Raškův trenér: Nikdo netušil, proč jsme nejlepší

Pod jeho vedením kralovali čeští skokani na lyžích světovým tabulkám. Jiří Raška přivezl zlatou medaili z olympiády, Dalibor Motejlek skočil světový rekord. Trenér Zdeněk Remsa vypráví o svých metodách i o současném stavu tohoto sportu.

Pamatujete si, kdy jste poprvé stál na lyžích?

Můj děda byl hajný u hraběte Harracha. Ten je tenkrát dovezl lesníkům, aby mohli v zimě krmit zvěř. V té době mi byly asi dva roky. Hned jsem si je chtěl vyzkoušet, ale spíš jsem padal, než abych na nich stál. Pak jsme se přestěhovali do Studence a tam už jsem začal lyžovat závodně.

Zajímalo vás v té době i skákání?

Měl jsem k tomu sklony už jako dítě. Skákal jsem tehdy všude, ze skály, ze břehu, prostě kde se dalo. Do školy to byly dva kilometry, jezdili jsme to na lyžích přes kopec. Tam jsme si vybudovali různé sněhové můstky a dělali na lyžích blbosti. Navíc se mi už tenkrát líbily skoky na lyžích.

Neměli o vás rodiče strach?

Maminka ano, ta se ze začátku hodně bála. Ale táta ne. On byl takový můj první trenér, psycholog. Když jsem přišel domů, seděl za stolem, ruce si dal pod bradu a ptal se: Jaké to bylo včera na závodech? Jak jsi dopadl? Třetí, povídám. A on: kdo vyhrál? Ono by to chtělo se trochu hýbat, hochu. Něco pro to udělat, nejen sedět doma. Musíš trénovat. Ne že by mi něco nakazoval, ale takhle nenápadně mě k tomu vedl. A já ho poslouchal, protože jsem mu věřil. A taky přišly výsledky.

Skokanská kariéra vás zavedla až na zimní olympijské hry ve Svatém Mořici v roce 1948 - jaká to byla zkušenost?

No, hrozný. Já byl kluk z Krkonoš, co mu koukala sláma z bot. A najednou mě oblíkli do obleku a posadili do vlaku s Drobným a s hokejisty. Já tam byl jako u vidění. Samozřejmě jsem měl pocit, že určitě musím vyhrát. Ale potom mi došlo, že to nebude jen tak. Byl jsem mladý, ale neměl jsem moc pevné nervy. Nakonec to skončilo devatenáctým místem, taktak jsem prošel do finále. Ale byl to obrovský zážitek, základ života.

Vnímá skokan davy fanoušků pod můstkem, když letí vzduchem?

Vůbec ne. Nebyl čas ani prostor myslet na něco jiného, já měl vždycky co dělat sám se sebou (smích).

Jak jste se dostal od závodění k trénování?

Závodil jsem za československé družstvo a byl jsem docela slušný, šlo mi to. V šedesátém roce před olympiádou ve Squaw Valley jsem se ale "rozbil" ve Vysokém nad Jizerou. Místo do Squaw Valley jsem jel do nemocnice Na Bulovce. Ani to nebylo při doskoku, ale při zastavování. Čekali jsme na nové boty, skákali ve starých. A při zatáčení pod můstkem mi vylítla noha a přetrhaly se mi křížové vazy v koleni. Naštěstí ho doktoři dali dohromady. Každopádně bylo jasné, že se skokanskou kariérou je asi konec.

A tak jste se stal trenérem?

Místo olympiády jsem zůstal doma. Když jsem byl s dcerou na procházce na pražském náměstí Míru, kde jsme bydleli, přišel můj kamarád Josef Lánský s tím, že ho čeká trenérská rada v Klánovicích a předseda Dufek navrhl, jestli bych nevzal trénování státního mužstva. Mě jako by někdo praštil. Nemohl jsem tomu uvěřit. Řekl jsem, že se musím poradit se ženou, jestli to bude v pořádku, když často nebudu doma. Šli jsme ke mně, domluvili to a od šedesátého roku jsem začal dělat mančaft.

Jaké byly trenérské začátky?

První sraz byl v Janských Lázních. Tam jsem si všechny svolal, abych jim vysvětlil své požadavky. Povídám: Pánové, podívejte se, já v tom trénování vidím něco úplně jiného, než se tady nebo v zahraničí dosud dělo. Chci jít přes fyzickou přípravu. Technickou se samozřejmě budeme taky učit. Ale já to vidím tak, že se musíme víc věnovat dynamice. Teď máme můstky s umělou hmotou, takže můžeme skákat i v létě, tak jako zahraniční soupeři. Norové tehdy skákali za polárním kruhem, Švýcaři, Rakušáci a Němci měli můstky v horách. Mohli skákat přes léto a my do té doby nic.

To o fyzické přípravě asi neslyšeli moc rádi.

To určitě ne. Museli mi slíbit, že mě budou poslouchat a vydrží to. Ve dvaašedesátém roce bylo mistrovství světa v polském Zakopaném. Kdyby tam nikdo nebyl do patnáctého místa, mohli mě klidně vyrazit. Ale bylo potřeba trénovat podle mě. A tak to začalo. Tvrdý trénink, opravdu těžké tréninkové dávky. Ale vyplatilo se. V Zakopaném už jsme byli na dvanáctém a desátém místě.

Jak vás napadlo, že by lepší fyzická kondice mohla pomoci?

Sám jsem byl skokan a viděl jsem, co by nám asi mohlo scházet. Podle svých pocitů jsem došel k závěru, že musíme seveřany, Švýcary a Němce, kteří byli tenkrát lepší, něčím přelstít. A šli jsme na to přes tu fyzickou přípravu. Tam jsme je předběhli a oni vůbec nevěděli proč. Pořád chodili kolem a zjišťovali, co trénujeme jinak. My jsme se snažili to tajit a ničím se nechlubit. Dlouhou dobu vůbec netušili, že to jde přes tvrdou "suchou" přípravu.

Byl jste na závodech nervóznější, než když jste sám skákal?

Na olympiádě v Grenoblu v roce 1968 jsem byl hodně nervózní. Tam byly ještě takové hodně "zvláštní" podmínky na malém můstku, kde potom Rašoun (Jiří Raška, pozn. red.) vyhrál zlatou medaili.

Zvláštní podmínky?

Technický delegát, Rakušák, ráno přišel a posolil nájezd, aby to bylo mokré. My jsme měli namazáno na tvrdý zmrzlý povrch a najednou tohle. On to pochopitelně udělal tak, aby to vyhovovalo jeho závodníkům. Nám to ovšem jelo hůř. Nakonec se udělaly dvě stopy, my jsme přemazali a dopadlo to dobře.

Slavili jste zlatou medaili hodně?

Ani ne (smích). Tenkrát se moc neslavilo, ani na to nebylo, my jsme byli chudí kluci. Rašoun to oslavil ve Frenštátu, kde měl po návratu náměstí plné lidí. A já jsem se vrátil domů k ženě a dítěti, bez nějakých velkých oslav.

Jaký byl Jiří Raška svěřenec?

Franta (Raškova přezdívka, kterou mu dal (Zdeněk Remsa), pozn. red.) byl poctivý kluk. Kluci dostávali rozpisy tréninkových plánů, kde měli přesně, krok po kroku vypsáno, co mají dělat, a museli to plnit. Já jsem samozřejmě věděl, kdo to udělá a kdo ne. Láďa Divilů, ten si třeba sem tam někde ulevil nebo odpočinul, ale to byl takový talent, že měl dynamiku v sobě a nemusel tolik dřít. To Rašoun ne. Ten byl pomalý a musel poctivě plnit všechny tréninkové dávky.

Sledujete skoky i dnes? Dá se to porovnat s dobou, kdy jste trénoval?

Dívám se pravidelně, ale hodně se to změnilo. My jsme vůbec neměli kombinézy, skákalo se ve svetrech a ve šponovkách. Nosnost závodníka je díky tomu úplně jiná. I lyže a vázání jsou úplně jinde. My jsme je museli voskovat, teď je všechno z umělé hmoty, perfektní skluznice i vázání. Hezky se na to kouká.

V čem byli a jsou čeští skokani výjimeční?

My jsme skákali hlavně daleko a dobře stylově. Dneska je to jeden jako druhý. Všichni u toho vypadají stejně. Samozřejmě jsou tam drobné nuance, které třeba vidí jen trénovaný člověk. Jestli se skokan odrazí brzy nebo pozdě a podobně. Normální divák neví, o co jde, ale já to hned poznám.

Nedávno se Romanu Koudelkovi dařilo na Turné čtyř můstků...

Já ho pamatuju jako pětiletého kluka, když ke mně přišel. To je moje výchova. Byl rychlý, možná až zbrklý, ale měl v sobě ohromnou dynamiku. Skoro až neurovnané pohyby. Tak jsem ho musel občas trochu přitlačit, ale pak byl vynikající.

Má šanci dosáhnout velkého úspěchu?

Já si nemůžu pomoct, ale když k národnímu mužstvu vzali rakouského trenéra Schallera, přišlo mi, že ho poslali, aby nám tady škodil. Aby neměli Rakušáci takovou konkurenci. Protože z nás měli vždycky strach. Nebylo to to pravé. Naši byli zvyklí hodně makat, velké objemy, a Schaller toho po nich tolik nechtěl. Tak to bylo pro kluky hogo fogo, měli víc času, tolik se neunavili, ale to prostě není správně. Teď je to zase lepší, začali trochu víc trénovat. Všichni potřebují v tréninku pevnou ruku. Jakmile se pustí uzda, je konec.

Jak na tom je současná generace skokanů?

Pár kluků zatím vypadá, že by mohli být dobří. Ale je otázka, co teď s nimi. Musí k nim přijít pořádný trenér a měli by mít takové tréninkové podmínky, aby se mohli kvalitně připravit. Přijde mi, že to vedou k lepšímu. Sem tam se objeví někdo, kdo trochu vyčnívá. My jsme byli skokanská velmoc - a teď jsme jako chudí příbuzní.

České soužení ilustruje i hrozivý stav kdysi slavného můstku v Harrachově.

Tak se na to podívejme. Jsou malé můstky s umělou hmotou pro děti v Lomnici nad Popelkou, kde se skáče v zimě i v létě. Desná má dva stálé můstky, tam to dělají docela dobře. V Harrachově to chcípá, ve Frenštátu nevím a Rožnov je prý úplně odepsaný. Ta základna je hrozně malá.

Jak z téhle krize ven?

Musejí přijít lidi, kteří se budou skokům pořádně věnovat. Vezmou děti, budou se o ně starat a jezdit s nimi po trénincích. Jenže teď je každý líný. Proč bych se měl někde honit na tréninku, radši půjdu po práci na pivo. My jsme lítali jako blázni, ráno a večer tělocvična. Je to otázka organizace tréninku a finančních možností. Nejsou prachy, kluby mají prdlajs. Oni potřebují obléknout děti do kombinéz, dát jim lyže, upravit můstky, zasněžovat. A to všechno stojí peníze. Třeba v Lomnici nad Popelkou, tam se něco děje, jsou schopni sehnat peníze, zasněžit můstky a najít kvalitní trenéry.

Vy jste ještě nedávno trénoval děti. Skrývá se někde nový Raška?

Proč by nemohl? Jsou kluci, kteří jsou už teď dobří, ale musejí u toho zůstat. Musí se najít někdo, kdo je k tomu nebude nutit, ale povede je, když je budou skoky bavit. Protože když máte něco, co musíte, tak to nejde. Když ti táta řekne, že budeš chodit skákat a hotovo, tak to není ono. K tomu člověk musí mít vztah a lásku.

Zdeněk Remsa (90) Pravděpodobně nejslavnější český trenér skokanů na lyžích se narodil v Horní Branné. Odmala se věnoval lyžování a skokům. Po ukončení aktivní kariéry začal jako trenér národního týmu. V době jeho působení bylo Československo považováno za skokanskou velmoc, jeho tréninkové skupině se ve světě přezdívalo "(Remsa) boys". Jeho rukama prošli hvězdní sportovci Jiří Raška, Dalibor Motejlek nebo současná česká jednička Roman Koudelka. Trénování se (Zdeněk Remsa) věnoval až do pozdního věku.

Čtěte dále

další zprávy