Medaile, pak eutanázie? Paralympičku trápí hrozné bolesti

Olympijské hry v Riu de Janeiru jsou sice u konce, ty paralympijské ale nyní probíhají v plném proudu. K vidění jsou souboje těch nejlepších handicapovaných sportovců a u výkonů některých z nich skutečně zůstává rozum stát. Podívejte se na přehled těch nejzajímavějších a nejvíce známých příběhů současných paralympioniků v našem přehledu.

1) Marieke Vervoortová
Její příběh je dnes už skoro "profláknutý". Ovšem pokud uvážíme jeho sílu, není se skutečně čemu divit. Belgické sportovkyni byla jako patnáctileté diagnostikována nevyléčitelná, degenerativní nemoc páteře, která ji způsobuje neskutečné bolesti. Každým rokem se to zhoršuje a tak v roce 2008 Marieke podepsala eutanázii, která je v Belgii právně povolena. Světové deníky se tohoto příběhu chytly, začalo se psát, že po skončení na této paralympiádě si vezme Belgičanka život. Realita je poněkud jiná. Sama Merieke bere své rozhodnutí o eutanázii jako určitou únikovou cestu. "Ty papíry mi dávají naději a kontrolu. Nechci umírat v bolestech. Chci, aby si mě lidé pamatovali jako člověka, který se směje. Jako na člověka, který přestože trpí, dívá se i na ty pozitivní věci," uvedla Vervoortová, která letos v Riu získala stříbrnou medaili na trati 400 metrů v kategorii T52.

So proud! Ze kennen tot in Brazilië the beast from Diest! pic.twitter.com/ftI2hAjjCX

- Marieke Vervoort (@Wielemie) 11. září 2016

2) Ibrahim Hamadtou

Egypťan Hamadtou je naprostý úkaz mezi stolními tenisty na paralympiádě. Je jasné, že někteří hráči potřebují různé bandáže, aby si připevnili raketu ke svému tělu, Ibrahim Hamadtou však drží pálku v puse. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. V deseti letech přišel Hamadtou o ruce kvůli vlakové nehodě, tři roky pak prakticky nevycházel ze svého domu. Poté ho však jeho současný trenér Hossameldin Elshoubry přiměl k tomu, aby začal sportovat. Fotbal moc nefungoval, při pádu hrozilo bez rukou vážné zranění. Proto se rozhodl pro stolní tenis. "Trvalo mi tři roky, než jsem se naučil pálku ovládat," říká Hamadtou pro Daily Mail. Egypťan musí mít silný krk a navíc si míček nadhazuje svou nohou. Třiačtyřicetiletý Egypťan momentálně trénuje jednoho desetiletého a jednoho o dva roky staršího chlapce. Oba nemají ruce, stejně jako on. Snaží se jim předat zkušenosti, které jemu v jeho letech nikdo poskytnout nemohl.

3) Brad Snyder
Americký plavec Brad Snyder byl mariňákem v americké armádě, ovšem v roce 2011 se mu definitivně změnil život. V Afghánistánu přišel o zrak, nyní se věnuje plavání a reprezentuje svou zemi na paralympiádě v Riu. v Kategorii S11 získal zlatou medaili na 400 metrů volným způsobem, den předtím získal stříbrnou medaili na 100 metrů znak. V delších tratích se vyžívá, dříve býval dálkovým plavcem. "Na univerzitě jsem dálkově plaval, takže se cítím jako dřív. Je to ta nejdelší trať na paralympiádě a znovu si připadám jako dálkový plavec," uvedl Snyder pro Baltimore Sun. "Při závodění mě všechno bolí, ale je to skvělý pocit. Všechno mě pálí, ale dopředu mě žene energie z publika a fakt, že plaveme rychle. Je to fascinující," dodal Snyder.

Snyderův výkon na paralympiádě v Londýně 2012

4) Joe Townsend
Velice podobný osud stihl i Brita Joea Townsenda. V roce 2008 šel v Afghánistánu na naprosto běžnou obchůzku, když šlápl na připravenou výbušninu, která ho připravila o nohy. Na jednotce intenzivní péče strávil šest týdnů, podstoupil padesát operací a jeho rehabilitace trvala tři roky. Sám říká, že se nejprve soustředil na plnění menších cílů: "Vstal jsem a řekl si, že můj cíl pro dnešní den je se napít z hrníčku," uvedl pro Daily Mail Townsend. "V okamžiku se proměníte z příslušníka královského námořnictva v novorozeně," dodal. Townsend se poté nevzdal a začal se věnovat sportu. Na paralympijských hrách v Riu de Janeiru závodil v triatlonu. Již před kláním se dle svých slov nemohl dočkat a jeho zaujetí pro věc byla v závodě nepřehlédnutelná. Skončil šestý a v cíli byl tak vyčerpaný, že ho museli medici odnést na nosítkách. Para-triatlonisti musí uplavat 750 metrů, na speciálním handbiku zvládnout vzdálenost 20 kilometrů a poté zvládnout ještě 5 kilometrů na vozíčkovém křesle.

Joe Townsend v posilovně

 

Čtěte dále

další zprávy