Lebky dinosaurů tvarovala konkurence

Jak se vyhnout konkurenci? Živte se něčím, čím se neživí nikdo jiný. Platí to v byznysu i v přírodě. Věděli to už dinosauři.

Na konci geologického období křídy se do nitra toho, čemu se dnes říká Severní Amerika, vlilo moře a rozdělilo kontinent na dvě poloviny. Severní, které geologové říkají Laramidie, měla plochu mezi čtyřmi a sedmi milióny čtverečních kilometrů. Celá Asie má podle serveru WolframAlpha plochu necelých čtyřicet devět milionů čtverečních kilometrů. Rozloha Afriky je něco přes třicet miliónů čtverečních kilometrů. Laramidie, která existovala odděleně od zbytku světa třicet čtyři miliónů let, byla tedy jen malá pevnina.

Přesto na ní žilo z dnešního pohledu neobvykle mnoho velkých býložravců. Velkým býložravcem je v tomhle případě myšlen tvor, jehož hmotnost přesahuje jednu tunu. Na Laramidii koexistovalo až šest druhů takových býložravců ve stejném čase. Jak je to možné? Odpověď nabídli v časopise PLoS ONE paleontologové z Calgarské univerzity Jordan Mallon a Jason Anderson.

Efekt je známý i ze současné ekologie. Říká se mu dělení nik. Slovo nika znamená výklenek. V ekologickém kontext se používá k popisu způsobu života druhu. Každý živý tvor prospívá v určitém rozmezí ekologických podmínek. Může jít třeba o teplotu, vlhkost, a tak podobně. Pokud byste si vynesli rozmezí různých podmínek do grafu, získali byste oblast mnohorozměrného prostoru, kterou druh obývá - jeho ekologickou niku.

Každý na svém

Niky některých organizmů se mohou v části rozměrů vzájemně překrývat. Dokud jim to neškodí, jako třeba když dva druhy kolibříků dokážou přežít ve stejné teplotě, nic se neděje. Jestliže si ale kvůli překryvu konkurují, jako třeba když kolibříci soupeří o nektar z květin, je to problém. Má několik řešení. Jedním z nich je i specializace. Ekologické niky konkurujících si druhů se zúží. Přestanou si navzájem překážet.

Právě to se podle Mallona a Andersona stalo v případě Laramidijských dinosaurů. Jednotlivé skupiny býložravců se specializovaly na různé typy rostlinné potravy. Vědci to dokazují pomocí statistické analýzy rozměrů necelé stovky lebek obyvatel dávného ostrovního kontinentu. Rozdíly ve tvaru čelistí, případně zobanů zvířat jsou tak velké, že se musela živit odlišnou potravou.

Křídová idyla

Vědci uvádí množství příkladů takové specializace. Třeba ankylosauři, několikametroví bumbrdlíčci se smrtelně nebezpečnou kostěnou koulí připomínající táboritský řemdih na konci ocasu, se nejspíš živili nízko rostoucími kapradinami. Kromě stavby lebky to prý dokazují i zkameněliny obsahu ankylosauřích střev. Jedna z vývojových linií ankylosaurů, nodosauři, mimochodem postrádající kouli na ocase, měla ale čelisti silnější. Proto je možné, že je konkurence vlastního příbuzenstva přinutila přeorientovat se na tužší potravu.

Rohatí ceratopsidi, do jejichž příbuzenstva patří i populární triceratopsové, se zase živili středně velkými křovinami. Podobným způsobem jako ceratopsidi se živili i hadrosauři, kteří jsou s nimi i víc příbuzní než ankylosauři.

Jednotlivé druhy si ale díky specializaci navzájem nekonkurovaly. Pokud lebky dvou různých dinosaurů naznačovaly, že se živili stejným druhem potravy, šlo o druhy žijící v oddělených oblastech Laramidie.

Čtěte dále

další zprávy