Nováčci v Síni slávy: válečník, exot, drtič a Beckham na bruslích

18.11. 14:00 | Autor: Marek Táborský, Tomáš Haisl

Mike Modano (vlevo), Dominik Hašek (třetí zleva), Peter Forsberg (tří zleva) a Rob Blake (vpravo) byli uvedeni do hokejové Síně slávy. Vedle této čtveřice se dočkal pocty také rozhodčí Bill McCreary (druhý zleva) a již zesnulý trenér Pat Burns, za něhož převzala ocenění manželka (druhá zprava).

Rození vítězové, persony, k nimž vzhlížely dnešní hvězdy NHL jako Sidney Crosby či Jakub Voráček. Na přelomu tisíciletí patřili Dominik Hašek, Peter Forsberg, Mike Modano a Rob Blake k největším hvězdám, které zářily na severoamerickém hokejovém nebi zvaném NHL. Po pondělním jmenování do prestižní Síně slávy se už nemusejí bát, že z hokejové galaxie spadnou zpátky mezi "běžné pozemšťany". Elitní hokejové kvarteto bude zářit už navěky.

Připomeňte si s on-line deníkem TÝDEN.CZ čtveřici vyvolených hokejistů, kteří se hokejovým ostřím zaryli do ledových ploch nejen v zámořské soutěži, ale také na mezinárodní scéně.

Z exota nejlepším gólmanem historie

Přestože v rodné zemi platil za největší brankářskou hvězdu a byl už dvojnásobným mistrem ligy, po přestupu do slavné NHL v roce 1990 byl pouze dalším "exotem" z východní Evropy, který po pádu komunismu a otevření hranic zamířil na zkušenou na Západ s klukovským snem podmanit si nejlepší hokejovou soutěž světa. Vybralo si ho Chicago, přesto musel první sezonu o NHL bojovat na farmě v Indianapolis. Více šancí v Chicagu dostal až další sezonu, v roce 1992 byl však vyměněn do Buffala.

A právě v Sabres začal psát nejslavnější část zámořské kariéry, s týmem byl spjatý dlouhých devět let. Ani zde však neprožíval snadné začátky. V NHL byl mnoha lidem kvůli svému specifickému stylu pro smích. Jeho zdánlivě nekontrolované máchání rukama, mrskání hokejkou, skákání útočníkům pod nohy a válení po ledě bylo něco, co v zámoří s dokonale "učesaným" stylem ostatních brankářů ještě neviděli. "V mládí jsem nikdy neměl brankářského trenéra. Svůj styl jsem si musel vypracovat sám," zdůvodňoval Hašek.

Opravdu velký respekt si Hašek zjednal až na olympijských hrách 1998 v Naganu, kde byl hlavním tahounem českého týmu v cestě za senzačním zlatem. Díky famózním výkonům na turnaji století si vysloužil uznání i v NHL, jeho styl najednou začali napodobovat a dodnes napodobují i další gólmani.

Prvního prstenu pro vítěze Stanley Cupu se dočkal až po přestupu do Detroitu v sezoně 2001/2002 a stejný úspěch s týmem zopakoval o šest let později. Za svou kariéru byl oceněn hned šesti Vezinovými trofejemi pro nejlepšího gólmana NHL, jako jediný brankář získal dvakrát i nejprestižnější individuální ocenění Hart Memorial Trophy. Z neznámého gólmana z Východu s šíleným projevem se stal možná vůbec nejlepší brankář hokejové historie. "Byl Waynem Gretzkým mezi gólmany," prohlásil o něm například legendární trenér John Muckler.

Buldozer s citem Gretzkého

Nebýt častých zranění, mohl se muž se srdcem vikinského válečníka dodnes předhánět s Jaromírem Jágrem o titul nejlepšího Evropana v historii NHL. Na rozdíl od české hrající legendy měl však Peter Forsberg přednost, která jej stála právě místo v historických tabulkách zámořské soutěže. Neuvěřitelnou zarputilost. "Měl srdce válečníka a ruce Waynea Gretzkého," prohlásil o něm někdejší švédský forvard Mats Sundin.

Forsberg nedokázal vypustit jediný souboj u mantinelu; ač skvělý technik, na rozdíl od Jágra si liboval ve fyzickém pojetí hry. "Je neuvěřitelně soutěživý. Neznám nikoho, kdo nenáviděl prohry více než on," prohlásil o Forsbergovi další švédský velikán Marcus Näslund. Za svou notně zkrácenou kariéru toho stihl urostlý Švéd přesto hodně.

S Colorado Avalanche, kde strávil podstatnou část své kariéry, vyhrál dva Stanley Cupy, stal se nejlepším nováčkem i hráčem sezony. Se švédským národním týmem získal i čtyři zlaté medaile, dvě za vítězství na olympiádách v Lillehammeru a Turíně a další dvě z mistrovství světa. Dostal se i na poštovní známky poté, co předvedl dosud nevídanou hokejovou kličku, která od té doby nese jeho jméno.

Na rozdíl od některých svých severských spoluhráčů nebyl žádný "suchoprd", neuměl pokazit legraci. I proto se při jeho projevu před přijetím do hokejové Síně slávy střídal uznalý potlesk se smíchem. Jedno však věděli všichni. "Foppa" mohl klidně v zámoří zanechat ještě větší stopu. "Přál bych si hrát v NHL dvacet skvělých let, místo svých dvanácti," prohlásil smířeně teprve jednačtyřicetiletý hokejový penzista Forsberg. Spolu s kamarádem Näslundem se věnuje filantropické nadaci pomáhající různě hendikepovaným dětem a zároveň působí jako funkcionář svého mateřského týmu Modo z rodného města Örnsköldsvik.

Více než jen hokejová hvězda

Vyrůstal v Michiganu, odmalička fandil nedalekým Red Wings z Detroitu a při prohánění na zamrzlém rybníku snil o tom, že si v jejich dresu zahraje slavnou NHL. Sen začal plnit v roce 1988, když si jej jako jedničku draftu vybral tým Minnesota North Start - předchůdce dnešního Dallas Stars -, jehož největší klubovou ikonou se postupem času stal.

Byl komplexním útočníkem. Rychlost, výborná technika a práce s holí, tvrdá střela, bojovnost i směrem dozadu, to vše z Modana udělalo jednu z největších legend NHL. Nezářil však pouze na ledě, byl jednou z prvních sportovních superhvězd v dnešním slova smyslu. S tváří modela, galantním vystupováním a aktivitě v charitativních akcích daleko přesáhl sportovní rovinu, znali ho i lidé hokejem takřka nedotčení. Byl takovým Davidem Beckhamem či Usainem Boltem na ledě.

V roce 1999 vyhrál s Dallasem svůj první a také poslední Stanley Cup, o tři roky později byl i u stříbrných medailí reprezentace USA z olympijského turnaje. V NHL přepsal historii, když se stal nejproduktivnějším Američanem v historii. A prvenství drží dodnes.

Ve Stars strávil neskutečných jednadvacet let, byl klubovým srdcařem a symbolem věrnosti, která se v NHL příliš nenosí. Všichni byli přesvědčeni, že v Dallasu už dohraje, jenže Modano si chtěl splnit svůj dětský sen - zahrát si v dresu Detroitu. A právě tam symbolicky strávil poslední sezonu své bohaté kariéry.

Šikovný bek s nesmlouvavou zadnicí

Působil jako ledovec, na ploše se o něj tříštily jeden útok za druhým. Kanadský obránce Rob Blake si za 21 let v NHL vysloužil renomé jednoho z nejspolehlivějších a zároveň nejdrsnějších beků v historii zámořské ligy. Soupeři se po jeho hitech často otřeseně vraceli s útrpným pohledem zpátky na střídačku, Blake zároveň platil za silnou přesilovkovou zbraň. Jeho tvrdé rány od modré čáry často rozhodovaly zápasy.

Hned v úvodu své bohaté kariéry mohl čerpat zkušenosti od takových velikánů, jakými byli Wayne Gretzky či skvělý zadák Larry Robinson. Právě jeho dres nosil jako hokejový "cucák" v dobách svého mládí, kdy se ještě jako malý kluk honil za míčkem v ulicích kanadského Simcoe či v zimě na rybníčku za svým rodným domkem. V tu chvíli ještě nečekal, že se mu v mnoha ohledech přiblíží.

V Los Angeles vyrostl v jednoho z nejlepších obránců ligy, v záplavě individuálních ocenění však nepřicházel očekávaný týmový úspěch. Až v roce 2001, kdy jej vyměnili do Colorada Avalanche, si na vysněný pohár konečně sáhl. Úspěch ale znamenal velkou bolest. V cestě za Stanley Cupem totiž Blake pomohl pokořit právě milované Los Angeles. "Bučeli na mě při každém kontaktu s pukem. Byl to hodně těžký návrat, nejhorší možný scénář," prohlásil Blake, jenž se po závěrečném angažmá u rivalů v San José do LA vrátil - v roli asistenta generálního manažera Kings.

"Ten kluk měl všechno, individuální i lidské kvality. V NHL v tu chvíli nebylo mnoho obránců srovnatelnými právě s Robem Blakem," složil mu poklonu jeho první trenér Barry Melrose. "Byl to velký hráč, velký lídr s velkým zadkem," připomněl Blakeovy schopnosti rozhodit svou zadnicí nejeden útok Peter Forsberg během jmenování do Síně slávy. Vedle drsných vzpomínek soupeřů za sebou Blake nechává i členství v prestižním Tripple Gold Clubu za vítězství ve Stanley Cupu (2001), olympijských hrách (2002) a na mistrovství světa (1994 a 1997).

Autor: Marek Táborský, Tomáš Haisl