Vítejte v Pekingu aneb jsou taxikáři připraveni na hry?

07.08. 00:30 | Autor: Markéta Moore

V mezinárodních médiích proběhly zprávy o tom, jak se Číňané připravují na nával olympijských turistů a pilně pilují angličtinu. „S nadcházející olympiádou se téměř každý Pekiňan stává mezinárodním občanem," napsal v prosinci 2007 na svých internetových stránkách čínský deník Žen-min ž´pao. „Dokonce i policisté s kamennými tvářemi se učí jak pozdravit cizince přátelským „hello" a širokým úsměvem," tvrdil list. Ale realita v Pekingu bezprostředně před zahájením her je poněkud jiná.

Čekání na taxík do města na největším letištním terminálu na světě s sebou nese veškeré známky starého dobrého čínského chaosu. Chceš taxík, cizáku s podivnou tváří? No tak si pěkně počkej. Já si ale tuto ignoranci líbit nenechám a vrhám se i s kufry pod kola přijíždějících vozů. To by bylo aby si mě teď někdo nevšimnul. A skutečně. Přibíhá ke mně zřízenec pověřený přidělováním taxíků, udělí pár pokynů a za chvíli se již soukám do přistaveného vozu.

Taxikář zjevně není touto situací příliš nadšen. Cizinka v autě nevěstí nic dobrého. A k dovršení všeho zlého chci odvézt do malého hotýlku v jedné z tradičních zapadlých pekingských uliček zvaných chu-tung. Ukazuji mu mapku s čínskými znaky vytištěnou z internetu a podávám snaživý výklad v čínštině. Taxikář obrací oči v sloup a podívá se na mně pohledem, ze kterého si přečtu, že by mě v tu chvíli nejraději neviděl.

„Takové zapadlé místo," sténá zoufale. „A ty uličky jsou tak úzké... odřu si auto... tam se vůbec nedá projet," lká. Snažím se rozptýlit jeho chmury a změnit téma konverzace. Co angličtina, připravuje se na olympiádu? „Ani mi nemluvte. Byl jsem dvakrát na kursu, ale vůbec mi to nejde do hlavy," odfrkne.

Představuju si, jak by asi na mém místě dopadl turista, který by mluvil jenom anglicky. Možná lépe než já... možná hůře. Možná by byl bez řečí vyhozen a ponechán svému osudu. Možná by byl odvezen na místo stejně jako já a nemusel by poslouchat nekonečné nářky taxikářovy. Počítám kolikrát se během cesty zmíní o tom, jaké nekonečné strádání jsem mu připravila výběrem svého hotelu. Celkem čtyřikrát. Po na nalezení příslušné uličky již kleje non-stop. Já se zpočátku omezuji na zdvořilé „opravdu?" a ke konci raději jen mlčím. V duchu se modlím, aby mě skutečně dovezl na místo.

Mé modlitby jsou vyslyšeny. Hotýlek vypadá úžasně, ale nejprve se musím rozloučit s rozběsněným řidičem. Podle taxametru bych měla zaplatit 58 čínských jüanů (RMB), ale zdá se, že tak jednoduché to nebude. Souhlasím s navýšením o 10 RMB za dálniční poplatek, ale další taxikářovy historky jsou již přinejmenším podivné.

Taxíky na ploše před letištěm v Pekingu. Nejprve vypráví o tom, jakou újmu utrpěl tím, že mě dovezl do chu-tungu (ano, ta ulička je skutečně úzká). Tváří se jako by pro mě nasazoval život a žádá odpovídající kompenzaci. Když to nezabírá, zkouší to jinak. Prý mu musím zaplatit i zpáteční cestu. Ani to na mě neplatí. A tak sahá k poslední fintě. Prý teď nedávno změnili sazbu za kilometr, a i když má na okenní nálepce jasně napsáno, že se platí 2 RMB za kilometr, musím mu prý zaplatit taxu 3 RMB. Na důkaz poklepává na druhou stranu nálepky na číslici tři obklopenou čínským textem. Píše se tam, že minimální přepravní vzdálenost jsou 3 kilometry.

Během naší finanční rozpravy vychází z hotýlku skupinka Číňanů. Jediným pohledem zhodnotí situaci a pouští se do taxikáře: „Že se nestydíš...natahovat cizinku..." „Kolik po Vás chtěl?", obrací se na mě anglicky. Na taxikářovy historky o úzkých uličkách a jiných mnou přivozených strastech mávají rukou a suše poznamenávají, že jedině v náročném terénu má šanci předvést svůj řidičským um. Na základě této přímluvy dostávám „slevu" a platím jen asi 15 RMB navíc. Přemýšlím, zda by napříště nebylo lepší předstírat pouze znalost angličtiny. Ušetřila bych si taxikářovo sténání i jeho neuvěřitelné historky. Ty by v angličtině dohromady nedal Ale na druhou stranu bych se zase ochudila o zajímavou ukázku pekingské taxikářské kultury.

Příjemná překvapení

A teď něco z pozitivního soudku. Ti, kteří měli možnost poznat pekingské taxíky před deseti lety až dvaceti lety, budou příjemně překvapeni. Auta jsou dnes docela funkční a i Váš oděv má na rozdíl od let minulých velkou šanci přečkat jízdu bez úhony. Řidiči již nejsou od pasažérů odděleni plechem ani pletivem - prý ve městě ubylo útoků na taxikáře. Vzácně, ale přece se začaly vyskytovat i ženy taxikářky. Ty toho většinou moc nenamluví a na dotazy o tom, jaké je to být taxikářkou v Pekingu odpovídají jednoslovně. Normálka.

Občas vás může potkat i vyloženě unikátní jízda. Taková byla ta moje s panem Li. Nastupuju do taxíku připravena na obvyklý souboj poptávky a nabídky. S angličtinou to ani nezkouším. K mému úžasu taxikář na mé dotazy odpovídá anglicky. A angličtiny se drží tak urputně, že brzy také přelaďuji na tento jazyk. Probereme úvodní seznamovací rituál. Odkud jste, kde pracujete, co tu děláte, atd. Na mé sdělení, že jsem z Česka reaguje taxikář odmlkou. „Víte něco o České republice?", ptám se, abych v případě potřeby mohla udělit nějakou malou osvětovou vsuvku o naší zemi. „Hezké, ale málo peněz," ozve se zepředu. Přemítám, jak si toto sdělení vyložit. Že by myslel, že naše země je chudá? Po delší úvaze docházím k závěru, že asi odpovídal na otázku, zda u nás někdy byl. Odpověď zní: nebyl, z finančních důvodů.

To už se ale pan Li shýbá kamsi dolů a vítězoslavně vytahuje pomačkaný papírek. „Dobrý den!" osloví mě zřetelnou češtinou. Ohromeně zírám a pan Li pokračuje česky: „Tady, tam, kam, nádraží...." Takových papírků s různými jazyky má prý pan Li hodně, velmi hodně. Nakonec prosí o radu. Rád by propiloval výslovnost jednoho českého slova...zní to něco jako „melede". Namítám, že takové slovo v češtině nemáme. Asi se mu to tam připletlo z maďarského papírku. Ne, ne, určitě to je česky, trvá na svém pan Li. Nakonec přes čínštinu zjišťuju, že se jedná o „letiště". A jak tak pilujeme výslovnost, dorážíme k cíli mé cesty. Ještě si od pana Li vyžádám vizitku. Snad se někdy znovu potkáme, abychom mohli probrat další česká slovíčka. V mé hitparádě pekingských taxikářů se pan Li vyšvihl na zasloužené první místo.

autorka vyučuje na katedře asijských a mezinárodních studií na City University v Hongkongu

Foto: archiv

Autor: Markéta Moore