Dienstbier: ... a pak raketa odstartovala na Měsíc

17.07. 08:00 | Autor:

Mezi novináři sledujícími 16. července 1969 start Apolla 11 přímo na mysu Canaveral byl také Jiří Dienstbier, v té době korespondent Československého rozhlasu ve Washingtonu.

V srpnu 1968 jste se podílel na protiokupačním vysílání Československého rozhlasu. Rok poté se už rozjížděla normalizace - Husák vystřídal Dubčeka v dubnu 1969. Jak je možné, že jste v červenci 1969 ještě mohl působit jako korespondent ve Spojených státech?
V červenci 1968 jsem měl pro své chystané působení v Americe vyřízeno všechno včetně akreditace. Pak přišli Rusové. Jenomže se ukázalo, že invazi politicky úplně prohráli, nebyli schopni ani sestavit kolaborantskou vládu. Vlastně až do jara, do Husákova nástupu, to bylo všechno poměrně normální. V květnu 1969 byl Chňoupek (v letech 1970-71 velvyslanec v SSSR, pak až do roku 1988 ministr zahraničních věcí, pozn. red.) jmenován ředitelem Československého rozhlasu a ihned nás chtěl všechny odvolat, ale neměl lidi, kteří by mu to zúřadovali.

Ze startu Apolla jste ovšem, pokud vím, nic vysílat nesměl. Proč jste tam tedy jel?
Ano, ráno před cestou na Floridu jsem do Washingtonu dostal telegram, že Chňoupek zakázal používat naše jména a hlasy. Ale řekl jsem si: „Jeď tam, jsi přece korespondent. Pošleš alespoň nějaký dálnopis." Navíc jsem Karlu Pacnerovi slíbil, že ho tam dovezu. Na Floridu jsme jeli autem. On nevěděl nic o Americe a já zase nic o výzkumu, takže jsme se cestou vzájemně vzdělávali. On mi vykládal o kosmonautice a já mu zase říkal, kde začala válka Severu proti Jihu a tak.

ČTĚTE TAKÉ: Let Apolla 11 slovy Armstronga, Aldrina a Collinse

Karel Pacner vzpomíná, že mu atmosféra kolem mysu Canaveral připomínala pražské oslavy prvního máje.
Ale to je přece Amerika! Tam máte první máj pořád, při každé příležitosti. Všude po celé Americe jsou lidé, kteří ráno vstanou a vytáhnou u svého domu americkou vlajku na stožár a večer ji zase stáhnou. Amerika je strašně fangličkářská země a na Evropana to působí někdy až dojemně. Tehdy to byla celonárodní sláva: desítky kilometrů všude kolem byla auta, stany, tábory, obsazené hotely.

A jak jste start rakety prožíval vy?
Byli jsme v takové novinářské kóji a raketa byla několik kilometrů od nás v poli - byl to takový větší doutník. Ale nebyli jsme na tom hůře než ministři a prezidenti, ti byli hned vedle nás na tribuně. Pak raketa odstartovala.

To jste to vzal docela stručně. Vás technologický aspekt projektu asi příliš nezajímal, ale jak jste tu událost vnímal v jiných rovinách?
Mě zajímala z politického hlediska. Pro Američany to byl po porážce s Gagarinem důkaz, že „we are the greatest". A to je tam přítomno pořád.

Do řídícího střediska v Houstonu jste po startu nejel. Sledoval jste přistání alespoň v televizi?
To jsem sledoval. Bylo to pěkné, ale že by mě to nějak zvlášť zajímalo, to opravdu nemůžu říct. I když svým způsobem ano: byl jsem u toho, když letěli první lidé na Měsíc. Ale když bylo jasné, že budu moci posílat nanejvýš nějaké dálnopisy, sedl jsem do auta a ujížděl z Floridy - ne po dálnici, ale po pobřežní U. S. Route 1, celý týden. Dění kolem Apolla jsem sledoval v autorádiu a v motelech v televizi - kdyby se náhodou stalo něco, k čemu bych cítil potřebu něco alespoň poslat, když už jsem nemohl telefonovat.

To muselo být frustrující, být zaměstnán jako korespondent - a nesmět do vysílání.
Podívejte se, frustrující to bylo úplně všechno, protože po srpnu jsme už nebyli normální korespondenti, kteří by energii věnovali především práci. Věnovali jsme se hlavně neustálému sledování, jak to dopadne doma.

Jiří Dienstbier (72)

V letech 1958 až 1969 pracoval jako redaktor, komentátor a zahraniční korespondent Československého rozhlasu. V únoru 1970 byl z rozhlasu vyhozen, v letech 1979 a 1985 působil jako mluvčí Charty 77. Stal se prvním porevolučním ministrem zahraničí, v roce 2008 byl jako nestraník na kandidátce ČSSD zvolen do senátu.

Celý rozhovor s Jiřím Dienstbierem o Apollu a o rozhlasové práci v 60. letech najdete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN.

Foto: Tomáš Nosil, NASA