Žádný přístroj nenahradí šikovné ruce, říká fyzioterapeut biatlonistů

Protahuje, láme a ohýbá sportovce, zatímco oni u toho bolestí křiví obličej. Jeho léčba však zabírá. Říká se, že má zlaté ruce. Fyzioterapeut Roman Karpíšek (37) pomáhá i českým biatlonistům na olympiádě v Pchjongčchangu.

Nástěnné obrazy kosterního a lymfatického systému se střídají s fotografiemi oštěpařky Barbory Špotákové či rozjuchaných biatlonistů z Olympijských her v Soči v roce 2014. Dominantou Karpíškovy ordinace v Jablonci nad Nisou je ale vcelku obyčejné lehátko. Lehátko, na kterém se podle pacientů dějí zázraky.

Čím jste tedy výjimečný?

Možná se snažím dívat na člověka trochu jinak. Už od dětství mě hodně bavilo sledovat lidi. A dnes se podívám na pacienta a tuším, jaký má problém, snažím se odezírat z jeho pohybu. Jak u mluvení sedí, kouká. Vidím souvislosti. Třeba když přivírá jedno oko a zároveň mírně naklání hlavu k jedné straně, má problém s přetíženým ramenem a posunutou lopatkou. Potíže jsou často tam, kde by je lidé nejméně čekali. Mnohdy se pacient diví: Bolí mě koleno, tak proč mi uvolňujete bedra? Anebo opačně: Bolí mě bedra, proč mě taháte za palec? Všechno ale souvisí se vším.

Mezi vaše pacienty patří i řada vrcholových sportovců. Je s nimi lehčí práce?

Naopak, sportovci jsou většinou perfekcionisté, jdou do detailů a občas hledají problémy tam, kde nejsou. Zatímco když přijde unavený člověk z práce, cítí úlevu už za dveřmi. Jestliže vám uvolním krk, uleví se vám o sedmdesát procent a budete šťastná jako blecha. Sportovec to ale bude řešit, dokud ho to nepřestane bolet úplně.

Říká se vám lamač těla, proč?

Kvůli způsobu mé práce u některých pacientů. Populace je hodně "zkrácená". Sedíme sice pohodlně u počítače, ale zároveň si zkracujeme svaly. A já je pak protahuji a dávám do nepřirozených pozic, což někdy může bolet. Často skončím terapii a pacient řekne: "Uf, vy jste mi dal, ještě že už je konec." Všichni jsou zvyklí na určitý pohybový stereotyp, a když do něj najednou člověku sáhneme, tělo na to reaguje.

S biatlonisty jste byl i na olympiádě v Soči 2014, kde získali celkem šest medailí, takový úspěch se nečekal. Jak na to období vzpomínáte?

To byla fantazie. Hlavně s Gábinou Koukalovou na Soči často vzpomínáme. Byl to opravdu neuvěřitelný měsíc, takový už se nezopakuje. Už předtím bylo cítit, že vše funguje, a díky výsledkům na olympiádě se stmelil celý český biatlon.

Jaký okamžik byl nejsilnější?

Těžko vybrat jeden. Emotivní byl i návrat ze Soči. V Jablonci přišlo na setkání se sportovci strašně moc lidí. Zaplněné ulice, prostě blázinec a euforie.

Když měl Ondřej Moravec na krku své tři medaile, prý jste mu říkal, aby je sundal, protože ho bude bolet za krkem.

To bylo samozřejmě myšleno i z legrace. Ondra má ale takový špatný návyk předsouvat hlavu dopředu, dlouhodobě na tom pracujeme. Teď už to sice trochu odboural, ale ještě před dvěma lety jsem mu to musel pořád připomínat a hlídat ho. Olympijské medaile byly opravdu těžké, takže jsem mu říkal, že když je nesundá, budeme v té naší společné snaze zase na začátku.

Již brzy odlétáte na olympiádu do Jižní Koreje, s jakou náladou jedete?

Moc se těším, ale na druhou stranu jsem trochu nervózní, protože s manželkou čekáme narození druhého potomka. Termín máme 14. února, ale z olympiády se vracím 26. února. Uvidíme, jak to dopadne.

Jak se manželka tváří na to, že nejspíše nebudete u porodu?

Ona to chápe, je také fyzioterapeutka. Víc to mrzí mě, ale co se dá dělat.

Co děláte během závodů?

Jsem na trati. Většinou stojím s lyžemi či hůlkami na nějakém rizikovém místě a doufám, že u mě nikdo nespadne (usmívá se). Občas podám závodníkovi ztracenou hůlku nebo dostanu od trenéra informaci a snažím se ji sportovci předat.

Jaké rehabilitační vybavení s sebou vezete ve srovnání s předchozí olympiádou?

Musím říct, že od Soči se to hodně změnilo. Tam jsme měli dva základní rehabilitační přístroje, nyní máme díky výkonům daleko lepší vybavení.

Je srovnatelné s tím, jaké mají Norové, Němci či Francouzi?

Tyhle věci se mezi týmy tají, takže opravdu nevím. Oni mají možná víc masérů než my, ale to samo o sobě úspěch nezaručí. My tuhle možnost máme také, ale zjistili jsme, že se lépe pracuje v menším týmu. Snáze se dohodneme a nemusíme někoho pořád upozorňovat, co má dělat. Občas se mě někdo zeptá, jestli ještě nepotřebujeme někoho k ruce nebo nějaké nové vybavení. Odpovídám, že ne, to by bylo jen hledání problému tam, kde není.

Takže hlavní jsou ve fyzioterapii pořád ruce?

Ano, šikovné ruce žádný přístroj nenahradí. Fyzioterapeut nebo masér svou práci díky přístrojům doladí, ale nejsou potřeba. Máme lymfodrenáže, ultrazvuky, lasery, kryoterapie. Za poslední roky jsme pořídili přístrojů celkem dost, ale...

... zkrátka byste to zvládli i bez nich.

Vzpomínám na doby, když jsem měl v Praze pronajatou ordinaci a neměl jsem tam žádné zázemí. Jen lehátko a věšák na kabáty (usmívá se). Přišel pacient s problémem a já mu pomohl bez jakéhokoli přístroje. Jenomže když se vám práce daří, nutí vás to pořídit si techniku, která má vaši práci ještě vylepšit. Pořád hledám způsob, jak sportovcům dopřát, aby jejich výkon šel nahoru. Stále se něco vymýšlí a obměňuje.

Kolikrát jste v poslední době slyšel otázku: "Jak je Gabriele Koukalové"?

Mockrát. Ale Gábině je teď dobře. Už to z ní spadlo a konečně se vyřešilo, že na olympiádu kvůli zranění nejede. To je vždycky tak - když má člověk říct něco nepříjemného, je z toho špatný a oddaluje to. A pak už není zbytí a vám se uleví. Ale určitě je špatná z toho, jak celý rok probíhal a jak to nakonec skončilo.

Jak jste to s ní prožíval?

Hodně. Od jara jsme na tom pracovali a bylo to nahoru dolů. Chvíli se dařilo, chvíli ne. Doufali jsme, ale marně.

Co všechno jste pro její návrat dělali?

Všechno možné. Gábina navštívila řadu českých i zahraničních odborníků. Udělali jsme pro její návrat maximum. Žili jsme tím a doufali. Přišel jsem v sedm večer z práce a do jedenácti telefonoval s Ondrou Rybářem (šéftrenér biatlonové reprezentace, pozn. red.) a Jirkou Hamzou (předseda Českého svazu biatlonu, pozn. red), co dělat s Gábinou dál. Hledali jsme jakoukoli pomoc, ale opravdu to nešlo vyřešit tak, aby na olympiádu odjela.

Co tedy Gabriela Koukalová s lýtky má?

Je tam chronické přetížení úponů svalu, které jde až do povrchu kosti a neustále vyvolává bolest. Teď to chce především klid.

Sám jste řekl, že všechno souvisí se vším. Mohl u ní být problém i jinde? Třeba v hlavě - že už té mediální pozornosti a ruchu měla prostě moc?

Určitě se to u ní nakumulovalo. Bolesti pohybového aparátu často vycházejí z toho, že jsme unaveni, máme toho nad hlavu. Gábina toho šrumce kolem své práce měla tolik, že se to někde muselo projevit, a většinou to bývá v nejslabším a nejunavenějším místě. V jejím případě jsou to lýtka, část těla, kterou dlouhodobě přetěžuje, ale nebolí ji. Do určité chvíle. Třeba tenista řeší často loket. Přijde okamžik, kdy už nemůže, ale stále má ještě v hlavě vidinu nějakého turnaje či zápasu a tam se to pak projeví naplno.

Jaký má nyní Gabriela program?

Odpočívá a provádí kompenzační cvičení, která pomáhají přetíženým lýtkům. A také dělá věci, které by si kvůli sportu musela odepřít.

Co například?

Věřím, že pojede k moři. A bude odpočívat! Ondra Moravec nebo Verča Vítková se na dovolené věnují skialpinismu, to bych ale teď Gábině nedoporučoval.

Současnou biatlonovou jedničkou je Veronika Vítková, ovšem i ona měla nedávno zdravotní problémy. O co šlo?

Spadla do pohybového stereotypu a svaly se stáhly. Bylo to způsobeno únavou dýchacího a trupového svalstva. Musíme to neustále kontrolovat. Všichni se postupně stahujeme, chybí nám napřímení a uvolnění, jdeme do jakési křeče. Uvolňovali jsme s ní tedy dýchací svaly a učili se správný stereotyp dýchání.

Jak se má správně dýchat?

Běžně dýcháme nosem, ale při zvýšené fyzické zátěži se automaticky přidá nádech i výdech ústy. To celé musí ovšem být ve správné dechové vlně. Nadechnout se do břicha, pokračovat stále v nádechu do hrudníku a potom zase vydechovat od břicha k hrudníku, dokud nemáme břicho ploché. Tento správný návyk má pozitivní vliv nejen na držení těla a svalovou aktivitu, ale i na celkově lepší fungování organismu.

Řada z nás jistě dýchá špatně. Kde děláme největší chybu?

Dýcháme spíš do hrudníku, tím pádem odbýváme hlavně svalovou relaxaci. Pak se objevují různé svalové problémy, které limitují výkon nebo imitují pocity různých vážných potíží. Například po cestě do schodů si člověk řekne: Já mám snad infarkt. Spěchá tedy na internu a tam zjistí, že je to celé od zad a způsobily to špatné úlevové návyky. V tu chvíli je potřeba přetížená místa uvolnit a naučit mimo jiné správné dechové cvičení.

Spolupracujete také s oštěpařkou Barborou Špotákovou, která nedávno oznámila pauzu kvůli druhému těhotenství. Dokáže se připravit na olympiádu do Tokia 2020?

Určitě, ona je výjimečná a velmi pracovitá.

Co je na ní tak výjimečného?

Její osobnost. Je úžasný člověk, který dokáže sám sebe skvěle vnímat. Třeba když ji někde zabolí, hned ví, co se děje. Zná anatomii lidského těla a spoustu věcí z lékařského oboru. Dost často nám pomůže, když řekne: Myslím, že ten problém vychází odsud. A taky už jsme sehraní, obvykle tušíme, kde by mohla být příčina potíží.

Jsou mezi sportovci i bolestínkové?

Jistě. Ale pochopitelně nemůžu nikoho jmenovat.

Říká se, že fotbalisté jsou trochu bábovky, je to pravda?

Těžko říct, snažím se ke každému sportovci přistupovat tak, že problém určitě má. U fotbalistů se může zdát, že padají zbytečně, ale střet v rychlosti, kost na kost, je hodně nepříjemný. Většinou rychle odezní a oni hned mohou pokračovat ve hře.

U biatlonu jste sedm let. Jak jste vnímal jeho proměnu ze sportu, který téměř nikoho nezajímal, až po současnou popularitu s masou příznivců?

Před sedmi lety jsem začal spolupracovat nejen s biatlonem, ale i s běžeckým lyžováním, které bylo tehdy díky Kateřině Neumannové a Lukáši Bauerovi na vrcholu. Biatlon byl hodně stranou, neměl fanoušky, závodníky prakticky nikdo neznal. A možná to tomu sportu pomohlo. Když jsou sportovci hodně hýčkáni a žijí si jako v bavlnce, taky to není dobře. A pozice běžců a biatlonistů se postupně úplně prohodily. Každý sport roste s úspěchy. Nyní má řada lidí u televize pocit, že biatlonu rozumí. Někdy to nenesu lehce, když si čtu názory lidí na sociálních sítích.

Co konkrétně vám vadí?

Slyším-li ty nářky, nebo dokonce nadávky na to, že zase špatně stříleli, napadne mě, jak je asi ten kritizující člověk ve své práci snaživý a úspěšný. Jestli je tak dobrý jako Ondra Moravec a další. Vím, že všichni biatlonisté dělají pro úspěch maximum.

Úvod sezony se ale biatlonistům příliš nevydařil. A hned se objevily názory typu: "Hlavně že mají skvělé podmínky, nový kamion..."

Pamatuji si, jak Ondra Rybář říkal, že kamion je zbytečný a nepotřebujeme ho. Jenomže pak se dostanete na nějakou úroveň, doženete ty nejlepší a nemůžete být mezi nimi za chudáky. Sportovci to vidí a říkají si: Sakra, my tady makáme, máme výsledky, tak proč to ještě nemáme? Musíte držet krok s elitou.

Čím jste si vlastně sportovce získal?

Snažím se nehledat problém tam, kde není, a laicky jim všechno vysvětlit. Člověk musí zachovat klid, rychle pomoci - a musí také umět sportovce vyslechnout.

Takže jste i takový psychoterapeut? Chodí si k vám zároveň popovídat?

Ano, řešíme spolu všechno možné. Musíte se umět vcítit do pacienta a nepodceňovat ho. Když se v nemocnici bavím s kolegy, občas slyším, že ten a ten určitě simuluje. To si nemyslím. Přece kdyby to člověka nebolelo a nezhoršovalo mu to kvalitu života, netrávil by čas v čekárně a ordinaci. Je lehké říct: Není možné, že vás to pořád bolí..., já se ale vždycky snažím ten problém hledat. Hodně nosím práci v hlavě, možná až moc.

Bavíte se o tom i doma s manželkou?

Poslední dobou čím dál víc. Umí mě uklidnit. Je výhoda, že je ze stejného oboru a dokáže mě pochopit.

Jaký nejtěžší případ jste vyléčil?

Těžko vybrat jeden. Měl jsem pacienta, kterému pět let nepřetržitě pískalo v uchu. Další třeba vůbec necítil nohu a už měl termín k operaci páteře. Řešíme spoustu problémů. I takové, když žena nemůže otěhotnět nebo když se miminko nechce přetáčet na bříško, přitom by už dávno mělo.

Co na vás, fyzioterapeuty, říkají ortopedi či chirurgové?

Moc nás neberou, ale lepší se to. Hodně nám pomohl profesor Pavel Kolář. Díky němu se o fyzioterapii ví, náš obor získal respekt. Boj mezi doktory a fyzioterapeuty ale existuje pořád.

V čem jsou vaše přístupy nejodlišnější?

Většina doktorů udělá diagnózu a pošle pacienta na operaci. Fyzioterapeut se ale snaží problém vyřešit jinak než operací. Když za mnou třeba přijde člověk s bolestí břicha, může to být od zad. Naopak ortoped si většinou myslí, že je to hloupost. Ale nejsme šamani. Nemůžeme fyzioterapií odstranit močové kameny.

Máte ve své práci ještě nějaký cíl?

Vždycky jsem chtěl mít rehabilitaci, o níž by se říkalo, že umí lidem pomoci, že tam nad pacienty nemávnou rukou. A aby nestála jen na mně. Chtěl bych prostě vytvořit tým, o kterém se bude říkat: Tam to dělají perfektně.

Čtěte dále

další zprávy