Profesor Kantorek: Bůh není, po smrti nebude nic. Bohužel

25.08. 17:45 | Autor: Marie Frajtová

Existuje Bůh? Vynikající kreslíř vtipů a profesor fyziky na Ryersonově univerzitě v Torontu Pavel Kantorek tvrdí, že ne. A má k tomu řadu argumentů. Rozhovor vznikal v rozpálené letní Praze a točil se okolo témat vzdálených třináct miliard světelných let. Populární humorista, který letos oslavil sedmdesátku, vyprávěl o absurdním dění na planetě Zemi i o nekonečných vesmírných sférách...

Kde se vzal zájem o vědu? Četl jste si jako malý Verneovky?

No jistě. A hlavně jsem pravidelně navštěvoval ostravskou hvězdárnu a byl členem astronomické skupiny. Vesmír mě vždy bavil - a baví dodneška.

Co je pro vás největší záhada vesmíru?

Jak je vesmír sestavený, proč a jak funguje, mě zajímalo odjakživa. Máme už mnoho odpozorovaných dat, ale bohužel teď chybí nějaká nová teorie, která by všechny ty nejnovější poznatky dala dohromady. Uznává se teorie Velkého třesku, ale já si myslím, že ta je zdaleka neúplná. Je potřeba nějaká nová teorie, která rozšíří Einsteinovu teorii tak, jak Einsteinova rozšířila teorii Newtonovu. Dodnes nedokáže nikdo vysvětlit, proč třeba běží čas, jak je možné, že než dořeknu tuhle větu, její začátek zmizí někde v nenávratnu. Co je vlastně čas? Tyhle věci mě fascinují.

Je něco po smrti?

Ne. My jsme v podstatě kompjutry. Každý z nás je nějaký jiný model, já můžu být určitý typ IBM, vy třeba určitý model Mac. To jak jsme geneticky sestaveni, to je hardware, to jsou naše těla. A naše myšlení a duše, to je software. A když tělo zemře, tedy je zničen hardware, zmizí i software. Posmrtný život "živoucí duše" nemůže existovat bez těla. Bohužel. Duši je ale možno během života zkopírovat a zaznamenat jako tvorbu v různých formách, vizuálních nebo akustických. Tato životní tvorba pak může být uložena v nosičích, které už nesouvisí s existencí našeho těla. Proto dnes můžeme vidět a naslouchat duším vynikajících umělců a hudebních skladatelů, přestože jejich těla jsou již dávno mrtvá. Životní tvorba, to je jediná možná forma nesmrtelnosti - tak na různých nosičích přežívají duše Beethovena, Mozarta, Leonarda da Vinciho, Picassa a mnoha, mnoha dalších.

V květnu jste oslavil sedmdesátku, byl to pro vás důvod k bilancování?

Nebyl, vůbec ne. Věk jsem přestal sledovat někdy ve čtyřiceti. Sedmdesát, to už bych měl být starý dědek. Ale vůbec si tak nepřipadám. Po fyzické i duševní stránce se cítím naprosto v pořádku a doufám, že to tak bude i nadále. Myslím, že je důležité něco dělat, neustále se rozvíjet a pracovat. Je potvrzeno, že velké procento lidí umírá do tří let poté, co odejdou do důchodu. Když ten život nemají čím naplnit, raději umřou. To se mě naštěstí netýká, protože já jsem vždycky dělal jen to co jsem chtěl a práce mám pořád víc, než mohu stihnout.

* Co ho nejvíc štve na Američanech?

* Jak souvisí jeho rozhodnutí kreslit zvířátka s politikou?

* Které vtipy hází nemilosrdně do koše?

* Jak vzpomíná na setkání s Jiřím Voskovcem?

* Kam chodí v Torontu na pivo a svíčkovou?

* Jsou vědci suchaři, anebo veselé kopy?

* A v čem souhlasí s Karlem Marxem?

Na tyto a další otázky najdete odpověď v novém čísle časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 27. srpna.