Samková: Po OH jsem měla osobní problémy. Ničeho ale nelituji

Třiadvacetiletá snowboardistka Eva Samková poprvé v životě ovládla Světový pohár ve snowboardcrossu a momentálně si užívá skvělého úspěchu. Společně s Gábinou Koukalovou, Martinou Sáblíkovou či Ester Ledeckou patří k nejzářivějším hvězdám zimního sportu u nás. Tyden.cz vám přináší kompletní rozhovor s olympijskou vítězkou ze ZOH v Soči 2014, který vyšel v časopise Interview.

Na helmě se vám skví kresba vlka. Cítíte se tak i v osobním životě?
Trochu to se mnou koresponduje. Vlky mám ráda i jako zvířata, jsou nádherní. Máme určité společné rysy, kdy se s vlky ztotožňuji. Plachost a zároveň dravost. Viděla jsem o vlčích smečkách hodně dokumentů, jsou jiní, než je jejich obrázek u lidí. Zlý zvíře, zabiják ovčích stád. Samozřejmě to také dokážou, ale zároveň jsou hrozně inteligentní a sociální, mnohem více, než psi. Vázáni na svou smečku. Pro mě to není obyčejné zvíře, ale tak trochu magický.

Jak početná je vaše "smečka", kterou si pustíte k tělu?
Spíš menší, čím dál víc se selektuje. Po olympiádě jsem si začala uvědomovat, kteří lidé jsou opravdu moji kamarádi, a je mi s nimi dobře. Trávím dost času i s jinými, cizími lidmi, tak když už jsem doma, užiju si volný čas s kamarády. Zní to jako klišé, ale víc si vážím i rodiny. Nakonec se vždy ukáže, že to tak u většiny lidí je.

Ve vlčích smečkách mají i jednoho alfa samce. Kdo jím je ve vašem případě?
Pozor, mají také alfa samici! I já tak musím být silnější osobnost kvůli sportu, jaký dělám. Do některých věcí si nenechám kecat. Hlavně do volného času. Už rozeznávám věci, kdy se vyplatí naslouchat a kdy je zas pouštět druhým uchem ven. Závodní část už je na domluvě, tu si nemůžu dělat jen po svém. Můj trenér Marek Jelínek o tom stejně ví nejvíc. Toho poslouchám.

Necháte jej mluvit i do osobního života?
On mi do něj ani nekafrá. Nedává mi zákazy, spíš doporučení. Už jsem celkem zodpovědná. Když jdu ale nemocná na výlet nebo na koně a pak se mi to zhorší, tak je naštvaný. Život mi ale nelinkuje.

V Česku je známé přísloví: Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Je tedy potřeba, aby se ostatní přizpůsobili vašemu prostředí?
Asi jo. Plno mých kamarádů se mi různě přizpůsobuje. Máme dopředu naplánované výlety, kdy se mě ptají, jestli mám volno. Mám kolem sebe super partu, kamarádku ze střední, se kterou jsme dříve byly každý den po škole. Když mám čas, vždy se dohodneme a něco vymyslíme. Vychází mi vstříc.

Umíte jako "vlčice" i kousat?
Dokážu být i dost nepříjemná. Když chci. Moc často si to ani neuvědomuju. Někdy jsem ošklivější a pak mi zpětně dojde, že to bylo přes čáru. Když se mi něco nelíbí a mám fakt blbou náladu, umím opravdu slušně rejpat do lidí. Obzvlášť do těch, co znám. Umím zacílit tam, kde to bolí. A pak mě to mrzí. Bohužel.

Před třemi lety jste získala zlatou olympijskou medaili. Ta "instantní", ohromě rychlá popularita, vám tehdy dala dost zabrat. Můžete už bilancovat, co byste tehdy v životě udělala jinak?
Kdybyste se mě zeptal půl roku po olympiádě, udělala bych to, že bych žádnou zlatou nevyhrála. To už ale neplatí, to bych se rouhala. Už jsem se s tím naučila žít. Bylo mi dvacet, nevěděla jsem, co od toho očekávat. Chtěla jsem vyjít všem vstříc, ale místo energie mě to hrozně ubíjelo. Naučila jsem se tak filtrovat věci a rozhodovat se, co je v danou chvíli důležitější. S odstupem času bych nic měnit nechtěla. V návaznosti na úspěch se povedla spousta věcí, která by se bez olympiády stát nemohla. Třeba pořádat dětské kempy. Zjistila jsem, že věci, které mě nebaví a netěší, mohu přetransformovat do něčeho, co je dobrý a přijde mi užitečný. Je široké spektrum toho, jak s úspěchem naložit. Jen je to občas namáhavý.

Jak jednou vyhrajete zlato, národ ho od vás bude očekávat už pořád. Musela jste se kvůli tlaku od veřejnosti radit s psychology?
Bavili jsme se o tom s Tomášem Krausem (bývalý skicrossový reprezentant a manažer Evy Samkové). Měl pravdu v tom, že jakmile jednou vyhrajete olympiádu, už vám to nikdo nevezme. Z toho pohledu se na to dá dívat. Samozřejmě budu chtít vyhrát i na dalších hrách, ale olympijskou vítězkou už budu napořád. Může se to jenom zlepšit. Největší nároky na sebe přeci jen klade vždy sportovec samotný. Když mi to nejde, jsem na sebe nejvíc naštvaná hlavně sama. Na sezení s psychology chodím už od osmnácti. Ale tlak od veřejnosti jsme ani tolik neprobírali. Snažím se hlavně nečíst jakékoliv komentáře.

Letos jste zažila obrovský úspěch, když jste ovládla poprvé v kariéře Světový pohár. Vloni jste byla druhá. Přestože to byl velký úspěch, vůbec se o tom nemluvilo.
To je právě ten problém. Lidé za to ale nemůžou. Olympiáda je vnímáním i medializací úplně jinde. Událost, která je jednou za čtyři roky, nejzajímavější i pro sponzory. Pro mě byl ale vždy zajímavý i svěťák, kde člověk musí celou sezonu stabilně ukazovat, jak dobře umí jezdit. Navíc mé druhé místo bylo trochu v ústraní i proto, že Esterka (Ledecká, pozn. red.) vyhrála celý svěťák, stejně jako Gábina Koukalová. To moje druhé místo o čtyřicet bodů je nakonec oproti nim docela trapný. Sama za sebe to ale beru jako skvělý úspěch. Stačilo být v jednom závodě o pozici výš a mohla jsem ho celý vyhrát.

Právě s Gabrielou Koukalovou, Ester Ledeckou a Martinou Sáblíkovou aktuálně patříte mezi nejznámější zimní sportovkyně. Kamarádíte se?
Nejlíp se znám se s Esterkou, bydlela ve Špindlu, kde jsem trénovala. S Gábinou jsem se viděla jen párkrát. Martina je mi hrozně sympatická, letěly jsme spolu v letadle ze Soči, užily si přivítání na Letné. Další rychlobruslařka, Karolína Erbanová, je její kamarádka a moje spolužačka z Vrchlabí. Do třídy jsem chodila i s biatlonistkou Luckou Charvátovou, všechny tři do stejné třídy na sportovní základce i na gymplu. Asi dobrej ročník, hold Vrchlabí.

Zkuste trochu zaspekulovat. Kdybyste dostála svých tehdejších slov, vrátila medaili a stáhla se zpět do ústraní - co by pak dělala Eva Samková?
To právě vůbec nevím. Furt bych jezdila a sportovala. Jednou jsem o tom doma přemýšlela. Vůbec si neumím představit, že bych klasicky po gymplu studovala vejšku jako všichni moji spolužáci a byla to pro mě ta největší náplň. To mi přijde hrozně divný. Tenhle život mi hrozně vyhovuje. Jsem pánem svýho času a můžu zažít hrozně moc věcí. Třeba jet mimo sezonu na dovolenou kdy chci. Jsou i nepříjemný věci, ale pořád více převažuje volnost a svoboda rozmýšlení. Mám i trochu lepší finanční možnosti než student, který si moc vydělávat nemůže. V tom je to taky snazší.

Můžete si tedy dovolit být půl roku bez enormního tréninku?
Ne, to vůbec! Kdybych se rozhodla, že budu půl roku jen cestovat, musela bych se na svou úroveň těžce vracet. Sport je tak velkou součástí mého života, že bych se bez něj už neobešla.

Osobně mi po čase začne chybět i pracovní stres. Máte to podobně?
Je to určitá droga. Já jsem půl roku na sněhu a přes léto následuje suchá příprava. Mám spoustu kamarádů, co své sporty dělají celoročně a nechápou, že půl roku nejezdím na snowboardu. Mám ale plno jiných zájmů okolo. Ráda stihnu i něco trochu jiného, kde se mohu vybít nebo kulturně vyžít. Takže mi během léta snowboard nechybí. Mám ráda zimu, miluji jí, ale když jste furt v minus dvaceti, je to jiný.

Přesto sama studujete, máte za sebou první ročník na Fakultě tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy. Skloubit studia a profesionální sport, to musí být občas slušná honička.
Hlavně ze začátku, během puberty, jsem měla trochu problémy s mamkou. Byla, a doteď jsem, dost hubatá. Naštěstí už vím, že jsou to mamky a že se nezmění. Teď je ale zajímavé občas konzultovat školu s trenéry, Marek Jelínek FTVS také studoval, stejně jako Milan Moravec, ke kterému docházím (plavecký kouč, se kterým se věnuje psychomotorickému tréninku, pozn. aut.). Všechno znají. Máme tam i předměty jako pedagogiku a psychologii, takže si často najdeme společné téma. Já to vidím z úplně jiného pohledu, než to na škole vykládají.

Z anatomie jste dostala trojku. Profesoři vám asi příliš nenadržují, že?
Žádné nadržování tam není, musím zvládat všechny sporty. Teď mě čeká lyžařský kurz. A později gymnastika a plavání. To bude zajímavé. Třeba plavci jsou na atletice jsou úplní chudáci. A já jsem v něm taky marná. Musím se poctivě učit, není to tak, že bych přišla, pozdravila a odešla se zápočtem. Jedna paní profesorka mě ale potěšila, když mi řekla, jak se diví, že při sportu ještě studuju. Ona by to prý nedala.

Rodiče vás do ničeho příliš netlačili. Dokážete si představit sebe samotnou v úplně opačné roli, kdyby nad vámi dennodenně stáli a měli v ruce plán "Eva Samková, olympijská vítězka"? Podobně, jako to měl třeba Pavel Zacha starší se svým synem, ze kterého vychoval hokejistu pro NHL?
Kdybych byla stejná osobnost, jaká jsem nyní, tak bych s tím asi v tomto případě sekla. Můj bratranec hraje hokej, s mladým Pavlem se znají. Pan Zacha má vlastní knížku a ideologii. Je vidět, že to může fungovat. Ale nevíte, zda by jeho kluk nebyl dobrej i sám, kdyby ho táta podporoval jen psychicky a nechal vše na týmu. V dnešní době je to čím dál těžší, rodiče se musí víc obětovat a být do sportu více zainteresovaní. Náš sport je trochu jiný, je to větší pohoda. Makala jsem už jako malá, ale s běžkaři. Moji rodiče jsou sportovci a chtěli, abych byla taky. Zároveň na mě nevyvíjeli žádný tlak a teror, abych vyhrávala na vrcholové úrovni. To vůbec. Bylo to takový zdravý a díky tomu mi přístup ke sportu i závodům vydržel dodnes. Je to čistší, pravdivější. Člověk musí mít od začátku svůj pohon. Někdy jim mohou být i rodiče, ale může se stát, že se třeba rozejdou a dítě pak musí hledat někoho, kdo by ho tlačil.

Zvykli si také rodiče na popularitu?
Rušno kolem nich bylo hlavně kolem olympiády, teď už jsou v pohodě. Stále mě hodně sledují, ale největší mistr je děda. Ten často ví víc, než já. Já noviny nečtu, občas se jen slyším v rádiu. Naopak děda vždycky ví, kde mám nějaký rozhovor, všechny články si tiskne a má je v deskách. Když mu tenhle pošlete, bude nadšenej! Mamka se zase stará, aby se mi hlavně nic nestalo. Říká mi, ať si radši přibrzdím. Oni mě vrací trochu zpátky.

Jak to myslíte?
Třeba tři dny po olympiádě jsem měla soukromý večírek v Praze, den na to pak pro velkou partu kamarádů. Na ten první jsem měla od sponzora možnost poslat pro rodinu do Vrchlabí taxíky a zařídit jim hotel. Víte, jak to dopadlo? Máma šla do práce, táta chtěl být doma a ségra šla na koně. Táta mi volal: "Hele, my asi nedorazíme, mně se nechce." Strašně mě potěšilo, že nemají potřebu jet do Prahy a chlubit se mnou. Bylo to milý, úžasný, že to pořád moc neřeší.

Jste známá tím, že si pod nos kreslíte knírek, před startem děláte často do kamery opičky. Občas mi to připomíná jamajského sprintera Usaina Bolta. Snažíte se znervóznit své soupeřky pohodovou náladou?
Spíš to odráží to, jaká jsem. Dříve jsem dělala úplné kraviny, teď už vím, že podle toho pak start vypadá. Tehdy jsem se do poslední chvíle kecala s lidmi na startu, nyní už se snažím víc udržet klid. Usain taky jede fórky před kamerou, ale pak se musí uklidnit. Jde o reakci. Nerada se do něčeho stylizuju, nejsem žádná drsňačka. Občas ale nějaký fórek neuškodí, navíc to dodává tu lehkost a nadhled.

Co řešíte před startem důležitého závodu?
Když už jsem před tratí, nemůžu myslet na nic. A už vůbec ne na to, co by bylo, kdybych spadla. Není možné být myšlenkami někde jinde. Náš sport může být dost nebezpečnej, když je člověk nepřipravenej. Na startu si tak opakuju jen věci, co budu dělat. Mám pocit, že si to hlava samotná pak srovná. Člověk musí být maximálně přítomnej, aby mu v hlavě nelítaly jiný myšlenky. Musí za sebe nechat mluvit tělo. Tělo to totiž už umí, pak už záleží jen na jeho pohybové inteligenci a citu.

Přepnout na automat.
Jo. Zažila jsem závody, kdy se mi jelo naprosto skvěle s parádním pocitem. A to byly právě TY momenty. Jindy se ale třeba začnete soustředit na to, že vedle vás někdo jede a hned je větší šance, že spadnete. Udržovat pozornost a soustředění je v našem sportu základ.

Často říkáte, že si jdete závod hlavně užít, to se ale zároveň bije se stoprocentní koncentrací. Kde je ta správná míra?
Musí mě to hlavně bavit. Občas šlapu při tréninku třicet startů za sebou a nevadí mi to, protože piluju nějakou technickou maličkost a chci to dovést do dokonalosti. Baví mě se nad tím zamýšlet, řešit detaily. Samozřejmě to ale není vždy zábava. Už jsem dospělá, umím se kousnout, i když mě to nebaví. Vím, že pak budu mít super pocit, že jsem to nevyzevlila. Zadostiučinění, kdy si mohu říct, že jsem spokojená sama se sebou. To je pro mě hrozně důležitý.

Využíváte i různé fyzikální modely, díky kterým můžete být na trati rychlejší. Rozumíte tomu? Nebo jenom posloucháte instrukce trenérů?
Fyzice tedy vůbec nerozumím. Ale pak to začne dávat smysl, člověk se to naučí tím, jak jezdí. Mě samotnou by to samozřejmě nikdy nenapadlo. I když si uvědomuji, že když letím moc vysoko, ta, co letí níž, bude rychlejší.

Je těžké odbourat v jízdě zaryté zvyky a naučit se nové věci?
Změnit stereotyp není nic jednoduchého. A já je měním pořád. Nedá se jich úplně zbavit, jen si je musí člověk víc a víc dostat pod kůži. Horší jsou chvíle, kdy se bojím, nebo jsem unavená. To hned sklouznu do starého stereotypu. Snažím se tak naučit ty správné. Většinou hned cítím, že jsem rychlejší a jízda příjemnější.

Na sjezdovce v zahraničí jsem jednou vjel do crossové dráhy. Během chvíle jsem nevěděl, co s nohama a co s rukama. Je právě synchronizace celého těla základ úspěchu?
Je to tak. Mám největší nadání v tom, že dokážu jízdu provézt tak, jak po mě trenér chce a docela to chápu. Nemusím to ani tolik řešit. Je to možná tím, že jezdím od šesti let, mám cit pro sníh, moje tělo je v tomhle ohledu poměrně chytrý. Třeba když mám před sebou bouli a neurčitě mi řeknou, ať udělám pohyb až později, tak to tak udělám. Nemusím přemýšlet nad vzdáleností, jsem dost pocitovej jezdec. Boulí a skoků mám za sebou tisíce, i z dob, kdy jsem ještě dělala freestyle. Občas prostě nechávám jednat tělo za mě. A je to tak lepší.

Je tvrdý i fyzický trénink?
Na suchu je intenzivnější, třeba hodinu a půl v kuse opravdu makáte. Na svahu ale často strávíme pět až sedm hodin, ale je méně efektivní. Třeba starty. Sekce má pět vteřin, sjedeme kousek, sundáme prkno a zase šlapeme nahoru. To už ale jako trénink nikdo nepočítá. Čistého času tréninku je to pak třeba jen hodina.

V Praze jste byla u otevření pumptrackové dráhy. Na pohled je trochu podobná snowboardcrossu, jen se po ní jezdí na kolečkách. Dá se tady něco přiučit?
Větší cit, jak zatlačit na boulích a správné postavení. Skateboard na něm neodpouští chyby. Můžu se tam odnaučit některé zlozvyky a zlepšit si techniku. Bez ní se tam neudržíte a nezískáte rychlost. Samozřejmě tam ale jezdíte do kolečka a nejezdíte na hranách.

Co životní stereotypy? Najdou se nějaké, co se snažíte odbourávat?
No jéje, těch je bohužel ještě víc. Sport je jednodušší v tom, že člověk přesně ví, jak to má být správně. V životě občas ne. Anebo ví, ale emoce mu to nedovolí. To je na tom podle mě to nejhorší. Když člověk neví, okolí na něj může být naštvaný, on se ale omluví a je to v pohodě. Ale když se někdy zachovám špatně, mám v tu chvíli nutkání se zachovat podle stereotypu, ale v duši vím, že je to špatně. Nejdůležitější je si to uvědomit. Pak už je to jen krok k tomu, aby to změnil. Teď jsem ve fázi, že si polovinu těch věcí uvědomuju, ale jen část zvládnu podle nejlepšího svědomí. A u té druhé třeba vybouchnu. Jednou jste nahoře, jednou dole. O to je ten život zábavnější. Kdybychom netrpěli, nevěděli bychom, kdy si vážit chvil, co jsme šťastní.

V čem tkví to chybování?
Jsem hodně spontánní člověk. Tu spontaneitu umím dát občas najevo i špatným způsobem. Když si to lidi nezaslouží, samozřejmě je mi to pak líto.

Umíte se u snowboardcrossu oprostit od životních peripetií?
Mám to hodně propojený a myslím, že je to správně. Sport člověka strašně moc naučí i v osobních chvílích a životních situacích. Zakousnout se. Anebo se mu zdá některá věc jako šílená, a pak zjistí, že to až tak hrozný není. Můžete získat i trochu větší nadhled, i díky tomu, že musíte vystoupit ze své komfortní zóny, ze které je pak lehčí vystupovat i v osobním životě. A také víte, že nejdříve do toho musíte něco dát, aby se vám to pak vrátilo zpět v lepší podobě.

Někteří sportovci, například cyklista Leopold König, ze své komfortní zóny vychází ještě nebojácněji - třeba komentováním světového či politického dění. Troufla byste si taky jít se svým názorem ven, i když by se někomu nemusel líbit?
Sport obecně je dobrý výchovný prostředek. Já se ale k podobným věcem příliš nevyjadřuju, protože se v nich nevyznám. Někdo je na sociálních sítích více impulzivní. Sportovec by si měl být ale vědom toho, že ovlivňuje poměrně velkou část lidí, včetně dětí. I já ale jednám hodně podle srdce, než podle toho, co by se slušelo. Veřejně se ale snažím vyjadřovat jenom k věcem, kterým rozumím, nebo se o ně zajímám. U Leopolda, nebo třeba Vavřince Hradilka, to chápu, jsou oba chytří lidé, hodně si o různých tématech čtou. Ví, o čem mluví a mají svůj názor, který mi je většinou sympatický. Třeba se taky jednou budu vyjadřovat k politice, ale zatím se o to moc nezajímám. Radši třeba podpořím projekty, ve kterých jsem zainteresovaná.

Třeba?
Kamarády z organizace Keep it cleen. Jde jim o to, aby lidé uklidili sjezdovku nebo pláž, když jdou jezdit nebo surfovat. Aby si lidé udržovali v čistotě místa, které mají rádi, nebo tam třeba pouze sportují.

I proto jste v létě vyrazila do "čistého" Norska? Potkala jste nějaké vlčí smečky?
Hlavně soby. Byli nádherní. Jedete po silnici a všude kolem lesy. A na jedné křižovatce bílý sob. To bylo neskutečný, jak z pohádky, nebo hororu. Albíni jsou rarita. Užili jsme si tam hlavně klid a byli blízko přírodě. Docela ráda řídím, ale tady jsem to ráda přenechala. Pořád jsem čuměla z okna a chtěla zastavovat.

I v rodném Vrchlabí to máte k přírodě kousek. Je to takový přístav, kam se po sezoně vracíte za klidem?
Určitě. Ať už kvůli rodině, tak i atmosféře, kterou z města cítím. Je mi sympatické, není ošklivé. Na to, jak je to malé město, mi přijde hezky uchopené. Kulturně to tam žije. Třeba loni tam lidé vyřezali velký betlém. Není to samota, jezdí tam hodně turistů, ale mám k němu pořád hezký vztah. Je to i tím, že tam dost obyvatel sportuje a podle mého názoru z nich pak formuje dobré lidi.

Znáte se s rolbaři v místních střediscích?
To už ne. Ale mám spoustu kamarádů, kteří tam pracují, s těmi se vždycky zdravíme. Od lidí na lanovce po instruktory ze škol. Dětičky tam učí i moje sestra. Do Herlíkovic ale moc nejezdím, jsou na mě moc prudký. Prkno mi jede hodně rychle, potřebuju spíš placku, abych si zajezdila. Tak občas přejedu na Bubákov.

Předjíždíte ve frontách jako ve filmu Sněženky a machři?
Reprezentace, strejdo! Ne, to ne. Ale minule jsme tam natáčeli pořad a jen kvůli mně v osm večer spustili novou kabinku, měla jsem pak vlek i celý osvícený a urolbovaný svah jenom pro mě. To jsem se cítila jako velkej protekčňák.

Za rok objedete spoustu velkých světových lyžařských středisek. Mají ty české pro vás ještě vůbec nějaké kouzlo?
Hlavně kvůli zážitkům a tomu, že jsem tam vyrostla. Je to pro mě takový malý, osobní. Mám čím dál raději malá střediska, vůbec mi třeba nevadí, že je tam jen stará kotva. Často i v Americe máte doslova prašivé vleky a pak si tam zajezdíte nejlíp na světě. Mám ráda i stromy a lesy, ledovce jsou super, ale jsou to jen špičaté kopce.

A taky tady máte za každým rohem stánek se svařákem a medovinou.
Přesně! Navíc tu znám cestičky v lese, pamatuju si, kde jsem zapadla, když mi bylo deset a mám to s tím spojené.

Nechybí vám občas ta klasická pohoda obyčejných lidí ze svahu?
My si občas romantiku zažíváme i na závodech! Loni jsme bydleli ve středisku, kde nemají moc hotely, ale hlavně sruby. Nedalo se tam pořádně zatopit, dům v zapadlé cestě, na samotě, uprostřed lesa. Když jsme k ní přijeli, byla celá zabedněná. Občas vyrazíme dřív na kopec, což se mi ale často nestává, a jedeme se podívat na východ slunce a inverzi. To je pak nádhera. Pořád to v sobě máme!

Kde jste si na snowboardu nejvíc užila?
V Kanadě, ve volném terénu. Nedalo se tam dostat jinak než helikoptérou. První dva dny jsme měli úplné azuro. Další dva dny jsme pak jezdili v čerstvém sněhu níž v lesích. Jednou ale začalo tak sněžit, že pro nás nemohl ani přiletět vrtulník a odvézt nás. Nakonec jsme obrovskou vánici přežili kdesi ve srubu, kde jsme si museli udělat oheň. To byla bomba. Prašan je nejvíc, stejně jako bydlení v chalupách bez signálu, daleko od civilizace, zároveň romantika u krbu a vířivka na terase. Po večerech jsme hráli na kytaru. V těchto věcech jsem docela romantik.

Nenadávají trenéři? Je tu asi větší pravděpodobnost úrazu.
Spíš hrozně záviděj, protože by chtěli taky! Oni toho moc nenajezdí, jen když si přivstanou. Dají si dvě jízdy v čerstvém sněhu a pak jdou studovat tratě. Vždycky mě nabádají k opatrnosti, já už ale sama moc neriskuju. Měli jsme průvodce i lavinové batohy, navíc první helikoptéra létá bez nás a teprve vytipovává vhodné svahy.

Moderní snowboarding v různých obdobách oživil zimní olympiádu, sleduje ji více mladých lidí. Vy si ale atmosféru přímo na závodech moc neužijete, tribuny bývají až u cíle. Vadí vám to?
Na olympiádě to bylo neskutečný, obrovská tribuna a mraky lidí. To je ale málokde. Většina tratí je většinou vysoko ve skiareálu, spíše se zastaví a koukají, když jedou dolů na lyžích. Není to jako na lyžařských svěťácích. Je to škoda a je mi trochu líto, že to není jako třeba u biatlonu. Nevysílá nás ani Česká televize, taťka musel kvůli mně kupovat satelit.

Kde hledáte motivaci se dál řítit dolů z kopce za úspěchy?
Chci být hlavně spokojená sama se sebou, každý úspěch a výhra je bonus. A díky závodění se mohu dostat ke spoustě věcem. Od prašanu v Kanadě po setkání s lidmi, které obdivuju. Třeba Marka Ebena, toho mám strašně ráda jako osobnost i člověka. Během StarDance čekám jen na jeho hlášky.

Spousta lidí vidí sportovce jako boháče, často to tak ale není. Vy máte spoustu věcí od sponzorů, od mobilu po auto. Počítáte ještě koruny?
Záleží při čem. Neomezuju se třeba v jídle a surovinách na jeho přípravu. Musím o sebe pečovat, mé tělo je můj pracovní nástroj. Když to převedu do extrému, můžu říct, že je součástí mého zaměstnání. Nejsem člověk, co by moc utrácel. Nejvíc peněz jde do sezony a ježdění. Nejsem moc materiální člověk. Učím se ale sama sobě říkat, zda je pro mě opravdu daná věc důležitá. Spíš si ujíždím na hezkých věcech. Teď jsem ale vyházela půlku šatníku a snažím se oblečení minimalizovat. Snažím se peníze nějak zhodnotit, ale moc mi to nejde. Jsem holka, no. Baví mě nakupovat bytové doplňky i třeba hrnce a mixéry na vaření.

Svou kulinářskou zálibou jste už poměrně známá. Vaříte i během sezony?
Občas se na něco vyprdnu a radši peču. A pak se proklínám. Byla jsem nedávno lehce nastydlá, tak jsem před Vánoci pekla cukroví a vaječňák. Vařím i na soustředěních, připravuju svačinky. Taťka mě naučil skvělou francouzskou cibulačku, kterou ode mě vyžadují. Čím méně mám ingrediencí a potřebuju zdělat zbytky, tím z toho vyjde něco lepšího, než když se snažím tvořit něco pořádného. K plotně se dostanu občas i doma, když mamka nestíhá. Tak se jim snažím ukázat i nějakou zdravou výživu. Ségra se toho celkem chytla, posílá mi zprávy, jak si už nedala měsíc Nutellu a místo toho jí salát.

Podle čeho si vybíráte sponzory? Musí mít vám být značka něčím sympatická?
Ano. Bylo tomu tak zatím u všech sponzorů. Musí mi to být sympatický a mít šanci do reklamy trochu vstupovat. Často se společně radíme, a když mi to opravdu vůbec nesedí, tak to nedělám, a snažíme se hledat jinou cestu. Hodně spolu komunikujeme a občas se jim snažím vnuknout i nějaké nápady. Předpokládám totiž, že si mě vybrali proto, jaká jsem a jak na lidi působím. Tak by to podle mělo zůstat.

Díky sponzorům si můžete dovolit i jeden luxus - platit si služby elitního servismana z Kanady. Jak moc je pro vás Jean Philippe Trottier důležitý?
Dokud jsme ho neměli a začalo sněžit, báli jsme se, jak dopadneme. Byl to trochu předem prohraný závod, šance na vítězství byla hned menší. Je to podobné jako u běhu na lyžích, při biatlonu. Na rozdíl od sjezdařů nejezdíme jen po hranách, většinu času jedeme po obrovské ploše, včetně klopených zatáček. Rozdíly jsou markantní. Naštěstí nemáme ledové tratě, ale klasický sníh.

Nechá si do práce od vás mluvit?
My se o to ani nepokoušíme. Spíš zjišťujeme, jak to dělá. Jen dostává zpětnou vazbu. Dá mi tři prkna, všechny vyzkouším a pak řešíme, který bylo dobrý a rychlejší. Občas cítím, že mi to na startu tolik nejede, ale pak se víc rozjedu na trati, kde je jiný sníh. Počítá i s tím, jak se sníh bude měnit vzhledem k počasí.

Nově s vámi trénuje mladičká Vendula Hopjaková. Nemá díky vám trochu umetenou cestičku?
Těžko říct. Možná má trochu lepší podmínky. Když jsem byla mladší, nebyly úplně profesionální, lepší by ale mohly být i teď. Měla jsem ale štěstí, že jsem žila ve Vrchlabí a pořád stála na snowboardu. To je základ, ze kterého pořád čerpám. Její rodiče do toho hodně investují, ještě nemá sponzory, jako mám já. Obě máme výhodu, že nás vede nejlepší trenér na světě.

Mentoruje ji?
Občas se mě na něco zeptá, ale nerada do toho kecám, mohlo by to působit divně. Sice jsem starší, ale jezdíme pořád spolu. Na svěťáku jsem pomáhala jen jednou, když jsem měla urvaný vaz, ale přišlo mi to divný, obzvlášť ke klukům. Maximálně jsem řekla do vysílačky svůj názor Jelenovi (trenérovi Marku Jelínkovi, pozn. aut.) a on jim to přetlumočil. Jemu by se to samozřejmě líbilo, kdybych později pokračovala jako trenérka.

Za jak dlouho z ní bude vaše konkurentka?

Jelen tomu dává dva roky, kdy mě Vendula předjede! Já se ale budu snažit, aby se to hned tak nestalo. Ona to zas bude mít těžší v tom ohledu, že nás budou často srovnávat. Samozřejmě budu ráda, když nás bude víc Češek v elitní desítce. Může to být novej drajv.

Čtěte dále

další zprávy