Kousek DNA rozhoduje, jestli se hraboš zaběhne k sousedce

06.01. 07:15 | Autor: Radek John

Hraboši prérioví jsou spolu, dokud je smrt nerozdělí.

Hraboši prérioví přitahují zoology jako vzor monogamního vztahu. Tvoří páry na celý život. Nejsou ale dokonale věrní. Samečci si občas odběhnou k sousedkám, které si zpravidla dají říct. Biologové teď našli gen, jenž sklon k nevěře způsobuje.

Páry hrabošů obsazují teritoria, jež společně brání, a na nichž vychovávají svá mláďata. Žijí většinou jen dva roky. Většinu té doby stráví společně. Výjimku tvoří krátké návštěvy některých samců v teritoriích sousedů. Skupina vědců v čele se Stevenem Phelpsem z Texaské univerzity teď objevila, co jejich výlety způsobuje. Vypadá to, že nevěrní samečci jsou ve svém jistě zavrženíhodném chování nevinně. Mají totiž asi horší prostorovou paměť a snadněji zabloudí. Může za to hormon vasopresin, respektive receptor pro něj.

Receptor je jakási anténa, na povrchu buňky, vyladěná na konkrétní signální látku. Když se vasopresinový receptor setká se svým hormonem, zapadnou do sebe jako klíč do zámku. Spustí to spoustu dalších biochemických reakcí, které vyústí ve změnu chování buňky, potažmo celého zvířete, jemuž buňka patří.

Opuštěná samička hraboše s mláďaty. Co asi dělá tatínek?

Neví, kde bydlí

O vztahu vasopresinových receptorů k sexuálnímu chování hrabošů se ví už dlouho. Monogamní hraboši prérioví mají víc vasopresinových receptorů než jejich blízce příbuzní a promiskuitní hraboši pensylvánští. Před dvanácti lety se dokonce skupině výzkumníků v čele s Mirandou Limovou z Emoryho univerzity podařilo pensylvánské hraboše napravit. Přidali jim kopii genu pro vazopresinový receptor navíc. Rázem začali být stejně věrní, jako jejich bratranci hraboši prérioví.

Phelpsova skupina ale objevila, jak celá věc přesně funguje. Mezi hraboši prériovými podle nich existují dvě verze receptoru. Liší se v pouhých čtyřech genetických písmenech. To však stačí, aby samečci s nevěrnou variantou měli méně vasopresinových receptorů v oblasti mozku, které se říká retrosplenialní kortex.

Má co do činění s už zmíněnou prostorovou pamětí. Samečci s nevěrnou variantou genu si hůř pamatují, kde bydlí, a snadno zabloudí. Věrní samečci naopak nemají s prostorovou pamětí potíže. Jak věrná tak nevěrná verze vasopresinového receptoru mají svoje výhody i nevýhody.

Hraboše prériového byste si hned vzali domů.

Lepší hlídači

Nevěrní samečci zplodí potomstvo s více samičkami, to je pak geneticky rozmanité a má větší šance, pokud přijde třeba nějaká smrtící epidemie. Nevěrníci jsou ale zároveň horší v péči o mláďata, která se jim už narodila a - co je nejdůležitější - v hlídání samiček před soky. Proti věrným samečkům jsou proto ve větším nebezpečí, že budou vychovávat potomstvo, které není jejich. Věrní samečci to mají přesně naopak.

Jejich mláďata jsou opravdu jejich a mají větší naději dožít se dospělosti a zplodit jim vnoučata. Zvláštní je, že se mezi hraboši udržují obě varianty genu. Phelps a spol. si myslí, že tomu pomáhá ekologická situace hrabošů.

Když je se hrabošům daří dobře a v okolí je spousta záletůchtivých sousedek, nevěra je výhodná. Pokud je ale hrabošů málo a jednotliví samečci musí střežit své partnerky čtyřiadvacet hodin denně, je lepší mít naopak věrnou variantu genu.