Fenomenální české lvice. Když se individuality spojí s týmem

Fenomenální stříbrná jízda českých basketbalistek na domácím světovém šampionátu se zapíše do českých sportovních dějin. Samy hráčky si před šampionátem daly za cíl bojovat o 5.-8. místo. V koutku duše věřily v elitní čtyřku. Nakonec dokázaly mnohem víc.

Bylo úchvatné sledovat, jak si české lvice postupně zvyšují laťku. V průběhu šampionátu jim dvakrát nebylo dobře po těle. V prvním případě po těsné tříbodové prohře s ruskými rivalkami v základní skupině, podruhé po špatném výkonu v osmifinálové skupině se Španělskem.

Právě tato ztráta je nakonec odsoudila ke čtvrtfinálovému boji s Australankami, obhájkyněmi titulu z předchozího šampionátu v Brazílii. Jenže Češky chtěly hrát před vlastními fanoušky o medaile. I když o tom nepadlo ani slovo, vnitřní síla týmu byla taková.

Povzbuzeny předchozím vítězstvím nad Brazílií, které vrátily dva roky staré čtvrtfinálové vyřazení, porazily favorita po fantastickém výkonu, na který se bude ještě dlouho vzpomínat. Odstartovaly tak obrovskou vlnu euforie jak mezi fanoušky, tak i uvnitř vlastního týmu. A ta je přes prodlužované běloruské semifinálové drama dovedla až k historickému stříbru. To naposledy získaly federální reprezentantky před devětatřiceti lety.

Šrámy a modřiny

Bylo to především zásluhou týmového výkonu. Hráčky dřely do úmoru, často doslova lezly po zemi, rvaly se o každý míč. Soupeřky věděly, že proti nim stojí tým, který nic nevypustí, sám se neporazí.

Reprezentantky to také odnesly nesčetnými modřinami a krvavými šrámy. Únavu nepočítaje. Obrovské poděkování tak patří také lékařskému a rehabilitačnímu týmu, který je pokaždé dokázal "vyladit" do další bitvy. Samozřejmě že skvělým lékařem byla také vidina blížícího se úspěchu. Známá pravda říká, že po vítězství bolí všechno mnohem méně.

Přestože Češky uspěly především jako tým, který skvěle koučoval stratég Lubor Blažek, měly ve svém středu dvě výrazné individuality. Tou hlavní byla kapitánka Hana Horáková, hned za ní zářila střelkyně Eva Vítečková. Obě po zásluze členky all-star týmu mistrovství.

Paní Nepostradatelná

Rozehrávačka Horáková byla neúnavným motorem týmu, kterému nikdy nedocházela šťáva. Nevyčerpatelná zásoba herního entuziasmu a energie strhávala celý tým. Česká kapitánka je vítězný typ. Říká se o ní, že všechny hráčky jsou nahraditelné, jen ona je nepostradatelná ... Znovu to jen potvrdila. Odměnou jí teď patří trofej pro nejužitečnější hráčku turnaje. Na loňském mistrovství Evropy chyběla a tým bez ní vyhořel.

Vítečková je zase nezadržitelná střelkyně, která když spustí svou přesnou palbu, těžko ji někdo zastaví. Povedlo se to až Američankám ve finále, ale ostatní týmy s ní měly peklo. Její trojky proti Austrálii a Bělorusku leptaly psychiku soupeřek. A v obou případech to byla ona, kdo oba klíčové zápasy rozhodl úspěšným tříbodovým pokusem. To umí jen velké hráčky.

Zapomenout se nesmí ani na tvrdou práci, kterou pod oběma koši odvedly pivotky. Skvěle bránily, zároveň střílely důležité koše. Petra Kulichová konečně naplno ukázala svůj potenciál, který dříve skrývala za zbytečně nízké sebevědomí. Ivana Večeřová také ukázala svou podkošovou extratřídu.

Ta bohužel svou reprezentační kariéru v jednatřiceti letech končí. Další zatím nic takového neoznámily, včetně stejně staré Horákové. Kromě ní tak tým může do budoucna stále více stavět také na Janě Veselé či teprve dvacetileté Kateřině Elhotové. Osu týmu však tvoří ještě několik třicátnic. Pokud kromě Večeřové koketují třeba ještě další hráčky s koncem v reprezentaci, snad ho minimálně o dva roky do olympiády v Londýně odloží.

Čtěte dále

další zprávy