Letošní rok pojede s číslem 518, vyjíždět bude Martin Macík jako devatenáctý v kategorii kamionů. Neobejde se bez dlouhého seznamu věcí, které v Česku nesmí nezapomenout. "Je to celý sešit. Sám si ho dělám. Největší je na náhradní díly, jsou tam i čísla beden, kde je kluci najdou," říká Macík. Podle jeho slov s sebou vezou v součástkách de facto druhý závodní kamion. "Každý rok se seznam aktualizuje, zjistíme, co potřebujeme, a co ne. Když jsem ho dělal poprvé, trvalo mi jeho sepsání tři dny," směje se závodník. Nejde ale o jediný vůz, který už na lodi na konci listopadu zamířil do Jižní Ameriky. "Bereme s sebou šest aut: obytný bydlík, servisní auto, závoďák, motorku a dvě Toyoty Hilux."

Jeden vůz se stane pro třináctičlenný tým dočasným domovem. Stojí na základech prvního vozu LIAZ, s nímž začínal Martin Macík senior. „Ze začátku je měly jen ty největší týmy, dnes už ale ve stanech spí jen málokdo. Tenhle je ale jeden z nejlepších obytných vozů na celém Dakaru," pyšní se sedmadvacetiletý český závodník. "Fakt jsme si ho vymazlili. Jde o pohodlí. Závod je tak strašně náročný, že si nejen piloti potřebují odpočinout, aby byli co nejrychlejší," říká perspektivní pilot. "Jsme s rodinou hákliví na čistotu a pořádek. Kluky do toho fakt cpeme. Jinde spí v karavanech většinou jen piloti a vedení týmu. U nás v něm spí všichni, aby měli pohodlí," říká nám při prohlídce v sedlčanské dílně. " Vždycky se na mechaniky kašle, přitom jsou ti nejdůležitější, co s sebou máte," dodává Macík junior. 

Každý si s sebou na Dakar veze i soukromé potřeby. "Já třeba vlastní peřinu, polštář a prostírání," prozrazuje Macík, který ale uvnitř obytného kamionu nespí. "Já jsem na střeše ve výklopném stanu, co má 120 centimetrů na šířků. Tam spí i táta coby šéf týmu, navigátor a elektrikář Čéďa, co měří přes dva metry. Ten se dovnitř nevejde," ukazuje na důležitou součást týmu Big Shock! Racing. První chodí spát on, teprve pak vedení týmu s navigátorem. "Nahoře bývá v noci i nula stupňů, slušná kosa. Přes den je zas čtyřicet. Spát tak chodím většinou v teplácích, mikině, pod tím termooblečení a nejtlustší ponožky. Do spacáku ale lezu jen v termu, stejně se ale přikrývám navíc i peřinou. Kouká mi většinou jen hlava a jde mi pára od huby. To kluci si to dole krásně zaprdí, navíc mají i přímotopy," směje se Macík. Vše musí mít svůj řád, jinak by se mohl dakarský plán rozsypat jako domeček z karet. "Mám to tak i v osobním životě. Zajeté postupy. Už od vstávání, ranní hygieny, snídaně, wc... Jak je něco jinak, už je problém. Je to taková lehká forma autismu. Vím, že když si na střechu nevezmu vodu, budu pak naštvanej, že zase polezu dolů."

Není to prostředí pro klaustrofobiky, účelnost především. Přesto si bydlík nemohou v týmu vynachválit. „Máme tu nové pohodlné matrace. Pro hubené široké osmdesát, pro ostatní devadesát. Mladší musí spát nahoře, starší dole," popisuje Macík zajetý řád. Dovnitř se vešly čtyři palandy. "Každý si bere svůj spacák, táhneme s sebou povlečení i polštáře. Je tu i záclonka pro soukromí, přece jen jsme tam spolu čtrnáct dní. Každý má svoje světlo, dvě zásuvky, poličky, jedna na bágl. Každý dostal i svůj budík, aby vstával, jak má," popisuje denní režim. "Každý má své okno kvůli smradu, horku, zimě, včetně síťky proti komárům. Museli jsme udělat i botník, aby se tady nic neválelo," popisuje pořádkumilovný závodník. 

Vedlejší komůrku obývají dva nejvytíženější mechanici. Ten, který chodí spát nejpozději, spolu s Michalem Mrkvou. Tedy mužem, který sedí přímo v Macíkově kabině spolu s navigátorem Františkem Tománkem. "Musí být nejlépe vyspaný," vysvětluje Macík. Na vedlejší stěně jsou poličky pro tašky s osobními věcmi a uzavíratelné boxy s nejnutnějším, i tím méně podstatným vybavením. "Tady je všude chlast, ty vole!" pokřikuje s alibistickým úsměvem pilot na mechaniky. "To sem někdo dal, já ne," hájí se. "Tady máme i lednici, v ní pak nechybí studené vody a pivo, kluci to neustále doplňují," říká s tím, že sám si chmelový mok rozhodně nezakazuje. "Pivo je ideální nápoj. Má v sobě vitaminy. Taháme s sebou celou bednu. Já si dám třetinku plzně po každé etapě. Jsem často dehydrovaný, tak do sebe hodím pivo, to je doslova koktejl z vitaminů. Často nemám sílu, tak to ještě doplním proteinem. Ten jde okamžitě do svalů," popisuje své návyky. V lednici prý občas nechybí ani buřty, které si český tým vozí s sebou z České republiky. "Mám tady doplňky stravy od trenéra. Nechává mi je vyrábět, abych měl dost vitaminů, bílkovin, sacharidů, proteinů a vlákniny, které při závodech chybí. Nejdřív se mým koktejlům všichni smáli. Češi no, chtěli pít hlavně pivo. Pak zjistili, že mají příchuť třeba mojita. Teď mi to pijí taky, takže to musíme častěji doplňovat," směje se Macík.

Co ale v kamionu chybí, je pračka. "Nic tam nepereme. Bereme tolik prádla, aby nám vydrželo celý Dakar. Na každý ročník si kupuju nové boty, rukavice, svršky. Mám dobrou posádku, naštěstí jsme schopní v jedné kombinéze a tričku vydržet celý závod. V šuplících mám kombinézu, náhradní věci. Kukla, ponožky, spodní prádlo, podvlíkačky," vypočítává Macík. "Všechno je z nehořlavého materiálu. Je mi proto permanentně vedro, všechny nás to sere," popisuje expresivně svérázný pilot, který si splíny léčí třeba házením s ragbyovou šiškou. Ani ta nesmí v seznamu věcí na Dakar chybět.

V obytném kamionu nechybí ani toaleta a sprcha. "Koupelna funguje jako na lodi. Můžete sedět na záchodě a přitom se sprchovat. Záchod je klasicky na pumpu, vše jde do nádrže pod autem. Je tady i zrcadlo, aby se mohli chlapi oholit," popisuje dennodenní dakarský očistec. Samotný pilot ale raději využívá druhou sprchu, venkovní. "Leju na sebe studenou vodu. Pořád je mi hrozné vedro. Po večeři, když se setmí, si dám delší vlažnou sprchu." Teplou vodu zaručují dva bojlery. Vedle už tak velké nádrže na vodu disponuje bydlík i dvěma obrovskými na naftu, z nichž se dá tankovat i závodní auto. 

Zásadní je i mikrovlnná trouba, která je skrytá za dvířky na boku vozu. A vedle ní bedny s instantním jídlem. Zapomeňte na polévky z pytlíku, jsou to plnohodnotné pokrmy. Od guláše, jeleního ragú, žebírek, knedlo-vepřo-zelo, kuřecí směsi až po rýžový nákyp či žemlovku. Záleží na momentální chuti. „Jsou to pecka jídla. Žádná kaše, pasterované jídlo. Vydrží prý až dva roky. Jedl jsem to čtrnáct dní v kuse při tréninku a nic mi nechybělo. To mě přesvědčilo, že tohle s sebou fakt chceme. Všechny nás to nadchlo. Vezeme s sebou 450 těchto jídel," popisuje Macík. Zkoušíme kuře s divokou rýží. Do většího sáčku vkládáme speciální kapsli, pak pytlík s jídlem. Odměřujeme požadovanou dávku vody a velký vak uzavíráme. Během chvíle v něm začíná díky chemické reakci bublat voda, z dírky nahoře uchází pára. Za dvanáct minut je vařeno. Když si odmyslíte nepříliš vábný vzhled, chutná maso opravdu skvěle. „Když nemáte vodu, stačí do pytlíku i načurat," přidává krizový návod dakarský pilot.

Na Dakaru je přitom k dispozici také velice slušné jídlo. "Dost to závisí na tom, kde zrovna jsme. Mají dodávky od místních lidí. V Argentině tak máte třeba pět druhů steaků, různou zeleninu, velký výběr příloh, dezerty, pivo i limonády. Dostanete téměř vše, co si umíte představit. Od polévek, ryb, po rizota, aby měl každý všechny živiny, které potřebujete," popisuje.

Jako šéf týmu i coby mentor svého syna vyráží na Dakar i Martin Macík senior. "Kecá do toho furt. Je u vývoje celého auta, to má na starosti hlavně on. Já mluvím jen do věcí týkajících se řízení," upřesňuje jeho syn. Po prohlídce sedlčanské dílny vyrážíme ještě na propagační fotografování. Kulisou je nedaleký lom. Držíme se v závěsu kamionu, všichni na silnici nevěřícně uhýbají kolosu s pohonem téměř tisíc koní. Za jednou z vesnic se obr konečně zahřívá. Prudce akceleruje, stěží se držíme Macíkovi v patách.

Závodní kamion je kapitola sama pro sebe. Je to monstrum, které se s běžnými kamiony nedá srovnávat. Část za kabinou zaplňuje „naftový bazén", tedy nádrž na palivo. Má objem 900 litrů. Je obří. Speciál LIAZ totiž spolyká 100 až 150 litrů nafty na sto kilometrů. Když Martin Macík nastartoval, v sedlčanské garáži nebylo slyšet vlastního slova. Motor s výkonem 970 koní a objemem 13 litrů řve, jako by už chtěl být daleko v Jižní Americe. Uvnitř najdete jen samé nezbytnosti. Tedy kromě stereosystému. Ten má letos posádku "zachránit" během zdlouhavých přejezdů. 

„Kam ty modelky furt dávají ruce," láme si hlavu Macík při pózování pro fotografa. Zvládá to ale zkušeně. Aby ne, dobře ví, co chce. "Hrozně mě baví podnikání, firmy, projekty, které dělám. Rozumím marketingu, on-line, grafice. To se mi líbí, ve škole jsem se našel," vypráví nadšeně. Vedle příprav na Dakar přes rok stíhá pracovat v rodinné tiskárně i cestovní kanceláři. 

Otevírá se nám brána kamenolomu, kde bude probíhat propagační focení. „Běžte dál od okraje, nerad bych zažil nějaký smrťák," popohání fotografy i pilota správce lomu.

„Být v autě připoutaný, pád dolů bych určitě přežil," věří technice zabezpečení sedmadvacetiletý pilot. Nic jinému mu nezbývá. František, jak kamionu přezdívá, ho už brzy bude vozit v mnohem dramatičtějších terénech rychlostí až 140 kilometrů v hodině. Jižní Amerika už čeká.