Deník horolezkyně: Třicet pět jaků v zádech

18.04. 22:10 | Autor: Klára Poláčková

16. 4. 2007 - Tak už mám za sebou druhou, konečně prospanou noc v ABC a zase překypuji energií. Jak by také ne, tělo už nevzdoruje, na což ostatně při péči našeho kuchaříka ani nemá nárok. Grilovaný tuňák nebo oranžovoučký losos, smažené hranolky, popcorn, omeletka s oblohou, nějaký ten nezdravý toustík vykompenzovaný ovocnými müsli, případně ovesnou kaší a na závěr samozřejmě zázvorový čaj s mlékem. Je to taková naše hra – kompenzace za nedostatek kyslíku. Porce jsou miniaturní, strašně to voní, ale žaludek se myslím stejně scvrkává. Takhle ošulit naše elektroagregáty, tak se ani neroztočí. Jo a na zmrzlý ovocný „dělový koule“ máme takovou fintu – to se oloupe pomeranč nebo jablko, strčí se do vařící vody a vznikne mňamka!

Dopoledne tu je vždycky fajn, teplota vyšplhá až k nule, svítí totiž sluníčko a dá se fungovat. Dneska jsme toho využili k hodinové vycházce na kukačku do prvního základního tábora olympijského týmu. Čínští hoši to pojali velkolepě. Všude samé vlaječky, potenciál mají obrovský. Myslím, že tu v horách shromáždili tak na 200 lidí a jsou všude, jako včeličky – každý něco nebo někoho zabezpečuje či jinak opečovává, jen nevím, jak mají zmáknuté to počasí. Odpoledne se vždy zatáhne, začne foukat, pak pěkně zasněží a ráno ve stanu kosa, minus patnáct.

Včera jsme postavili nádhernou kadibudku, dokonce s prkýnkem, ale to asi zatím zůstane jen na okrasu; zrovna tam přimrznout... Vůbec jsme hýřili budovatelským elánem. Stojí i sprcha, jenom nejsou lidi na její zprovoznění – chce to narubat led, trošku ho přihřát a pak snad... Modlitební mohyla už je taky krásně poskládaná, ta vlastně stála jako první. Myslím, že tak někdy ve středu ji obložíme dárky a zahájíme rituál s obřadními čmoudíky. Ve čtvrtek devatenáctého se pak s čistým svědomím můžeme pustit do první vynášky na North Col, nástupní stanice pro Everest.

Ale ještě zpátky k cestě do ABC. Velkolepé představení – třicet pět jaků v zádech, každý vláčel tak padesát, my dvacet kilo. Bylo to myslím fér, přesto se o mě jeden bláznivej mezek začal otírat zrovna na takovým hřebínku, kde pro dva nebylo moc místa. Když ho šel Taši gentlemansky upozornit, že k princeznám se nečuchá, dostal levou zadní do stehna; prostě koňar od jaka. Tahle zvířata jsou strašní tupci. Myslím, že inteligencí snesou srovnání s velbloudy, ale jinak jsou úžasní, sem patří a na fotkách nesmějí chybět.

První fázi přesunu s převýšením 500 m do již zmíněného mezitábora (pátek třináctého) jsme zmákli za pět a půl hodiny a hodně jsme si u šéfíka šplhli; on nás šacoval tak na sedm, osm hodin. Druhý den jsme se všichni pochlapili, po sedmi hodinách stoupání nabrali výšku 6440 m a dali jakům pá pá. Kromě Tašiho oblíbence – kopajícího jaka - na sebe upozornil ještě jeden z té pětatřicetičlenné karavany. Ten pro změnu ignorantsky padl na bok a rozsypal svěřenou rýži. Že by podcenil aklimatizaci? Na Popelku jsem si nehrála, zato v ABC se ve mně probudil obchodní talent a zmrzlý soudek (5l plecháč) českého piva Bernard jsem výhodně vyměnila za 10kg čínské rýže. Naši chlapi mi od začátku věřili, věděli proč. Vždyť mezi asi sedmdesáti stany jsem zatím jediná ženská…

Foto: archiv

Autor: Klára Poláčková