Hilgertová po svém krachu: Já a Londýn? To je mi otázka

15.08. 14:00 | Autor: Ondřej Suchan

Přestože na ní bylo znát velké zklamání, předstoupila kajakářka Štěpánka Hilgertová před české novináře nebojácně. „Byla to jedna hloupá chyba," opakovala pak do reportérských bloků.

VÍCE FOTOGRAFIÍ: ZDE

Pro čtyřicetiletou dvojnásobnou olympijskou vítězku skončil její zřejmě poslední finálový závod pod pěti kruhy po chybě na čtvrté brance; neprojela ji, vlna ji převrhla, a než zvládla eskymácký obrat, proud ji unesl za další branky. Připsala si tři padesátisekundové penalizace a místo na medailové pozici skončila až devátá.

ČTĚTE TAKÉ: Hilgertová finále pokazila

Medaili jste měla na dosah, ale pak přišla chyba. Co se přihodilo?
Vždyť jste to viděli sami. Projížděla jsem mezi brankami tři a čtyři a chtěla si to urychlit. Jenže jsem nechtěně hrábla rukou do vody a trochu se naklonila. A už to bylo.

Co vám v tu chvíli proběhlo hlavou? Hádejte... Člověk si okamžitě řekne, že je to v háji. Vody se v tu chvíli vůbec nebojím, vždycky jen chyby. Když si člověk trochu zvykne, i na teplotu vody, připadá si trošku jak v akvaparku. Byla jsem pod hladinou docela dlouho a už mi trochu docházel dech. Ale že bych měla strach o život nebo o zdraví, to zase ne.

Kdy jste se naposledy takhle převrátila?
Při závodech? To už bude hodně dlouho. Ani si to nepamatuju. Ale v tréninku se to stává relativně často.

Jako před čtyřmi lety z Atén odjíždíte z olympijských her bez medaile. Můžete tyto dva závody porovnat?
V Pekingu to bylo daleko lepší. Výsledek je sice špatný, horší než před čtyřmi roky (Hilgertová skončila v Aténách na pátém místě), ale předvedla jsem tady mnoho dobrých výkonů. Bylo vidět, že umím jezdit, a ta chybka byla jen dílem okamžiku; fatální chyba, která mě samozřejmě hodně mrzí. Když člověk vidí, že na to má, tak ho to mrzí dvojnásob. Ale že bych byla hodně na dně, to zase ne.

Zdá se, že pekingský kanál byl hodně těžký, padesátivteřinovou penalizaci za neprojetí brankou si připsalo hodně závodnic...
To máte pravdu, trochu jsem to čekala. Když jsme přijeli poprvé na trénink, půlka jízd byla s tou „padesátkou". I moje. Kdo nejel opatrně, většinou chyboval.

Jenže tentokrát by opatrná jízda na medaili asi stačila...
Já vím, tušila jsem to už na startu. Výsledky naskakovaly a já tušila, že když zajedu ještě jednu slušnou jízdu, tak by to na bronz mělo stačit. Ale nemyslím si, že by moje chyba vznikla z enormního rizika.

Bojovala jste o zlato?
Chtěla jsem jet co nejlíp.

Na zlato?
Co nejlíp. Já se vždycky snažím jet co nejlíp. Věřila jsem, že Elena Kaliská je k poražení. No, nepovedlo se to.

Co teď? Pojedete za čtyři roky na olympijské hry do Londýna?
To je mi ale otázka... Vy snad víte, co budete dělat za čtyři roky? Opravdu nevím. Je to hrozně čerstvé. Sportovat mě baví, to je jedna věc, ale na druhou stranu před sebou musím mít nějakou vizi a tu v tuhle chvíli nemám.

Foto: ČTK

Autor: Ondřej Suchan