Letečtí akrobati hledají inspiraci i u piva. Občas je to ale těžké

Jsou čtyři a obdivuje je celý svět. Skupina Flying Bulls Aerobatic Team pravidelně posouvá v letecké akrobacii hranici "nemožného", a i když její členové mají občas pocit, že už nejde vymyslet něco nového, vždy s něčím přijdou. Třeba při sezení nad pivem. Ale ani v běžném životě si od létání příliš neodpočinou. Dva z nich, Stanislav Čejka a Jan Tvrdík, pilotují armádní gripeny a další dva, Miroslav Krejčí a Jan Rudzinskyj, se pohybují celý život profesně kolem letadel. Co je žene dopředu? Bojí se nehody? Jak trénují a koho vzali do letadla z VIP osobností? 

V letecké akrobacii se stává ve srovnání s jinými sporty hodně vážných nehod, co to s vámi dělá po psychické stránce, když se něco takového stane?

Čejka: Pokud jsem toho člověka neznal, psychicky to se mnou nedělá nic. Každá taková nehoda je pro nás poučením. S každou nehodou se snažíme seznámit, co se stalo, a hlavně proč se to stalo. V letectví ale platí obecně, že je snaha, aby se lidé s příčinami nehod seznamovali a chyb se v budoucnu vyvarovali.

Vnímáte davy lidí pod vámi, které sledují představení?

Čejka: Ostatní ve skupině je moc nevnímají, protože sledují mě. A já se samozřejmě koukám dolů, takže je vidím. Vím o nich, ale nic to se mnou nedělá. Snažíme se létat bez emocí. Ty mohou přijít až po vystoupení z letadla. Emoce při letu, že by se člověk chtěl předvést před lidmi, je prvním krokem k nějakému průšvihu.

Stalo se někdy, že jste od průšvihu nebyli daleko?

Čejka: Vždycky se snažím létat tak, abych měl nějakou zálohu. Třeba ve výšce. Kluci by se také dokázali ke mně přiblížit na půl metru, ale už by letěli bez zálohy, proto létají na dva metry. Známe své limity. V průběhu sezony se pak limity mění s tím, jak získáváme jistotu. Ale další rok na jaře začínáme tuhle jistotu zase budovat od začátku.

Hranice se už posouvají těžko

Kam se dá ještě posouvat skupinové létání?

Čejka: Každý rok obměňujeme sestavu, abychom nezakrněli. Ale v současnosti tápeme, co dál. Loni jsme měli poradu, kdy jsme si něco vymysleli. Něco jsme z toho začali létat a něco máme v záloze. Máme přichystané další tlačené manévry, co se nelétají, a jejich kombinace s ostatními prvky. Ale nyní nevidím, kam by se to dalo posunout. Ale ono se určitě zase něco objeví.

Kde neustále berete motivaci ke zlepšení?

Tvrdík: Uznání odborné veřejnosti, když se nám to samozřejmě podaří, je pro nás velkou motivací. Když k nám přijdou jiní akrobati nebo rozhodčí závodu a po akci nám řeknou, že to bylo nádherné. Pak je tu laická veřejnost, ale ta náročnost spíše neocení. Vnímají spíše hudbu či choreografii, která společně s čoudy od letadel dělá celkový dojem.
Čejka: A děláme to hlavně sami pro sebe.

Jak často trénujete?

Čejka: Když už jsme rozlétání a necvičíme někoho nového do skupiny, tak nám před sezonou stačí deset tréninkových hodin. Během těchto letů jsme ve vzduchu patnáct až dvacet minut, přičemž za den zvládneme dva až tři. Více tělo nezvládne. I tak odcházíme domů úplně hotoví.

Trvá dlouho uvést nějaký prvek do sestavy?

Čejka: Záleží na obtížnosti prvků a někdy ani předem nedokážeme říct, jak nám půjdou. Na některé nám stačí dva lety a můžeme je zařadit do sestavy, protože nám sedí. Ale najdou se i takové, o kterých si dopředu myslíme, že bychom je měli zvládat, ale než můžeme daný prvek předvádět, trvá to půlroku tréninku.
Krejčí: Ale i před posledním brainstormingem jsme si mysleli, že už nic nevymyslíme, a během tří piv jsme přišli na pět nových prvků.
Čejka: Některé jsme pak vyřadili, protože se nedaly letět nebo byly nevyvážené tím, jak byly obtížné a jak působily. Ale něco z toho létáme.

Často vznikají nápady u piva?

Čejka: Jak to tak v Čechách bývá ...
Tvrdík: Poslední vylepšení sestavy jsme řešili po posledním loňském vystoupení v Holandsku, kde jsme se po akci sešli na hotelu na večeři, tedy žádné velké pití, to rozhodně ne. Každý dá něco na stůl, i když je to třeba blbost, ale někdy se něco chytne. Pak se o tom pobavíme ještě další den a zůstane třeba jedna, dvě věci, které pak začneme zkoušet.

Létáte hned prvky u sebe, nebo si necháváte pro začátek větší rozestupy?

Čejka: Pro začátek si to zkusím jako lídr sám a zkouším, jestli je trik vůbec proveditelný. Kluci jsou pak napoprvé od sebe trošku dál než normálně, ale určitě ne sto metrů. Platí totiž, že čím jsou si letadla vzdálenější, tím se jim čte hůře letadlo vedoucího, hůře se jim manévruje, bylo by to pro ně mnohem těžší.

Jak jste od sebe standardně daleko?

Čejka: Kolem dvou metrů.

Můžete laikovi přiblížit, jak moc je obtížné létat takhle blízko ve formaci?

Krejčí: Pro 95% obyčejných pilotů je letět rovně takhle blízko od sebe nemyslitelný. V Polsku za mnou například přišel kolega z jiné špičkové formace a říkal mi, že naše unikátní prvky létat prostě nikdy nebudou, protože nejsou mag*ři.

Kolik dní trávíte spolu v roce?

Čejka: Mimo tréninky a airshow už jen pár dnů. Na dovolené spolu nejezdíme, už takhle trávíme dohromady spoustu času.
Rudzinski: Jsme spolu od května do září hodně času, je fajn se poté věnovat třeba i rodině (smích).

Jde skloubit akrobacii s armádou?

Čejka: Na letce máme nonstop službu, ale plánovač služeb nám vychází vstříc, za což jsme moc rádi. Ale když nemáme o víkendu airshow, okamžitě tam máme služby, aby za nás ostatní nemuseli sloužit. Zbytek si řešíme vlastními volny.

Dá se srovnat akrobatické létání s ovládáním gripenu?

Čejka: Je to úplně jiný styl létání. V gripenu to není zaměřené tolik na techniku pilotáže jako tady, kde se člověk na vedení letadla musí soustředit a není to o ničem jiném. Gripen je konstruován tak, aby co nejvíce pilotovi odlehčil pilotáž a měl dostatečný prostor se věnovat ostatním zařízením.

Je výhodou taková zkušenost?

Čejka: Každá hodina ve vzduchu se přičítá k dobru. Minimálně co se týče prostorový orientace, když se člověk zamotá ve vzduchu.

Zaznělo tady, že to je hodně fyzicky náročné. Jak vypadá vaše suchá příprava? Chodíte například do posilovny?

Čejka: Každý trénujeme individuálně. Ale všichni se nějakému sportu věnujeme.
Tvrdík: Co se týče odolnosti ke géčkům, tak je zajímavé, že například trénink vytrvalosti není vhodný. V těle dochází k fyziologickým změnám. Když člověk hodně běhá, zvětšuje se mu srdce i plíce, a to není dobře pro géčka. Naopak lidé se špatnou životosprávou, kteří mají vysokou hladinu cholesterolu, a tím pádem i vysoký tlak, vydrží nejvíce géček. Obtloustlí lidi tak vydrží nejvíce. Takoví lidi jsou ale zase zpomalení, protože sport je dobrý i pro reakce. Takže je nutné hledat kompromis mezi rychlostním tréninkem a vytrvalostí.
Čejka: Navíc je dobré pracovat na zpevnění zad, protože přitom hodně trpí páteř. Co se týče odolnosti, je to ovšem hodně individuální.

Vozili jste někoho zajímavého?

Čejka: Nejzajímavější byli členi kapely The Muse. Jinak hodně sportovce, což je dané i spoluprácí s firmou RedBull. Vávru Hradilka nebo volejbalistky Kiky a Maky.

Kdo nejvíce křičí?

Všichni: Holky. Ale určitě nadšením.

Akrobatický let s Flying Bulls si zakusil i autor toho textu - více ZDE:  

Flying Bulls Aerobatic Team

Počátky formace sahají až do počátku šedesátých let, kdy se skupinovou akrobacii začali Jiří Tlustý a Božej Struž, k nim se přidali další dva piloti, Antonín Klimenda a Ladislav Bezák, až vznikla Chrudimská čtyřka. Společně byli průkopníky v tomto odvětví a předváděli nejtěžší prvky na světě. Skupina existovala do 80. let, kdy si musela dát přestávku - neměla na čem létat. Po revoluci se skupina její členi dostalai k českým letadlům Zlín Z-50, na nichž fungovala v postupně obměňovaném personálním složeníi ještě před čtyřmi lety. Za kniply padesátek se vystřídali Jiří Saller, Daniel Polonec, Jiří Vepřek a Radka Máchová. Poté přešli na německé moderní stroje Xtreme XA 42. Lídrem formace je nyní jindy pilot armádních JAS-39 Gripen Stanislav Čejka, záda mu kryje jeho kolega z armádní letky Jan Tvrdík, na krajích se vyskytují matador Miroslav Krejčí a letecký spisovatel Jan Rudzinskyj. "Létající býci" se řadí mezi tři nejlepší letky ve své kategorii na světě.

Čtěte dále

další zprávy