Gabriela a Petr Koukalovi: Náš plán? Šťastný život

"Začínám s kamarádkou stavět zahradní pec na chleba a s manželem bych ráda zrekonstruovala kino v Hořovicích," říká v rozhovoru pro časopis INSTINKT biatlonistka Gabriela Koukalová. S mužem - badmintonistou Petrem Koukalem - ukončili rok po sobě sportovní kariéru. Zvládli návrat do každodenního života, po čem se jim stýská a jaké mají plány?

Zdá se vám v noci, že vracíte smeče anebo běžíte na lyžích a míříte na terč?

Gabriela: Někdy ano, ale mnohdy ty sny nekončí příliš hezky.

Petr: Často. Ráno si pak vždy chvíli říkám, jestli není škoda, že jsem skončil. Ale když si uvědomím, že kdybych ještě dál sportoval, měl bych v tu chvíli za sebou už půl tréninku, přejde mě to.

Usínáte snadno jako dřív, když jste byli vyčerpaní z tréninků?

Petr: Často usínáme vyčerpaní úplně jinak, z každodenních povinností, na něž jsme dřív nemysleli a které nám nikdy nepřišly náročné. Je zajímavé vnímat, jak je najednou všechno jinak.

Gabriela: Během závodní kariéry jsem měla s usínáním problém, ale teď spím jako mimino.

Přibrali jste od skončení sportovní kariéry?

Gabriela: Na váhu radši vůbec nelezu, to jsem dělala celou kariéru. Teď se hlídám podle pocitu a maximálně podle toho, jak mi sedí oblečení.

Petr: Vážím se prakticky denně, už tři měsíce po ukončení kariéry jsem měl o patnáct kilo víc a od té doby si na to dávám pozor a snažím se držet pod jateční vahou sto kilo.

Je jednoduché skončit se sportem a hledat nové životní uplatnění?

Gabriela: Pro mě to jednoduché vůbec není. Celý život jsem neměla nic jiného na práci, navíc poslední roky jsem se nemusela o nic ani starat, vše obstarával tým a lidé kolem mě. Přiznávám, že běžný každodenní život je pro mě teď výzva a přijdu si jako batole, které teprve objevuje skutečný svět. Profesionální sport je takové velké akvárko, které s ním nemá nic společného.

Petr: Pro mě to bylo jednodušší, celou kariéru jsem si vše obstarával sám. Na své sportování jsem sháněl sponzory, cestoval po světě, rozjížděl různé podnikatelské projekty, založil nadační fond, přednášel... Vlastně jsem se poslední tři roky kariéry těšil, až skončím a budu se moci naplno věnovat svým projektům, protože badminton už mi tolik radosti ani smyslu nepřinášel.

Co vám ze sportu dodnes chybí?

Gabriela: Paradoxně to, co nám nejvíc pilo krev - napětí, nervozita před startem nebo před zápasem, vypjaté stavy na střelnici...

Petr: ... nebo také stres při mečbolu, pocit vítězství či pocit dobře odvedeného tréninku, kdy člověk sotva dojde do auta.

Kolik kilometrů jste museli ujet na kole či naběhat v terénu před sezonou?

Gabriela: Pamatuji si, že jsem se v přípravě snažila nastřílet čtrnáct tisíc nábojů. Na kole, kolečkových lyžích, na běžkách nebo klasickým během jsem každý rok těch kilometrů nalítala několik tisíc, ale na přesné číslo si už nevzpomínám.

Petr: U mě se dá mluvit spíše o stovkách hodin v hale, o tisících úderů, výskoků, dřině v posilovně a na atletickém oválu.

Vytvořili jste si závislost na pohybu?

Petr: Zvláštní, ale zatím to tak vůbec necítíme.

Gabriela: Nemáme vůbec problém mít týden úplně bez pohybu, dlouho spát, ponocovat a přejídat se. Prakticky denně ale mám nějaké sportování.

Objevili jste jinou sportovní disciplínu, která by vás bavila?

Gabriela: Zamilovala jsem si tenis.

Petr: Ze mě se stal golfový pacient, ale rád si sednu na kolo nebo jdu taky hrát tenis. A díky Gabče jsem začal jezdit i na běžkách.

Dá se žít bez euforie vyvolané endorfiny?

Gabriela: Určitě ano.

Petr: Učíme se nacházet euforii i endorfiny v běžných činnostech, které nás naplňují a baví a na něž jsme posledních dvacet let neměli čas ani energii.

Mohli byste u sportu zůstat jako trenéři?

Petr: Máme k té profesi respekt. Ani jeden z nás by si na ni netroufl bez odpovídajícího studia a nabytí nezbytných vědomostí.

Čím jste strávili první týdny či měsíce po ukončení sportovní kariéry?

Gabriela: Odpočívali jsme, dlouho spali, navštěvovali mnoho příbuzných, přátel a kamarádů po celé republice i na Slovensku, hodně jedli a pili.

Chybí vám cestování? Cizí země, změny prostředí, stav, že se něco děje?

Petr: Někdy ano, ale i dnes máme možnost v rámci pracovních či volnočasových aktivit občas vycestovat. Dříve to nebylo skutečné cestování, člověk byl stejně pořád jen v hotelu a na sportovišti.

Gabriela: Teď si užíváme i turistiku, objevujeme místa a lidi v daných lokalitách a odjíždíme s většími zážitky.

Proč jste svého času byli nejlepší v republice, případně na světě? Nejvíc jste na sobě pracovali, měli nejvíc štěstí, vůle...

Gabriela: Všechno dohromady. Těžko říci, čeho bylo víc, čeho méně.

Co vám sportovní kariéra dala, oč připravila?

Petr: Dala mnoho silných zkušeností, zážitků a emocí, které bychom těžko zažili jinde.

Gabriela: Především sport dal jednomu druhého, díky němu jsme se našli a za to jsme nejvíc vděční.

Našli jste ve sportovním prostředí přátele?

Petr: Ano, není jich mnoho, ale o to jsou cennější.

Gabriela: Paradoxně je jich více v zahraničí než doma.

Který český olympionik vás inspiroval?

Petr: Věra Čáslavská, kterou jsme měli možnost poznat osobně a hodně se toho od ní naučit. A také Emil Zátopek.

Gabriela: A moje maminka, olympionička v běhu na lyžích a úžasná žena.

Zažili jste ve sportu i nemilé věci? Co bylo nejhorší?

Gabriela: Ponížení a psychická šikana.

Petr: Nespravedlnost.

Největší sportovní úspěch vašeho partnera?

Gabriela: To, že překonal těžké životní období, porval se s onkologickým onemocněním a vrátil se zpět do vrcholového sportu. Účast na třech olympiádách ve sportu, který v České republice neměl žádnou velkou tradici a jemuž dominují asijští sportovci, mi přijde úplně neuvěřitelné.

Petr: Vítězství ve Světovém poháru a na mistrovství světa i navzdory složité životní a zdravotní situaci, ve které se nacházela. Neznám většího bojovníka a člověka s větším srdcem. Gábina je Paní sportovkyně.

Myslíte, že váš partner naprosto vyčerpal svůj potenciál, nebo měl na víc?

Gabriela: Věřím, že kdyby Petr zůstal zdravý, měl na to dotáhnout se na světovou špičku. Ale vlastně i to, že vydržel dvanáct let v širší světové elitě, mi přijde úžasné a obdivuji ho za to.

Petr: Jsem přesvědčený, že Gabča mohla být jedna z nejúspěšnějších sportovkyň historie a její sportovní potenciál zůstal nevyužitý. Na druhou stranu má ale obrovský potenciál v jiných oblastech, než je sport, a tam ho teprve rozvíjí.

Jaký je pocit být v něčem nejlepší v republice či na světě?

Gabriela: Pomíjivý a mylný.

Svazovala obhajoba prvenství nohy, nebo je stresující fakt, že shora je možné kráčet pouze dolů?

Petr: Určitě ano. Všichni se na vás snaží vytáhnout a překvapit, pro vás je v tu chvíli trochu povinnost vše ustát...

Gabriela: Ale to samozřejmě nejde vždycky.

Sledujete sport v televizi?

Petr: Minimálně.

Občas. Gabriela: Nijak pravidelně.

Umíte prohrávat? Nejen ve sportu, ale i ve společenských hrách nebo životních situacích...

Oba: Relativně ano. (smích)

Vzpomíná se nejvíc na vítězství?

Gabriela: Vzpomíná se na nejsilnější zážitky. A ty bohužel nemusejí být vždy spojené pouze s vítězstvími a pozitivními pocity.

Vnímali jste jako výhodu před soupeři, že vaši rodiče byli sportovci a radili a pomáhali?

Oba: Naprosto!

Gabrielu do sportu v mládí museli nutit. A vás, Petře? Mimochodem, víte, jak se k tomu postavíte jednou u svých dětí?

Petr: Rodiče mě do sportu také trochu tlačili. Ale nikdy ne tak, abych ho přestal mít rád. Jsem jim vděčný za to, jakou výchovu mi dali, jak mě vedli. Bez nich bych v životě dokázal pramálo. Přál bych si, abychom s Gabčou dokázali být stejně skvělí rodiče pro naše děti.

Co nej... vám rodiče poradili?

Gabriela: Makej!

Petr: Když chceš v životě něčeho dosáhnout, musíš pro to udělat víc než ostatní.

Vaše žena prozradila, že v dětství kouřila, zkoušela alkohol, prala se s kluky a psala si omluvenky. Byl jste vy spořádané dítě?

Petr: Ne. Byl jsem na tom úplně stejně, taky hroznej. (smích)

Vaším nářadím byla puška a lyže, vaším boty a raketa. Kde jste je pořizovali?

Petr: Nejdříve jsme vybavení dostávali od rodičů k narozeninám, Vánocům či jako odměny za dobré výsledky, později už to byla sponzorská věc.

Máte pozitivní vztah k horám?

Gabriela: Milujeme je! Všechny jejich stránky.

Pro amatéry je sport radost a zábava. Znáte někoho, kdo si onen přístup uchoval i na vrcholové úrovni?

Gabriela: To je hodně individuální.

Petr: Skrze média to vypadá, že jde o zábavu a show. Podívejte se na Usaina Bolta nebo Petera Sagana, kteří skutečně vypadají, jako by všechno byla jedna velká jízda.

Gabriela: Ale nikdo nevidí stovky a tisíce hodin tréninku, které tomu předcházely, kolikrát oba leželi v křečích a bolestech, kolikrát zvraceli vysílením...

Petr: Dnešní sport je vyhnaný do extrémních očekávání a výsledků, nevěřím, že by jich někdo mohl dosahovat jen tím, že se bude dobře bavit a užívat si. Spíše se přikláním k tomu, že za každým výsledkem jsou především pot a slzy. Ale současně nesmí chybět nadšení.

Nosili jste si na závodech štěstí účastí toho druhého?

Gabriela: Poprvé to bylo rozpačité, ale postupem času už to bylo super a navzájem jsme se skvěle motivovali a pomáhali si.

Jak jste se ovlivnili?

Gabriela: Mám pocit, že si maximálně vyhovujeme, doplňujeme se, a proto je nám spolu dobře.

Přivedla jste Petra k umění? Začal zpívat, malovat...

Gabriela: Tohle se mi ještě nepovedlo, ale snažím se ho naučit různé architektonické slohy a směry. Když jdeme po městě kolem historických budov, vysvětluju mu, jak se poznají a čím se vyznačují. A pak ho zkouším. On si dělá srandu a říká, že nejblíže je mu styl recese. (smích)

Co nejčastěji malujete?

Gabriela: Ráda dělám portréty tužkou nebo abstraktní obrazy olejovými barvami. Ale čím dál více je mi blízká práce s hlínou a vracím se i k oboru, který jsem vystudovala - k návrhu a realizaci medailí.

Máte hudební ambice, chtěla byste mít kapelu?

Gabriela: O tom nepřemýšlím, mám ráda zpěv a těší mě, když si někde můžu zazpívat s kapelou. Nemám ale ambice jezdit po koncertech a vydávat alba. Je to jen pro radost, nic závazného. V Jablonci občas zpívám s kapelou Sousedi, kteří to mají podobně jako já. Hráli jsme třeba na narozeninách našich přátel.

Máte vymyšleno, jaké civilní profesi se budete věnovat?

Gabriela: S kamarádkou začínáme stavět zahradní pec na chleba, rády bychom pekly zdravé dobré pecny. S manželem bychom chtěli zrekonstruovat kino v Hořovicích a udělat z něj místo, kde se opět začnou setkávat lidi a město začne znovu žít. Také mám nějaké zakázky na medaile a ozývá se mi hodně firem, které si chtějí vyzkoušet biatlon například v rámci teambuildingu. Všechno je hodně rozmanité a to mě baví.

Kariéru právě skončila i běloruská biatlonistka Darja Domračeva. Chápete to?

Gabriela: S Darjou jsme měly hezký vztah, respektovaly se a já se od ní hodně naučila. Její rozhodnutí chápu, má miminko a myslím si, že je správné se raději věnovat jeho výchově než sbírat další medaile... O tom přece život není.

Proč jste byla upřímná v knize Jiná?

Gabriela: A jaká jsem měla být? Měla jsem lhát a psát všechno jinak, než bylo ve skutečnosti? Jde o upřímnou zpověď z mého dosavadního života. Mrzí mě, že není veselejší, ale nemůžu ji přikreslovat a dělat se něčím lepší nebo zábavnější. Kniha byla částečně moje terapie a současně měla ukázat pravou tvář sportu. Možná jsem některým lidem zničila iluze, ale jiným to zase pomohlo pochopit svou situaci. Píše mi řada sportovců, rodičů i trenérů, kteří za to děkují. A také dívek a žen, které měly nebo mají podobné problémy, jako jsem měla já, a díky knize získaly odvahu vše začít řešit.

Rozmlouval jste Gabriele tu upřímnost?

Petr: Ano. Ani já v té knize nejsem vykreslen tak, jak bych si býval přál a představoval. Ale je to její kniha, její pocity a její rozhodnutí. Neměl jsem nejmenší ambici do textu nijak zasahovat nebo řídit obsah.

Věříte, že je za všech okolností správné mluvit pravdu? Nakonec, vy jste, Petře, před lety také promluvil o své nemoci.

Gabriela: Nemohla bych se podívat do zrcadla, kdybych to udělala jinak. Co je víc než pravda?

Petr: Říkat pravdu je správné. I za cenu toho, že to někomu dalšímu není příjemné. Měl jsem si snad vymýšlet, když jsem ležel na onkologii, že mám svalové zranění, a proto nemůžu sportovat? Bál jsem se tehdy o život, a když se mě někdo zeptal, co se děje, že nejsem na tréninku, neměl jsem nejmenší důvod lhát. A nemám ho dodnes.

Ovlivnila vás nemoc výrazně?

Petr: Ovlivnila mě naprosto zásadně. Nejen mě, ale i moji rodinu, okolí, přátele, sportovní kariéru, všechno. Strach z nemoci nemám, snažím se žít lépe než dřív a poučit se z chyb, které jsem v životě udělal.

Vaše aktuální plány?

Petr: Máme v plánu žít šťastný život.

Gabriela: A když se to někdy nebude dařit, nebude to pro nás nic nového. Často jsme se s neúspěchem setkali v našich kariérách a věříme, že to byla nejlepší možná škola, kterou jsme mohli dostat. Zabojujeme a nevzdáme se.

Autorem rozhovoru je Milan Ležák ml.

Čtěte dále

další zprávy