Přečtěte si ukázku z knihy o českých vědeckých rodinách

Když se stanete novinářem, potkáváte se se spoustou lidí. Pokud píšete o určité oblasti a zjistíte, že někteří lidé, kterým voláte, mají stejné příjmení, jako lidi, jimž jste volali nedávno, zarazí vás to. Řeknete si: nejsou náhodou příbuzní? Někdy zní odpověď ano.

Trojice špičkových českých vědeckých novinářek, jejichž články chválí jak běžní čtenáři, tak kolegové-znalci oboru, sepsala knihu o vědeckých rodinách. Spis Evy Bobůrkové, Evy Hníkové a Evy Vlčkové nese název Věda nepadá daleko od stromu. Vyšel v nakladatelství Academia u příležitosti 125. výročí založení AV ČR, respektive její předchůdkyně, České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Povolání se často dědí. Existují rodiny kominíků, pekařů, králů, právníků, herců i novinářů. Proč by nemohly být i rodiny vědců?

Pokud zalovíte ve výplatních páskách z univerzit či z Akademie věd, případně v příspěvcích do vědeckých žurnálů české provenience, zjistíte, že to tak je. Badatelskou tradici má u nás spousta rodů. Tři Evy jich vybraly čtrnáct, rodinu Brandlových, Burešových, Fulkových, Haškových, Heyrovských, Holých, Jungwirthových, Neužilových, Pačesových, Raškových, Seemanových, Scheirichových, Vyklických a Wichterlových. Některé jména jsou vám možná povědomější než jiná. Pokud se chcete něco dozvědět o těch, která neznáte, knihu si opatřete.

Všechny zmíněné rody se, až na v knize popsané drobné výjimky, zhlédly v přírodních vědách. Vědeké rubriky českých médií se totiž většinou točí spíš okolo hmoty než okolo ducha. Všechny tři autorky v nich strávily většinu dosavadní kariéry.

Eva Bobůrková pracovala v MF Dnes, Ekonomu a Hospodářských novinách. Momentálně píše pro přírodovědecký časopis Vesmír. Eva Hníková pracovala napřed v Lidových novinách, pak přestoupila do Ekonomu, kde působí dodnes. Eva Vlčková píše do Lidových novin. Fotografie v knize pořídil známý portrétní fotograf Jan Rasch. Níže si můžete přečíst jednu kapitolu z knihy. Je o rodu, který se zhlédl v astronomii a fyzice.

Rodina Scheirichů - Baví nás objevovat neznámé světy

K práci na hvězdárně na Lomnickém štítě v Tatrách se Ladislav Scheirich dostal díky své lásce k horám a zálibě v amatérské astronomii. Výzkumem vesmíru se zabýval jako technický pracovník slunečního oddělení - na hvězdárně se potkal i se svou budoucí manželkou. Astronomie se stala celoživotní láskou syna Petra, fyzikou se zabývají i další dva synové Scheirichových - dvojčata Daniel a Ján. Nejdále "utekla" dcera Veronika - k českému jazyku.

Je věda dědičná, nebo nakažlivá?

PETR SCHEIRICH: Obojí. Bez genů by člověk neměl vlohy k určitému oboru. Na druhou stranu samotné vlohy bez vhodného prostředí nestačí - musí tam být nějaký hybatel, aby se vrozený potenciál mohl naplnit.

VERONIKA BROMOVÁ: Domnívám se, že oba faktory jsou důležité a úzce spolu souvisejí. Pokud má člověk od koho zdědit vlohy, žije obvykle i v prostředí, které ho tímto způsobem ovlivní.

JÁN SCHEIRICH: Myslím, že je spíš nakažlivá a že hraje roli prostředí. Některé charakterové rysy, jako je trpělivost a touha po poznání, jsou však asi nutností.

Petr Scheirich studuje dvojité planetky v Astronomickém ústavu v Ondřejově. Jeho otec Ladislav Scheirich působil jako technický pracovník na hvězdárně na Lomnickém štítu, maminka Věra učila fyziku na střední škole. Vědě a technice se věnují i dva Petrovi bratři.

Ladislav Scheirich se narodil v roce 1944 v Lučenci na jižním Slovensku. Jeho rodiče maďarské národnosti pracovali v obchodě - otec jako vedoucí, maminka jako prodavačka.

Ladislav vystudoval stavební průmyslovou školu v Lučenci, potom absolvoval pomaturitní studium astronomie. Většinu profesního života strávil na hvězdárně na Lomnickém štítě, která byla pracovištěm Slovenské akademie věd. Jako technický pracovník slunečního oddělení měl na starost údržbu techniky, náplní jeho práce bylo kromě jiného každý den pozorovat Slunce: jeho protuberance, skvrny na jeho povrchu a zejména sluneční korónu. Dnes na většině observatoří tuto práci nahradila technika.

Na hvězdárně se potkal se svojí budoucí manželkou Věrou Pilcovou. Narodila se v roce 1948 v Trutnově. Její rodiče se brzy rozvedli, takže vyrůstala s maminkou, která byla učitelkou matematiky a fyziky. Věra Pilcová se zajímala o přírodní vědy, studovala dva roky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze, potom na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně (dnes Masarykově) v Brně. Nejvíce ji lákala astronomie, ale na ni se nedostala. Vystudovala proto fyziku plazmatu, ale diplomovou práci dělala částečně na astronomické téma. Po škole pracovala mimo jiné v odboru výzkumu a vývoje podniku Metra v Blansku, kde se vyráběly měřicí elektronické přístroje. Ráda jezdila do Tater a na hvězdárně na Lomnickém štítě se seznámila s Ladislavem Scheirichem. Později se za ním odstěhovala do Popradu, po svatbě pracovala v tamní Vagonce jako programátorka.

Postupně se jim narodily čtyři děti: v roce 1977 nejstarší dcera Veronika, o dva roky později syn Petr a v roce 1983 dvojčata Daniel a Ján.

Vzhledem k práci ve slunečním oddělení nebyl Ladislav Scheirich "typickým" astronomem, který ve dne spí a v noci pracuje. Přesto jeho práce výrazně ovlivňovala rodinný život: na Lomnický štít se nedalo dojíždět lanovkou každý den, takže tam trávil týdenní směny, zatímco rodina žila v Popradě.

Možná i to přispělo k tomu, že se rodiče v roce 1986 rozvedli a Věra Scheirichová se s dětmi odstěhovala zpátky do Čech - do Stochova u Kladna. Pracovala jako učitelka fyziky na místním učilišti a potom na gymnáziu v Kladně, mezitím působila dva roky jako tisková mluvčí baletu Národního divadla v Praze. Láska k astronomii jí ovšem zůstala - například před úplným zatměním Slunce v roce 1999, pozorovatelným i ze střední Evropy, přeložila ze slovenštiny populárně naučnou knížku pro pozorování, Zatmění Slunce na konci tisíciletí od Zsigmonda Bödőka.

Ladislav se jako pozorovatel a technik účastnil expedic za zatměním Slunce po celém světě. Několik let před důchodem pak pracoval v knihovně na dalším astronomickém pracovišti Akademie věd ve Staré Lesné. Dnes žije v Popradě.

Věda čtyřikrát jinak

Profesní zaměření obou rodičů se projevilo u dětí. Petr Scheirich dnes pracuje v Astronomickém ústavu AV ČR v Ondřejově, specializuje se na výzkum binárních planetek a aktivně se věnuje popularizaci astronomie. Daniel se zabývá částicovou fyzikou na Matematicko-fyzikální fakultě

UK v Praze, úzce spolupracuje s Evropskou organizací pro jaderný výzkum CERN v Ženevě. Ján pracuje v brněnské pobočce mezinárodní společnosti Honeywell Aerospace, kde se podílí na vývoji elektroniky pro kosmické družice.

Jen dcera Veronika se vydala humanitním směrem - zabývá se historickou gramatikou češtiny, především jazykem středověkých listin. Nicméně i to je podle jejích slov do jisté míry zásluha rodičů. "Na střední škole mě bavila především literatura, lásku k četbě a knihám jsem získala od maminky. Tatínek se sice profesně věnoval fyzice, ale jeho velkým koníčkem je ‚amatérská historie‘ Tater a Spiše," říká Veronika Bromová. Studium vysoké školy bylo podle jejích slov prioritou rodičů, ona ji však přijala za svou. Rozhodující vliv na volbu oborů, pro které se rozhodla, ale podle jejích slov měli spíš její středoškolští učitelé. Vystudovala v magisterském studiu češtinu a historii na Masarykově univerzitě v Brně a tamtéž získala v roce 2006 doktorát z českého jazyka.

Rodiče ji však, stejně jako bratry, od malička vedli k zájmu o vědu. "Maminka má dar zajímavě a přitažlivě vysvětlovat a vyprávět. Často jsme se sesedli, celá rodina, a probírali zajímavá témata, ať už to byla literatura nebo matematické a fyzikální záležitosti. Později začali v těchto diskusích hrát prim moji bratři," vzpomíná Veronika.

Dnes žije s rodinou v Adamově u Brna, má děti předškolního věku a věří, že i ony jednou vystudují vysokou školu. "Pokud by se ale chtěly realizovat jinak, určitě jim v tom nebudeme bránit," dodává Veronika Bromová.

Kolumbové naší doby

Ze synů se nejvíce "potatil" nejstarší Petr. "Jednak jsme měli doma spoustu knížek o astronomii, jednak si pamatuju, jak mi táta ukazoval oblohu. Moje první živá vzpomínka souvisí s Halleyovou kometou, měla být vidět v roce 1986. S tátou jsme venku a triedrem se ji snažíme najít, ale marně. Bylo to v Popradu a kometa byla příliš nízko nad obzorem," vzpomíná Petr Scheirich. Ještě starší je možná jeho druhá vzpomínka, jak mu táta v zatemněné koupelně osvětlené lampou ukazuje pomocí tenisových míčků princip fází Měsíce. Petr zároveň dodává, že velký vliv na něj měla i maminka, její všeobecný rozhled a zájem o umění.

Petr stihl první třídu v Popradu, zbytek základní školy už absolvoval ve Stochově. Následovalo gymnázium v Kladně. Školu však považoval za nutné zlo, učit se ho nikdy příliš nebavilo. O to více se přírodním vědám, především astronomii, věnoval ve svém volném čase. Začal také programovat, psal si jednoduché astronomické programy.

Od studia astronomie ho však zpočátku oba rodiče zrazovali. Plat v tomto oboru tehdy nebyl nijak závratný a paní Scheirichová žila i na základě své vlastní zkušenosti v přesvědčení, že se u nás vystudovaný astronom nemá šanci uplatnit.

"Věděl jsem, že se chci věnovat nějakému vědeckému oboru, ale radám rodičů jsem ze začátku podléhal. Šel jsem na univerzitu s tím, že se budu věnovat něčemu jinému. Vybral jsem si počítačové a matematické modelování, k programování jsem měl blízko už od střední školy. Ale po roce jsem toho nechal, přestoupil jsem na astronomii a už jsem u ní zůstal," konstatuje Petr Scheirich.

Měl však i jinou životní alternativu: jako dítě chtěl být námořníkem. I v tomto ohledu ho prý ovlivnila maminka, která četla různé dobrodružné knihy a mořeplavba byla i jejím dětským snem. Petr proto jeden čas celkem vážně uvažoval o studiu na námořní akademii v Polsku, postupně ale došel k závěru, že je pro něj coby pro suchozemce tento cíl nedosažitelný.

Nicméně v posledních letech se mu podařilo "mořský" sen alespoň částečně realizovat. Věnuje se jachtařině a námořní navigaci, dovolené tráví na replice historické lodi La Grace, která brázdí Středozemní moře i Atlantik, a nakazil tímto koníčkem i mladší bratry. "Tím se mi podařilo oba své koníčky spojit - stavím pro loď staré navigační přístroje a učím posádku historickou navigaci, která s astronomií úzce souvisí. Takže se nejen plavím po moři, ale sám při tom objevuji nové věci, které souvisí jak s historií námořnictví, tak i navigace," říká Petr Scheirich a přiznává, že to, co ho baví i na samotné astronomii, je objevování nových světů - astronomové jsou podle jeho slov Kolumbové naší doby.

Zaostřeno na dvojplanetky

Petr nakonec vystudoval astronomii, ale do Astronomického ústavu v Ondřejově se paradoxně dostal i díky programování. Jeho současný šéf Petr Pravec, vedoucí skupiny asteroidů v Oddělení planetární hmoty, sháněl schopného programátora, který je zároveň astronomem. Petr Scheirich proto přišel do Ondřejova už během magisterského studia. Už předtím ho zajímala nebeská mechanika, která se zabývá výpočtem drah těles ve sluneční soustavě. Petr Pravec jej oslovil, když hledal někoho, kdo se bude v ústavu podílet na výzkumu tvarů a drah binárních neboli dvojitých planetek na základě fotometrického pozorování. Na toto téma pak u něj dělal i diplomovou práci.

Stejně jako jeho otec, ani Petr Scheirich není nočním astronomem - ostatně těch je už dnes díky pokročilým technologiím menšina. Představa profesionálního astronoma, který po nocích bdí a hledí do dalekohledu, je už dnes překonaná. Většina astronomické práce se odehrává v počítačích. Astronomové se dělí na pozorovatele, kteří zajišťují samotné pozorování po technické stránce, a vědce, kteří pozorovaná data analyzují. Zatímco Ladislav Scheirich byl pozorovatelem, Petr patří do druhé skupiny.

S kolegy se zabývá především pozorováním známých planetek pomocí fotometrie. Tato tělesa, podobně jako planety, nezáří vlastním světlem, odráží jen světlo od Slunce. Vzhledem k tomu, že mají nepravidelný tvar a otáčejí se, množství odraženého světla se mění. Změny intenzity světla prozrazují, jak rychle planetka rotuje a jaký má tvar. Vědci se zaměřují také na binární planetky, což jsou dvě tělesa, která kolem sebe obíhají. Dnes se ukazuje, že i mezi blízkozemními planetkami, které by se teoreticky mohly srazit se Zemí, je zhruba šestina dvojplanetek, takže je logické, že se o nich astronomové snaží zjistit co nejvíc. Donedávna přitom byly opomíjeným tématem, podrobněji se jimi začala zabývat právě ondřejovská skupina, která ostatně v roce 1994 objevila první blízkozemní binární planetku. V roce 2000 se k jejich výzkumu přidal i Petr Scheirich.

K pozorování vědci využívají jednak 65centimetrový dalekohled přímo v Ondřejově, ale spolupracují i s kolegy z dalších zemí a mají přístup také k dánskému dalekohledu Evropské jižní observatoře v Chile o průměru 1,5 metru.

"Hlavním výsledkem našich měření je vždy perioda rotace planetek, což samo o sobě vypadá jako nudná informace, ale když se podíváme na periody rotace všech planetek, zjišťujeme, že tělesa větší než

200 metrů nerotují rychleji než s periodou dvou hodin. To je tak markantní jev, že musí souviset s jejich vnitřní strukturou," upozorňuje Petr Scheirich. A souvisí tak, že planetky nejsou celistvé kusy - jsou to vlastně hromady balvanů, které drží pohromadě jenom vlastní gravitací. Kdyby se roztočily rychleji než se zmíněnou periodou dvou hodin, odstředivá síla by překonala vlastní gravitaci a rozletěly by se na kusy. Menší tělesa často rotují rychleji, z čehož vědci usuzují, že jde o pozůstatky větších těles, které se právě tímto způsobem rozpadly.

Jedním z aktuálních témat, kterými se nyní Petr Scheirich s kolegy zabývá, je planetka Apophis o průměru zhruba 300 metrů, objevená v roce 2004. Krátce po svém objevení zvedla vlnu mediálního zájmu, protože teo-

reticky hrozila její srážka se Zemí v roce 2029. Toto riziko se zpřesňováním její dráhy už podařilo vyloučit, zatím ale není zcela jasné, co se bude dít při jejím dalším přiblížení v roce 2036. Záleží také na tom, jak s tělesem "zamává" gravitace Země při jeho prvním přiblížení v roce 2029.

Proto je zapotřebí získat co nejvíc informací o jeho vlastnostech, a právě o to se Petr Scheirich nyní snaží. V letech 2012 až 2013 probíhalo jeho půlroční pozorování na dánském dalekohledu v Chile a on se teď "pere" s naměřenými daty. Ukázalo se totiž, že planetka Apophis nerotuje kolem jedné osy, ale takzvaně preceduje - samotná osa se také pohybuje v prostoru. "To je důležité pro další předpovídání jejího pohybu. Dráhy planetek přitom ovlivňuje jednak gravitace ostatních těles, ale také takzvaný Jarkovského efekt. Povrch planetky se Sluncem ohřívá a pak zpátky vyzařuje teplo, což funguje jako slabý reaktivní motor, který ovlivňuje dráhu planetky," vysvětluje Petr Scheirich. "Abychom věděli, jak tento jev probíhá u konkrétní planetky, musíme znát její tvar a rotaci. To je hlavní důvod, proč se to snažíme zjistit."

A čeho by chtěl Petr Scheirich ve svém profesním životě dosáhnout? Jeho velkou ambicí je přinést ve svém oboru tolik nových znalostí, které by se daly uceleně shrnout do knihy věnované určitému tématu. "Samotná kniha není cílem, tu si představuji spíš jako vedlejší produkt. Jde mi zkrátka o to přinést tolik nových informací, které svým rozsahem na ni vydají," říká astronom.

Publikuje ovšem už nyní, a to nejen v odborných časopisech. Věnuje se i popularizaci, takže píše články do časopisů nebo na web, pravidelně přednáší pro veřejnost na hvězdárnách po celé republice. Podílí se také na pořádání každoročního astronomického tábora na hvězdárně v Úpici v rámci občanského sdružení Amatérská prohlídka oblohy a České astronomické společnosti.

Obava rodičů, že se astronomii nelze věnovat na profesionální úrovni, se tedy nenaplnila. "Moje generace se k tomuto oboru dostala na přelomu tisíciletí, což byla doba, kdy přišel takový boom - do vědy šlo dost peněz, otvíralo se hodně nových míst, takže jsem měl určitým způsobem i štěstí," vysvětluje Petr Scheirich. Připouští ale, že nyní už situace není tak růžová a řada vystudovaných astronomů musí hledat uplatnění jinde. Souvisí to podle jeho slov i s tím, že dnešní věda je víc orientovaná na aplikovaný výzkum a do základního výzkumu, kam astronomie většinou patří, nejde tolik peněz jako dříve. Na druhou stranu mají dnešní astronomové oproti generaci jeho rodičů tu výhodu, že není problém vycestovat a porozhlédnout se po práci v zahraničí. Ostatně on sám věří, že ho v budoucnu ještě také čeká zahraniční stáž.

Dvojčata se dělí o praxi a teorii

V tomto ohledu ho "předběhli" oba mladší bratři. Ján Scheirich vystudoval bakalářský obor elektronika a sdělovací technika, inženýrský obor elektronika a fotonika a nakonec doktorský obor elektronika na Českém vysokém učení technickém v Praze. Pracoval v Ústavu částicové a jaderné fyziky v Praze, nyní je zaměstnancem společnosti Honeywell Aerospace v Brně, kde se zabývá vývojem a výzkumem senzorů a elektroniky pro kosmické družice. "K přírodním vědám jsem myslím tíhl přirozeně sám od sebe. Určitě tomu však napomohlo také to, že lákaly i mé sourozence a rodiče," říká Ján Scheirich.

Jistou dobu podle svých slov sice uvažoval o studiu politologie a ekonomiky, ale nakonec mu přišla zajímavější právě elektronika, protože tam lze vytvářet hmatatelné výsledky.

Už během vysoké školy řešil spolu s bratrem Danielem studentské projekty pořádané Evropskou kosmickou agenturou (ESA): BEXUS - Balloon Experiment for University Students neboli Experiment s balonem pro univerzitní studenty. Asi rok poté mu zavolali z ESA, že by potřebovali někoho na řešení studie napájecích systémů pro Velký vesmírný simulátor v ESTEC (Evropského centra pro vesmírný výzkum a technologie) v Holandsku. "Bylo to v roce 2010. V té době jsem ještě dělal doktorát a pracoval na Matematicko-fyzikální fakultě UK, takže jsem nemohl odjet na dlouho. Dohodli jsme se na tříměsíční stáži," vzpomíná Ján Scheirich. Během ní řešil, jak uspokojit napájení stále složitějších a náročnějších satelitů uvnitř komory vesmírného simulátoru. Vedle toho navrhl karty pro sběr dat, ale to byla, jak sám říká, spíš taková "bokovka". Tato zkušenost i doporučující dopisy mu později pomohly, když se ucházel o místo ve společnosti Honeywell. "Bylo to pro mě velkou výhodou a motivací," konstatuje Ján Scheirich. Byť oklikou přes elektroniku, dostal se také k práci, která souvisí s výzkumem vesmíru.

Zatímco Jána odmalička zajímaly aplikace a to, jak věci fungují, zkrátka byl prakticky založený a už během studia na gymnáziu si stavěl různé elektronické přístroje a modely, jeho dvojče Daniela lákaly spíš

teorie. Stejně jako ostatní sourozenci je i on přesvědčený, že se hodně projevil vliv ze strany rodičů. "Máma si s námi hodně povídala o vesmíru i o tom, jak věci fungují. Učila fyziku, takže ji uměla i srozumitelně vysvětlovat. Dobře přednášela nejenom studentům, ale i nám," říká Daniel Scheirich.

Velký vliv však pociťuje i ze strany staršího bratra Petra, i když samotná astronomie Daniela nikdy tolik nelákala. "Nemůžu říct, že by mě nebavila, ale neměl jsem k ní nikdy tak blízký vztah jako Petr. Pamatuju si, jak jsme s ním my děti chodily na pole pozorovat hvězdy dalekohledem. Nejsnáze se to dělá v zimě, kdy se brzy smráká. Jenže mi byla strašná zima, takže mě to po hodině už nebavilo, zatímco on by pořád pozoroval. V tom je mezi námi rozdíl," vzpomíná Daniel.

Podle svých slov nikdy neměl dojem, že by ho rodiče tlačili do výběru školy. "Naopak, vždycky jsem měl pocit, že je to naše volba, a myslím, že máma měla radost z toho, že neděláme všichni to samé. Je hezké, že máme v rodině širší paletu zájmů."

Stejně jako jeho dvojče Ján, i on považuje vliv prostředí za důležitější než geny. "Aby člověk mohl dělat třeba fyziku, musí mít samozřejmě určitou inteligenci a tu může zdědit. Ale myslím si, že je spousta lidí, kteří jsou sice hodně inteligentní, ale vědu dělat nejdou, protože k tomu nemají motivaci. Vyrůstali zkrátka v prostředí, které je k tomu nenasměrovalo," uvažuje Daniel.

O studiu astronomie podle svých slov nepřemýšlel. Jednak proto, že ho zase tolik nebavila a zajímavější mu přišla teoretická fyzika, ale i proto, že se jí věnoval starší bratr. Nabízelo by se srovnávání s ním, jenže Petr podle Daniela nasadil laťku příliš vysoko. "Myslím, že by mi ztížilo kariéru, kdybychom oba dělali stejný obor," říká Daniel.

Nejprve uvažoval o studiu architektury - ta je sice zaměřená poměrně prakticky, ale lákal ho tvůrčí element umění a kreslení ho vždycky bavilo. Pak ale pragmaticky došel k závěru, že v tomto oboru nebyly jeho vědomosti tak hluboké jako ve fyzice, v níž měl i díky rodinnému zázemí více než průměrné znalosti. Zkrátka měl dojem, že má větší šanci se dostat na matematicko-fyzikální fakultu. Nakonec tedy zůstal věrný lásce k teoriím a vystudoval částicovou a jadernou fyziku na MFF UK. Doktorát získal na univerzitě v Michiganu, kde se rovněž zabýval fyzikou se zaměřením na částicovou fyziku.

Zpět ke zrodu vesmíru

Už během studia v Praze Daniel spolupracoval s Evropskou organizací pro jaderný výzkum CERN v Ženevě - což je u studentů tohoto oboru běžné, protože se při své práci neobejdou bez urychlovačů částic. Někdy se tomuto oboru říká také fyzika vysokých energií - zabývá se studiem hmoty na nejmenších škálách. "Atomy jsou pro nás příliš velké, my zkoumáme stavební kameny, ze kterých se skládají," říká Daniel Scheirich.

Studium probíhá tak, že se urychlí protony, tedy částice v jádře atomů, na obrovské energie, vyvolá se jejich srážka. Při ní se uvolní obrovské množství energie a začnou vznikat nové částice hmoty, které v normálním světě neexistují, ale existovaly krátce po vzniku vesmíru. Jak se vesmír rozpínal a chladl, tyto exotické částice se rozpadly na částice, které nás obklopují a ze kterých se skládá normální hmota. "Takže my jdeme zpátky a snažíme se vytvořit znovu hmotu, která existovala při vzniku vesmíru," vysvětluje fyzik.

Na urychlovači LHC (Large Hadron Collider neboli Velký hadronový srážeč; hadrony jsou subatomární částice) pracuje na experimentu ATLAS a nepřímo se podílel i na objevu do té doby jen teoretické částice - Higgsova bosonu, který zjednodušeně řečeno dává hmotnost ostatním částicím a za jehož předpovězení byla udělena Nobelova cena.

"Já se sice nezabývám studiem Higgsova bosonu, ale práce nespočívá jen v samotné analýze dat, musíme se postarat také o to, že celé obrovské zařízení funguje. Takže se dá říci, že jsem svým malým dílem přispěl k objevu této částice," říká Daniel Scheirich.

V Ženevě strávil několik let, potom se vrátil do Prahy a nyní pracuje na Matematicko-fyzikální fakultě UK, ale s CERN nadále úzce spolupracuje, každý měsíc tam stráví zhruba týden a je ve stálém kontaktu s tamními kolegy prostřednictvím videokonferencí.

V době, kdy urychlovač LHC procházel odstávkou, měli vědci stále k analýze spoustu nezpracovaných dat, která stihl vyprodukovat ještě před ní. Cílem odstávky bylo dosažení ještě vyšších energií, které by měly podle dnes uznávaných teorií umožnit vytvoření temné hmoty - tedy částic, které tvoří značnou část vesmíru a o jejichž existenci víme jen nepřímo díky jejich gravitačnímu působení na rotaci galaxií.

Samy nevyzařují nic, co bychom dokázali dostupnými astrofyzikálními přístroji změřit, proto jsou pro nás neviditelné či temné. Srážky na LHC mají umět simulovat extrémní podmínky těsně po velkém třesku, kdy byl vesmír žhavý a hustý, takže v něm byla i temná hmota více "zahuštěná" a statisticky tak roste šance, že se ji podaří objevit.

To, že se dnes Daniel Scheirich zabývá kosmologickými tématy souvisejícími se vznikem vesmíru, je podle jeho slov víceméně náhoda. Při výběru oboru prý takto neuvažoval, šlo mu spíš o to věnovat se něčemu, co souviselo s kvantovou mechanikou, která ho bavila. Jeho profesním cílem je najít v dnešní fyzice nějaké překvapení. S nadsázkou říká, že nalezení Higgsova bosonu pro něj vlastně bylo trochu zklamáním. Pokud by se navzdory všem výpočtům a předpokladům nenašel, byla by to pro fyziku mnohem větší senzace. Právě podobné nesrovnalosti v dosavadních teoriích totiž posunují obor dopředu.

"V momentě, kdy máte odchylku od teorie, můžete formulovat teorie nové. Je to období, kdy se vždy udělá největší pokrok. Podobná drobná odchylka související s konstantní rychlostí světla ve všech soustavách vedla například na počátku 20. století k formulaci teorie relativity," připomíná Daniel Scheirich.

V současné době koordinuje skupinu vědců, jejímž úkolem je právě prověřování platnosti dnešních teorií prostřednictvím proměřování elementárních částic a jejich různých parametrů s přesností na víc a více desetinných míst. Tomuto oboru se říká B-fyzika a jeho cílem je hledání odchylek v takzvaném standardním modelu, se kterým současná fyzika počítá.

"Bylo by skvělé, kdyby se nám podařilo tímto způsobem nepřímo objevit nějakou novou fyziku. Když se Kryštof Kolumbus vydal do Indie, bylo by určitě úspěchem, kdyby tam doplul. Ale rozhodně bylo zajímavější a vedlo k většímu rozvoji lidstva, když místo toho doplul do Ameriky. Ve fyzice je to podobné. Samozřejmě je pěkné, že máme teorii, která funguje, a jsme schopni její fungování ověřit s přesností na mnoho řádů. Ale daleko zajímavější by bylo, kdyby se ukázalo, že tato teorie má své slabiny. To jsou chvíle, které tlačí poznání dopředu," uzavírá Daniel Scheirich. Právě to považuje za profesní metu, které by chtěl dosáhnout. Také on tedy svým způsobem touží po rozšiřování horizontů a objevování nových světů.

Čtěte dále

další zprávy