Plekanec: Tým bez hvězd? Objeví se nové, šanci dostanou mladí

Je stálicí v národním týmu. Jako kapitán jde Tomáš Plekanec příkladem, reprezentační dres neodmítl už podeváté. V pátek večer povede svůj tým proti silnému Rusku. V obsáhlém rozhovoru pro TÝDEN.CZ zavzpomínal na své začátky a prozradil i to, co závidí Jaromíru Jágrovi. 

Míříte na svůj devátý hokejový šampionát. Chuť reprezentovat vás, zdá se, neopouští. Kde hledáte sílu po náročné sezoně v NHL ještě hrát na šampionátu? 

Je to náročné. Ale hokej mě baví, zdraví kromě menších zranění drží. To je nejdůležitější. Nemám důvod nejezdit. 

Kdybyste postoupili do vyřazovací části, můžete za sezonu odehrát až sto zápasů. 

Dá se říci, že k tomu se dostávám každou sezonu. Je pravda, že občas nějaký odpočinek neuškodí, na druhou stranu další sezona začíná až na začátku října, času si oddechnout budu mít dost. 

Český tým posílili pouze čtyři hráči z NHL. Hodně jich chybělo i v roce 2010 a nakonec z toho byl nečekaný titul. Může skutečnost, že chybějí některé hvězdy, méně zkušený tým více semknout? 

Určitě ano. Ale těžko se to srovnává, je jiná doba, jiný tým. Zbytečně se řeší, že někteří hráči nepřijeli. Dorazili by, pokud by byli zdraví, bohužel většina z nich má problémy a cítili, že by to nemělo cenu. Fanoušci by na to naopak měli koukat jako na skutečnost, že dostanou šanci hráči, kteří by ji jinak nedostali. Objeví se noví hokejisté a budou mít zkušenosti do dalších šampionátů. 

Těžká otázka. Možná že kdyby bylo jednou za dva roky, mohlo by být zajímavější a lepší, pro hráče atraktivnější. Nemohli by si říct: teď to nevyšlo, vyjde to za rok… Organizaci IIHF to asi vyhovuje hrát ho každý rok.

Za národní tým jste poprvé nastoupil před deseti lety. V čem jste z lidské stránky jiný než tehdy?

To by mohli říci lidé, co mě znají. Každý člověk se vyvíjí, získává zkušenosti…

Tehdy jste měl za sebou první sezonu v NHL. Teď už platíte za vůdčí osobnost, za pár let vám budou novináři připisovat ke jménu neoblíbené slovo veterán. Snažíte se udržet na jedné lodi s mladými hráči?

Zatím si starý nepřijdu. Necítím se tak. Na druhou stranu se hokej vyvíjí úplně jiným způsobem než před pěti šesti lety, kde v týmu hrálo starších hokejistů víc. Pokud jsou v dnešní době v kádru více než čtyři hráči přes třicet, je to hodně. Dřív to bylo opačně. Teď je člověk veterán, hned jak přeskočí třicítku.

Je vám 33 let, Kristova léta. Bilancujete už?

Ne, vůbec ne. Na to se opravdu necítím.

Často prý hledáte chyby hlavně u sebe. Stále je to tak?

Je to pravda. Musel jsem ale trochu zvolnit, příliš neprospívá, když je člověk na sebe až moc tvrdý. Je to sice dobrá vlastnost, na druhou stranu člověk svazuje sám sebe a občas je potřeba si udržet sebevědomí. Je třeba to vybalancovat, aby se hledáním chyb u sebe tolik nesvazoval.

Do reprezentace si vás poprvé vytáhl Alois Hadamczik, muž, kterého si český fanoušek nikdy příliš neoblíbil. Čím to bylo?

Na to neumím odpovědět. Možná jeho mediální obraz nebyl z nějakého důvodu nejlepší. Neznám ale všechny situace, které nastaly mezi ním a médii. Mohl to mít těžší i z důvodu, že nikdy nehrál hokej.

Několik šampionátů jste odehrál i pod vedením Vladimíra Růžičky. Také on se nyní vyrovnává s ne zrovna lehkou situací, kdy jeho úspěch přehlušila úplatkářská kauza, která mu zavřela reprezentační dveře. Jste stále v kontaktu? Věříte jeho výkladu?

Sledoval jsem ji jen okrajově. Beru vše s odstupem. Je to nešťastná věc. Samozřejmě za panem Růžičkou stojím.

Jak na vás oproti dvěma předchozím trenérům působí Vladimír Vůjtek?

Moc jsme se ještě nestihli poznat. Je to ale úspěšný trenér, dařilo se mu v KHL i v Čechách. Má za sebou spoustu úspěchů a zkušeností, podle toho vystupuje. Je to klidnější, rozvážnější trenér. Uvidíme, jak to bude dál fungovat.

Vyhovují vám klidnější, nebo bouřlivější typy trenérů?

Záleží hlavně na kvalitách. Nejlepší je nějaký kompromis.

Tým aktuálně vede Vladimír Vůjtek spolu s budoucím koučem Josefem Jandačem. Zažil jste někdy podobnou situaci?

Ještě ne. Myslím, že vše funguje bez problémů. My jako hráči to příliš neřešíme, záleží hlavně na nich, jak to mají mezi sebou.

Většinu roku strávíte v Kanadě. Hokejem poblázněné zemi. Dá se zdejší atmosféra vůbec přirovnat k České republice?

Dá, i když je mentalita lidí trochu jiná. Montreal je hokejové město, žijí tím stejně jako místní lidé během olympiády nebo mistrovství světa. Při hokeji v Česku je ale atmosféra mnohem hlučnější, je tam kotel, víc se fandí. V NHL nic takového neexistuje, lidi reagují jen na pokyny. Třeba když jim někdo řekne, ať křičí.

Můžete si zajít na večeři bez toho, aby s vámi někdo chtěl řešit hokej nebo žádal o autogram?

Neberu to jako otravování, na druhou stranu už znám restaurace a chodím do těch, kde je větší klid.

Prý jezdíte po Montrealu metrem…

Párkrát jsem jel, projeli jsme se hlavně kvůli synkovi.

Letos žádný kanadský klub po 46 letech nepostoupil do boje o Stanleyův pohár. Jak to místní obyvatelé snášejí?

Berou to jako realitu, i když to nikdo nečekal. Některé týmy měly špatnou sezonu.

Čím to je?

Některým hráčům se do Kanady příliš nechce, zájem lidí je obrovský a nemají moc velký klid. Radši jdou do Ameriky, kde hokej mimo led tolik neřeší. V Kanadě o hokeji slyší každý den, kamkoliv zajdou, lidé se jich ptají, jak hraje, proč to nejde, proč to jde…

Musel jste kvůli místní mentalitě pozměnit s rodinou životní styl?

Ne, vůbec ne. Už vím, kam chodit. Ale zájem lidí mě nijak neobtěžuje, počítám s tím, že to tady tak funguje. Ať se daří, nebo nedaří.

V Kanadě, především pak v Montrealu, žijete už čtrnáct let. V čem vám místní život vyhovuje?

Jsem tu spokojený, člověk si zvykne na všechno. Cítím se v Montrealu jako doma, jako součást týmu. Naopak hodně náročná je zima, je hodně dlouhá. Pořád v minusu, sněží… Poslední ale byla celkem dobrá.

Nezávidíte proto trochu Floridu Jaromíru Jágrovi nebo dalším Čechům hrající v teplé Arizoně?

Trochu ano. Když za nimi jedeme, vzpomenu si, jak mi sluníčko chybí. Říkám si, že hrát tam by asi taky nemuselo být úplně špatné. Člověk si ale vybírat nemůže. Jsem spokojený i v Montrealu.

Máte místo, kam si ve městě chodíte vyčistit hlavu?

Na to nebývá moc nálada, jsem většinou rád, že jsem doma. Spoustu času strávím po hotelech na tripech.

Už umíte obstojně francouzsky?

Neumím… Je pravda, že jsem se na to trošku vyprdnul. V pohodě si naštěstí vystačím s angličtinou. Některým sportovním věcem rozumím, mluvit ale pořád moc neumím.

Kanadskou hymnu, která se v Montrealu zpívá dvojjazyčně, už byste zvládl?

Měl bych co dělat (smích).

O Kanaďanech se říká, že jsou hodně milí a tolerantní lidé. Cítíte kontrast oproti České republice?

Těžko porovnávat. Kanaďané i Američané jsou si hodně podobní, dost hovorní, ale zase oproti nám nepříliš upřímní. I když něco stojí za nic, řeknou, že je to super. Na druhou stranu jsme zase negativnější. Jinak jsou zde příjemní lidé a neměl jsem s nikým problém.

Frankofonní Kanaďané, kteří žijí i v Montrealu, pořádají referenda na odtržení od zbytku země. Pociťujete tyto nálady?

Občas se o tom s někým bavíme. Ti, s kým jsme o odtržení hovořili, ale byli proti. Do politických řečí se ale příliš často nepouštím.

Aktuálně se hodně mluví o kanadském premiérovi Justinu Trudeauovi. Stal se jakousi politickou celebritou, v zemi vítá uprchlíky, legalizuje marihuanu… Jak se zamlouvá vám?

Slýchávám na něj dobré i špatné názory, což je asi všude normální. Já to ale příliš neřeším. Politickým životem vůbec nežiji.

Ani tím českým?

To radši taky ne (smích).

Ostatní Kanaďané si prý z této části často dělají legraci.

Nevím, zda zrovna srandu. Je pravda, že je to mezi nimi občas všelijaké, ale spíš se špičkují Kanaďané s Američany.

Třeba v některých amerických seriálech své sousedy často různě ponižují, dělají z nich burany.

S nikým jsem se o tom moc nebavil. Jedině když cestujeme a vidíme, že v Americe prodávají jiné věci, pořád jsou trošku víc napřed než Kanaďani. Na to kluci z Ameriky dělají často různé narážky.

Máte vůbec v plánu se po konci kariéry vracet do Čech?

Určitě. Uvidím, kde kariéru skončím, jestli v Montrealu, nebo někde jinde. Podle toho se rozhodnu, jestli budu žít půl na půl v zámoří a v Česku, nebo ne. Tuhle otázku mám zatím otevřenou.

V NHL jste věrný stále jednomu týmu, v Montrealu jste si vybudoval velké renomé. Kontrakt máte platný ještě dva roky. Jak byste nesl, kdyby vás vyměnili někam jinam?

Může se to stát, nepřekvapilo by mě to, v NHL je to úplně normální. Vím, že to může kdykoliv přijít. Zabalím pár tašek a pojedu dál. Jsem tu ale dlouho, našel jsem si zde spoustu kamarádů, je to pro mě druhý domov. Asi by to nebylo nejjednodušší. Pořád věřím, že mám před sebou pár let.

Přiznáváte, že byste raději letěl na šampionát jinam než do Ruska. Vidina angažmá v Kontinentální lize pro vás tedy asi nepřipadá v úvahu, že?

V tuhle chvíli si to neumím představit. Naštěstí jsem nikdy nebyl v pozici, že bych musel jít vydělávat peníze v Rusku a neměl šanci zabezpečit rodinu díky angažmá v NHL. V tomhle ohledu jsem měl rozhodování jednodušší, než kdybych hrál v extralize a dostal šanci v KHL. To bych asi šel. Neberu Rusko nijak negativně. Jeho nevýhoda je, že kromě Moskvy nemá člověk moc kam zajít, všechno je hrozně daleko. Tam se člověk musí soustředit jenom na hokej.

Je něco, co byste jako hokejista rád dělal, a na co nemáte čas?

Těžko říct. Snažím se věnovat hlavně hokeji, dokud to jde. Co budu dělat potom, jestli to bude tady, nebo tam, uvidíme. V Česku jsem si začal dělat zkoušky na pilotování menšího letadla, to mě docela baví a doufám, že se mi je povede udělat.

Hledal jste inspiraci u brankáře Pavla Francouze, který už létá?

Ještě jsme se o tom nebavili, ani jsem nevěděl, že létá. Začal jsem teprve před dvěma lety, naposledy jsem se proletěl v létě.

Vystudoval jste sportovní gymnázium. Neplánujete na něj v budoucnu navázat dalším studiem?

Ne, mám maturitu, to mi stačí, dál už to nebudu tlačit.

Vaše manželka Lucie Vondráčková-Plekancová platí v České republice za jednu z velkých celebrit. V Kanadě je tomu naopak. Jak jste si oba zvykli na záměnu rolí?

Neřešíme to. Nemáme ani potřebu něco řešit přes noviny. Nečtu je. Většinou se stejně píše o nás bez nás, bohužel to nejde nijak ovlivnit.

V českých hokejových kabinách často znějí tuzemští interpreti. Písničky vaší manželky nejsou výjimkou. Bude vám hrát i na mistrovství světa?

S tím jsem se ještě nesetkal. Jen si z toho jednou dělal legraci Šmíďák (kustod Zdeněk Šmíd, pozn. aut.).

Jste dvojnásobný otec. U sportovkyň se říká, že je mateřství nakoplo k ještě lepším výkonům. Platí to podle vás také u otcovství?

Když se nedaří, je samozřejmě fajn, že nemusíte přemýšlet o hokeji. Když na vás mladý skočí a obejme, rázem na vše zapomenete. V tom je to lepší.

Nebylo to naopak složitější, když jste přijel utahaný ze zápasu a poslouchal pláč nemluvňat?

Po zápasu naštěstí spí, vracím se pozdě, takže to bylo v pořádku.

Po šampionátu vás čekají hokejové prázdniny. Už víte, kam vyrazíte?

Vrátím se do Montrealu a budu se připravovat na další sezonu a na světový pohár. Léto strávím v Kanadě. Jen v srpnu se vrátím domů a potrénuji s Kladnem.

Čtěte dále

další zprávy