Pohádka bez happy endu ukázala českou průměrnost

26.03. 14:30 | Autor: Lucie Folprechtová

Milan Baroš (vpravo) se španělským stoperem Ramosem.

Zalezlí, destruktivní, antifotbaloví. Čeští reprezentanti se po svém výkonu v kvalifikačním zápase se Španělskem (1:2) definitivně rozloučili s evropskou fotbalovou smetánkou. Doba, kdy Nedvěd a spol. dokázali hrát vyrovnanou partii i s fotbalovými velmistry, je dávno pryč.

Chytré kombinace? České uličky? Ale kdeže! Zápas proti Španělsku ukázal tvrdou realitu. Fotbal po česku je fotbalem ve stylu stažených půlek a sebevědomí nula nula nic. Nutno dodat, že fotbalový materiál, s nímž Karel Brückner vybojoval na Euru 2004 bronzové medaile, má už prošlou záruční lhůtu. A nový, stejně kvalitní prostě není k mání.

Není tedy náhoda, že urostlého reprezentačního stopera Romana Hubníka z Herthy Berlín hravě přehlavičkuje 175 centimetrů vysoký útočník David Villa. Druhá bundesliga versus lídr španělské soutěže, to je trochu jiná liga.

Češi se proti mistrům světa řídili heslem: Nejlepší obranou je ještě lepší obrana. Ustrašeně tak čekali v okolí vlastního vápna na popravu, která prostě musela přijít. Cokoliv jiného by byla náhoda spojená s ještě větší náhodou.

Když dal náhle Plašil vedoucí gól zápasu, ve většině českých hospod a domácností zazněl hurónský smích. Vždyť česká ofenziva do té doby de facto neexistovala. Světe, div se, jediná střela znamenala gól.

Betonáž nakonec neuspěla

Utkání připomínalo nedávné osmifinále Ligy mistrů mezi Barcelonou a Arsenalem. I v něm se nakonec ukázalo, že spravedlnost většinou není slepá. Urputně bránící Arsenal sice senzačně vyrovnal na 1:1, ale španělský mistr dalšími dvěmi góly zápas zaslouženě otočil.

Podobný průběh měl i kvalifikační duel v Granadě. Španělé byli v učení fotbalové moderny úplně jinde než Češi. Přitom jejich hra nebyla nijak složitá. Prostě si jen dávali balon na pět až deset metrů a po každé přihrávce kousek popoběhli.

Bílkovi svěřenci se tak stali pouze zaujatými diváky této ofenzivní podívané pod vedením barcelonských hvězd Xaviho, Iniesty a Villy.

Češi se skalpovali sami. Nepokusili se o žádnou kombinaci. Hráli tak, jak budou hrát v úterý proti nim trpaslíci z Lichtenštejnska. Obrana, obrana, obrana.

Když už se český výběr náhodou dostal za půlicí čáru, následovala přihrávka nazdařbůh a rychlý návrat do obranných pozic. Nejvíce se na španělském kolotoči svezla česká záloha v čele s Tomášem Rosickým. Český kapitán pobíhal v kouřové cloně neviditelnosti.

Jediný, kdo měl míč u nohou více jak sedm vteřin, byl Milan Baroš. Osamocený voják ve španělském minovém poli moc chtěl. Až příliš moc. Své sólo však většinou zadrbal a po ztrátě míče bezmocně rozpažoval rukama. Důkazem jeho zbrklosti budiž akce, kdy hledal balon kdesi ve vesmíru, přitom ho měl u nohou.

Rezek smutným hrdinou

Největším pozitivem zápasu z českého pohledu byl skvělý výkon Petra Čecha, který napravil své rozpačité představení z přípravy proti Chorvatsku (2:4) a své spoluhráče nyní zachránil od debaklu.

Spolehlivý, bojovný a kompaktní dojem zanechala v Granadě i česká obrana, především její kraje Michal Kadlec a Zdeněk Pospěch. Duel se Španěly snad také konečně ukázal trenéru Bílkovi, že i bez Jana Poláka se česká defenziva obejde. Co víc, bude to lepší.

V jeho hlavní přednosti - tropit hloupé chyby - ho bohužel zastoupil Jan Rezek. Plzeňský rychlík se ukázal jako deus ex machina. Tedy někdo, kdo se náhle objeví a způsobí nečekanou tragedii. Vzít Iniestu ve vápně přes nohy je hloupost, která nemohla skončit jinak než pokutovým kopem.

I tak může být výsledek 1:2 pro český výběr malým vítězstvím. Vždyť se ziskem bodů se ve Španělsku stejně nepočítalo a i skóre může hrát na konci kvalifikace podstatnou roli.

Foto: ČTK/AP

Autor: Lucie Folprechtová