Zemřel muž, bez něhož by nebyla Sáblíková

30.07. 08:00 | Autor: Jakub Kvasnička

Když děláte něco, co je vlastně (skoro) zbytečné a čeho si všímá hodně málo lidí, asi toho necháte. Vůle vás opustí, hledáte nové cesty, které budou mít větší popularitu, větší ohlas. Někteří však donkichotských bojů nikdy nenechají. A nakonec všechny přesvědčí, že větrné mlýny jdou porazit.

Na konec své životní cesty došel v tomto týdnu Jiří Schöppe. Asi ho neznáte, ale měli byste. Protože nebýt něj, nebyla by ani Martina Sáblíková. Bez nadsázky. Pan Schöppe, pionýr českého rychlobruslení.

Rybníkový dříč

Ať bylo jakékoliv počasí, ať mráz zalézal hluboko pod tlusté peřiny, Schöppe se pravidelně od roku 1954 vydával na svratkovský rybník, kde vytvářel pomocí ledové vody jedinou regulérní rychlobruslařskou dráhu v Československu.

Schöppe (vlevo) při své klasické činnosti - ledování dráhy. Modré ruce, omrzliny, nachlazení? Kdepak, nevadí, hlavní je kvalitní dráha. Schöppe se do rychlých bruslí zamiloval, jezdil na nich, trénoval mladé. Pozdvihnutí neznámého sportu bylo prioritou jeho sportovní, vlastně i životní štreky. Tlukot srdce měl nastavený přesně dle kmitu zářezů nožů do ledu.

Jeho nadšení bylo nakažlivé. Podlehl i jakýsi mladík jménem Petr Novák. Mladík, jenž se za dlouhá léta proměnil v rychlobruslařského trenéra a se svojí málomluvnou svěřenkyní ovládl Vancouver.

Ano, Petr Novák, trenér dvojnásobné olympijské vítězky Martiny Sáblíkové, byl Schöppův žák. Nenápadný rybníkový dříč udělal z Nováka rychlobruslařského šílence. "Byl to on, kdo mě naučil bruslit," vzpomíná na tento týden zesnulého Schöppa (bylo mu 77 let) známý trenér.

Počátky rychlobruslařské dráhy. Rychlobruslení bylo za minulého režimu (i dlouho po něm) v Čechách sledované asi jako parkur. Vůbec. "A kdyby nebylo Šepáka, jak mu všichni říkali, jeho nadšeného sportovního srdce, hlavy a pracovitých rukou, rychlobruslení by u nás nepřežilo, nemělo by šanci," je si jistý Novák.

Jen vůle, píle a jeden cíl. "Byli by k ničemu jak všichni střídající se funkcionáři v Praze, tak všechny zbývající rychlobruslařské kluby po republice. Protože by se stěží našel někdo jiný, kdo by dokázal milovat ustrkovaný sport tak, že sotva v noci zamrzlo, už utíkal z domu ve Svratce na stadión. A na něm s promodralýma rukama stříkal hadicí z blízké řeky tolik vody, až se z ní vždycky zrodil jediný regulérní přírodní rychlobruslařský ovál v zemi," vzpomíná nostalgicky Novák. "Někdy jsme mu pomáhali, dokázal nadchnout přátele, ale on byl ten rozhodný dříč."

Šéf ve zbrani

Schöppe věděl, jak postupovat. Chtěl vychovat generaci úspěšných, kteří by se mohli bít o olympijské vavříny. Minimálně si alespoň olympijské brusle vyzkoušet. Proto tak dřel. Byl šéfem rychlobruslení, ale ne prioritně funkcionářským. Byl šéfem "ve zbrani", v terénu. "Dokázal na přelomu padesátých a šedesátých let sehnat z okolí dost nadšenců," vzpomíná Novák, jenž byl jedním z nich.

Ve Svratce se už závodně nebruslí. V roce 2004 nekonečná dřina pana Schöppa skončila. Už na to neměl věk. Bylo mu přes sedmdesát. Mimochodem - tenkrát, při posledních závodech ve Svratce, zlomila český rekord v "minivíceboji" šestnáctiletá Martina Sáblíková.

Schöppe moc dobře věděl, co je ta holka zač a co může dokázat. Za dalších šest let Sáblíkové po tváři poskakovaly slzy štěstí, když ve Vancouveru hrála česká hymna a ona měla na krku zlatou placku. Poprvé, podruhé...

Petr Novák a Martina Sáblíková. Starý pionýr rychlobruslení to všechno viděl, vše prožíval s ní, vzdáleně, přes televizní vlny. Jakoby to byl on. I když - vlastně to byl on. Vzdáleně, zprostředkovaně, v reminiscencích všech těch zmrzlých dnů plných touhy, pracovitosti a dřiny, zatočený v kruhu jenž se zlatým příběhem "holky z rybníka" (ze Schöppova rybníka) uzavřel.