VIDEO: Psouni prérioví panáčkují na zadních a kníkají. Proč?

15.01. 12:29 | Autor: Radek John

Vědci možná odhalili účel podivného chování amerického hlodavce. Je nakažlivé podobně jako lidské zívání. Mohlo by s ním souviset?

Psoun prériový žije ve velkých rodinných klanech. Ty sídlí ve spletitých podzemních bludištích. Jednotliví psouni se často poflakují okolo vchodů do nor. Při tom se občas staví na zadní, mávají předními packami a kvíkají, jako by tančili nebo uctívali nějaká hlodavčí božstva. Zoologové si jejich panáčkování všimli už dávno. Zaznamenali, i že je nakažlivé. Když vidí jeden psoun jiného psouna, jak se postaví na zadní a začne kvičet, zachová se stejně. Tanec se tak šíří celou kolonií jako mexická vlna fotbalovým stadiónem.

K čemu tato záhadná činnost psounům slouží, nikdo kromě nich neví. Trojice výzkumníků, James Hare, Kevin Campbell a Robert Senkiw teď přišla v časopise Proceedings of the Royal Society B s novým vysvětlením.

Vědci působí na Manitobské univerzitě v americkém Winnipegu. Aby odhalili, na co panáčkování psounům je, sledovali pět měsíců 16 populací těchto hlodavců. Za tu dobu se jim podařilo zaznamenat 173 epidemií panáčkování. Kuriózní tanečky by mohly mít něco společného s obranou před dravci.

Když potká psoun psouna

Psouni mají spoustu nepřítel - rysy, orly, jestřáby, fretky i chřestýše. Občas to vypadá jako by si drobní hlodavci pomocí panáčkování signalizovali něco jako "Všechno v pořádku. Dravec odešel." Bližší zkoumání ale takový výklad nepotvrdilo. Psouni panáčkují, i když poblíž nějaký dravec je, takže v pořádku není nic.

Psouni prérioví žijí v norách.

Poskakují v navzájem nesouvisejících situacích: když potkají další jedince vlastního druhu, když hlídkují na hliněných vyvýšeninách okolo vchodů do svých nor, nebo když brání teritorium. Hare, Campbell a Senkiw tvrdí, že důležitá není situace, v níž se psoun k panáčkování rozhodne, ale reakce jeho souseda.

Psouni se staví na zadní, aby nakazili ostatní. Čím jsou v nákaze úspěšnější, tím víc času pak věnují pátrání po něčem k snědku. Pokud si jich sousedi nevšímají, dávají místo hledání jídla pozor, jestli se je někdo nechystá sežrat.

Kníkání jako zívání

Panáčkování by proto mohlo fungovat jako způsob, jak si ověřit, kolik je okolo mě jiných psounů, a jak jsou ostražití. Když je jich dost, můžu chvíli přestat sledovat, co se kolem mě děje, a nažrat se, případně dělat cokoliv jiného, co zrovna potřebuji. Výzkum psouní záhady by mohl přispět i k řešení další, jež se týká našeho vlastního druhu. Vědci se už dlouho snaží nepříliš úspěšně vymyslet, proč lidé zívají.

Psouny si můžete prohlédnout i v pražské zoo.

Zívání je nakažlivé podobně jako panáčkování psounů. Je dokonce možné, že zívnete, když o zívání budete jen číst. Nakazit zívnutím, se může od člověka i jeho empatický společník, pes. Podle jedné teorie slouží zívnutí jako signál, že pozornost zívajícího polevuje. Mohlo tak zachránit skupinu lovců a sběračů před nebezpečím.

Biologové, lékaři, i fyziologové však už vymysleli i spoustu dalších vysvětlení. Hodně oblíbené jsou například teorie, podle nichž slouží zívání k ochlazování mozku, případně k řízení teploty celého těla.

Foto: Profimedia

Autor: Radek John