel nemůže trefit.

Rozšířená víra Afričanů v magii, duchy a nadpřirozené síly se v kasárnách v Koulikoru promítá i do blízké skály. Podle místní legendy v ní žije obří had, který, když se jednou vydal dolů k Nigeru, aby se z něho napil, švihl ocasem tak mocně, že vzniklo zdejší údolí.

Také se vypráví, že plaz sežral muže Keitu (v Mali běžné příjmení, má ho i nynější prezident Ibrahim Boubacar Keita). Vojáci téhož jména se proto bojí ke skalisku chodit. 

Stát a mír - postaveno na písku

Bývalá francouzská kolonie Mali (nezávislost získala roku 1960) platila v Africe od roku 1992 za vzorného žáka, příklad úspěšné demokratizace (dnes 100 politických stran), i tak byla oblíbencem donátorů. Zčásti šlo ale o slabou, málo funkční "Potěmkinovu vesnici".      Černý primus je chudý, většina z jeho 14,5 milionu obyvatel tře bídu s nouzí. V uplynulých dvou letech zažila země opakovaně puč. Postkoloniální hranice přinesly Mali problémy s nomády, hlavně Tuaregy, kteří přišli o základní podmínky k žití a cítí se pronásledováni a utiskováni. V opakovaných tuarežských rebeliích začali roku 2012 hrát výraznou roli islamisté.      V dubnu 2012 byl vyhlášen nezávislý stát Azavad. Hrozilo, že se Mali rozpadne a stane se centrem džihádistů a kriminálních band. V zemi žije 95 procent muslimů a pět procent křesťanů.

Ale zpět do tvrdé reality. První jednotky Malijců vycvičené EU si prý na severu země při střetech s džihádisty nevedou špatně. Nicméně, i kdyby vojenští poradci zvládli v rámci EU TM, jejíž mandát končí letos v květnu (ale zatím se počítá s prodloužením), postupně prohnat desetitýdenním výcvikem celou maliskou armádu, bude to pořád málo.

Podle dostupných údajů má maliské vojsko necelých pět tisíc vojáků. Mali má přitom délku hranic 7200 kilometrů a rozlohu asi 1,25 milionu kilometrů čtverečních - šestnáctkrát větší než Česko. K tomu je nutno vzít v úvahu zčásti nestabilní sousedy.

Kdyby zde začali znovu intenzivně útočit džihádisté, nepočetná a nijak elitní maliská armáda má sotva šanci bez cizí pomoci tak obří území kontrolovat.

Myšlenka nového státu Azavad ještě stále není pohřbena, jen podřimuje. A islamisté byli sice z Mali vytlačeni, ale nikoli zcela poraženi. V zemi lze zaslechnout, že za snahami islamizace Mali byly i peníze ze Saúdské Arábie. V mnoha malých maliských vesnicích dnes stojí dvě mešity - jedna vypadá na první pohled chudičce, druhá bohatě. Ta druhá bývá nová, postavená nedávno. Prý za peníze ropných emírů od Perského (Arabského) zálivu.

Půl roku na pětníku

Většina českých vojáků v Mali, tři desítky, střeží velitelství výcvikové mise EU, které se uchýlilo do jednoho z bamackých hotelů. I když jde na maliské poměry o noblesnější zařízení, jeho proměna v rušný štáb a menší pevnost z něj pro české bojovníky, kteří zde i spí, udělala cosi jako "vězení".

Půlroční mise v hotelu není žádná "havaj". Vzhledem k tomu, kolik jich zde je a že mají 24 hodin denně pohotovost, točí se Češi stále dokola ve službách. Ven se dostávají prakticky jen při ozbrojených eskortách, doprovodech či rekognoskaci terénu.

Když už mají chvíli volno, nabízí jim nevelký komplex k vyžití jen malý bazén a chudičce vybavenou posilovnu. Toť vše. 

Taková izolace a stereotyp útočí tvrdě na psychiku. "Člověka, který je na první misi a vůbec nevěděl, do čeho jde, to strašně ubíjí," ví své zástupce velitele nad­rotmistr Stanislav H. (šestá zahraniční mise). Navíc - od stereotypu už je podle něho jen krůček k tomu, aby se něco přehlédlo, podcenilo. A je průšvih.

"Vydržet se to dá," říká zástupce velitele. "Kluky je ale nutné neustále nějak zabavovat, motivovat, vymýšlet různé činnosti včetně oslav narozenin či show, aby neměli pocit, že nemají co dělat."

I kdyby však vojáci mohli častěji opouštět štáb na vycházku, v maliském hlavním městě by se moc nezabavili - snad až na návštěvy tržišť. Je to rušné, ale chudé, úmorné, roztahané a nudné město. Jak to ostatně v Africe bývá tam, kde na místě s hrstkou chatrčí vyrostla milionová metropole.

V jednu chvíli však části Bamaka ožívají. Před půlnocí to na diskotékách, v klubech a tavernách pod širým nebem rozjíždějí muzikanti.

Hlavně podél Nigeru a Koulikoro Road to vře, i když shromáždění více než sedmi lidí jsou stále  úředně zakázaná. Kdo by si ale ve víru hudby dělal těžkou hlavu z islamistů a stále trvající krize na severovýchodě země?

Mizerný africký rok

O politiku se Bamačané zajímají. Mají o ní přehled i proto, že jsou mnozí bez práce, a tak celé dny zírají společně na televizi.

I když se koncem loňského roku konaly kvůli puči odložené prezidentské a parlamentní volby, i když mnozí obyvatelé Bamaka tvrdí, že mají nejlepší hlavu státu na světě (prezidentu Ibrahimovi Boubacarovi Keitovi většinou říkají iniciálami IBK), politické napětí trvá. A tak tomu bude i nadále.

Zemi zoufalé chybějí mladí politici, moc má stále v rukou stará garda. A chudí jsou stále stejně chudí. Netrpělivost s vývojem zaznamenávají i čeští vojáci, když Malijci nemávají jejich autům a nezdraví je tak nadšeně jako na začátku mise. "Ojediněle se vyskytnou i případy, kdy nám dávají najevo, že tady nejsme vítáni," připouští Sekera. Je ale nutné dodat, že česká vojenská vozidla nemají prakticky žádné české symboly, takže si většina Malijců zřejmě myslí, že (ne)mávají na Francouze.

Rok 2013 nebyl pro Afriku dobrý. Politická stagnace a násilí v Tunisku, Libyi a Egyptě. Vzájemné masakry Dinků a Nuerů v Jižním Súdánu, řádění muslimských hrdlořezů na severu Nigérie či obavy z návratu násilí mezi Frelimem a Renamem v Mosambiku.

Zůstaňme ale v západní Africe, kde se Francie po vojenském zásahu v Mali opět stala četníkem ve Středoafrické republice. Zdůrazněme, že tentokrát proti své vůli, pod tlakem světa a hrozící genocidy.

A to vše jen několik let poté, co tehdejší prezident Nicolas Sarkozy za tradičním pojetím vztahu Paříže k Africe, "la Françafrique" (zvláštní sféra zajmu Francie v jejích v bývalých koloniích), hlasitě zabouchl dveře. 

Rotmistr Petr K. odpovídá na otázky on-line deníku TÝDEN.CZ

Je to vaše už pátá zahraniční mise. Co vás v Africe nejvíce překvapilo, s čím jste nepočítal? Překvapila mě vstřícnost a dobré chování místních lidí. Jsou veselí, usměvaví, příjemní, přátelští. Nejsme na to zvyklí. V Afghánistánu jsme byli zvyklí na nepřátelské pohledy nebo na házení kamenů.   Máte možnost se vedle kasáren, jejich okolí a výcvikových prostorů dostat i na jiná místa v Mali? Máme sice málo času, ale můžeme se tady dostat do míst, kam jako v případě Emila Holuba noha bělocha ještě nevkročila. Na odlehlá, nádherná místa. Z cestovatelského pohledu paráda.   Jak velkou motivací jsou pro vojáka na misi peníze? To, co vás žene ven, nejsou jen peníze. K nejdůležitějším aspektům patří získávání zkušeností, možnost vidět neviděné, možnost zažít něco, co ve vojenském výcvikovém prostoru Hradiště nezažijete.   Stačí na výcvik maliských vojáků vymezených deset týdnů? Nestačí. Vědí to všichni, ale požadavek maliské armády je hrnout co nejvíce vojáků na sever (do boje proti islamistům). S tím, jak jsme tu my, jejich úroveň rozhodně stoupá. Ale je otázkou, jak to bude pokračovat dále.   Kolik Tuaregů vám jako instruktorovi prošlo rukama? Ani jeden, ale v prvním turnusu jich několik bylo. Rozhodně se prý pro vojenské řemeslo hodí více než obyvatelé jihu Mali.   Francouzi si stěžují, že na urovnávání krizí v Africe, na boj s místními islamisty jsou v zásadě sami. Měli by jim Evropané  pomáhat? Můj osobní názor je, že islamizace, radikální islám jsou problém. Myslím, ať se konflikty s islamisty drží čtyři tisíce kilometrů od nás, než abychom bojovali u našich domů. Byť to stojí hodně peněz a někomu se to nelíbí.

V západní a ve střední Africe sice stále není větší autorita, než je francouzská cizinecká legie, ale to, co se už týdny děje ve Středoafrické republice a jejím hlavním městě Bangui, je i nad síly legionářů. A že ti se tam vyznají i poslepu. Naprostý chaos s rozpadlými státními strukturami je pro vojáky horší než Mali. Zdejší velmi složitý konflikt do značné míry vyústil v nenávist mezi muslimy a křesťany na život a na smrt.

Zprvu existovaly obavy, že k Bangui vyrazí část islamistů, kteří se z maliských bojišť stáhli do okolních zemí. To se ale zatím nestalo. A pokud ano, tak by šlo o minimální počet radikálů.

Necháme v tom Francouze? 

Už před intervencí v Mali vyjadřovali někteří politici v Paříži hlasitě zklamání nad tím, že jejich partneři v EU je sice slovně podporují a poklepávají jim na rameno, ale pomoci se chce jen málokomu.

"Není posláním Francie, aby stále sama zasahovala v Africe," prohlásil šéf její diplomacie Laurent Fabius; evropské vlády si to podle něho v případě krizí v Africe trochu ulehčují. Ministr dokonce vznesl požadavek, aby náklady na francouzskou operaci Sangaris ve Středoafrické republice nesla EU, popřípadě OSN. Paříž zjevně usiluje o to, aby EU vytvořila pro zahraniční vojenské mise zvláštní fond.

To by přišlo vhod i Česku, které vyslání vojáků do Mali na 15 měsíců přijde zhruba na 220 milionů korun. Podle úředníků z Bruselu však EU ještě není tak daleko, aby platila mise jednotlivých států, a ani se nic takového zatím neplánuje. 

Brusel však při pohledu na boje a masakry v Africe nesedí se založenýma rukama. Několik vojenských akcí už organizoval a v půli ledna zahájil vzdušný humanitární most mezi Bangui a Kamerunem. Zčásti bude ve Středoafrické republice financovat i africké modré přilby (MISCA).

Dosavadní čtyři tisíce vojáků mezinárodních mírových sborů by podle generálního tajemníka OSN Pak Ki-muna mělo brzy doplnit dalších deset tisíc. Mise modrých přileb do Středoafrické republiky by se tak stala jednou z největších v dosavadní historii Afriky.

V půli ledna dal Brusel zelenou vojenské intervenci EU v Bangui, dosud nejnebezpečnější unijní operaci na africké půdě. Zprvu se proslýchalo, že by se jí v rámci visegrádské skupiny mohlo zúčastnit i Česko, ale to padlo. 

Čeští vojáci, s nimiž hovořil TÝDEN.CZ v Mali, si nové africké zkušenosti velmi cení a jsou pro to, aby Češi stáli po boku Francouzům, zvláště v boji s islamismem. "Pokud se na tom nebudeme podílet, radikální islám se bude šířit," míní nadrotmistr Stanislav H., pro kterého jsou zkušenosti získané v Mali neocenitelné. Vypadá, že by sem snad jel i za výrazně menší žold, než bere nyní.

Nadrotmistr Stanislav H. odpovídá na otázky on-line deníku TÝDEN.CZ

Nakolik se podobá mise v Mali vašemu nasazení v Afghánistánu? To je nesrovnatelné. Každá země se vyznačuje něčím jiným. V Afghánistánu musíte stále udržovat pozornost, hlídat vše kolem, jste pořád ve stresu z možného napadení. Tady na to Francouzi mají jiný názor. Přistupují k řešení věcí ne silou, ne tak direktivně, ale snaží se opravdu pomáhat, mentorovat vojáky.   Jak Francouzi hodnotí úroveň maliských vojáků? Mají snahu je vycvičit tak, aby dokázali vytlačit teroristy ze svého území, ale myslím, že byť je výcvik intenzivní, nesplňuje to, co předpokládali. Myslím, že je to pro ně v tomto směru velké zklamání.   Mají se v boji s islámskými teroristy angažovat v Africe i jiné země než Francie? Pokud se na tom nebudeme podílet, bude se islamismus tímto způsobem (jako v Africe) rozšiřovat. Stačí se podívat, co se děje v Evropě. Myslím, že to smysl má.   Jsou pro vojáky jedoucí na zahraniční misi rozhodující peníze?  Spousta lidí sem jede kvůli penězům. Ale také je tu spousta lidí proto, aby si rozšířili obzory a zkušenosti. Je to úplně něco jiného než místa, kde jsem byl předtím. Za sebe můžu říct, že bych sem jel třeba za poloviční plat, za plat, který jsem měl v republice.

 

Čtěte dále

další zprávy