Kořeny euforie aneb Cesta do hlubin sešívané duše

01.10. 06:30 | Autor: Adam Kotrbatý

Slávisté se radují. Po změně majitele jde klub rychle nahoru. V lize je aktuálně čtvrtý jen se tříbodovým odstupem na první místo a po třech letech dokázal vyhrát v derby nad Spartou.

Euforie zachvátila po vyhraném derby vršovický Eden. Fanoušci pražské Slavie doufají, že po letech strádání klub znovu nakoukne mezi domácí elitu a popere se o účast v evropských pohárech. Pomoci k tomu má stabilní zázemí, které zajišťují noví majitelé v čele s čínskou společností CEFC. K pochopení slávistických pocitů je třeba znát nedávnou historii vlastníků sešívaných.

"Známe se už celý století. Roky snů, pak roky prokletí," zpívá se ve slávistické hymně. Text docela přesně odráží houpačku, ze které vršovické mužstvo ne a ne vystoupit. Od Sametové revoluce prošlo už několika obdobími naděje v lepší zítřky, ale i těmi, kdy to se slavným klubem vypadalo zle.

Slavia patřila od založení v roce 1892 mezi českou špičku a vypracovala se v klub evropského významu. Několikrát vyhrála v meziválečných letech prestižní Středoevropský pohár, předchůdce dnešních kontinentálních soutěží. Po komunistickém puči ale na dlouhou dobu zmizela z výsluní a fanoušci prožívali těžké časy spojené třeba i se sestupy do druhé ligy.

Doba Korbelova

Výrazné zlepšení přišlo až po Listopadu. Do Slavie vložil prostředky česko-americký podnikatel Boris Korbel. Původně měl zálusk na koupi rivala z Letné, jenže tam nepochodil, a tak došlo na sešívané.

Korbelovým záměrem bylo vybudovat klub konkurenceschopný těm nejlepším evropským celkům. Připomeňme, že v raných 90. letech, o nichž mluvíme, nešlo o tak velkou utopii. Vždyť 1. dubna 1992 porazila Sparta španělskou Barcelonu a jen těsně jí utekl postup do finále nultého ročníku Ligy mistrů.

Ctižádostivý podnikatel se nebál velkých nákupů a za talentované hráče platil na tehdejší dobu horentní sumy. Do Slavie tak sice chodila velká jména, symbolem té éry je například olympijský vítěz Vladimír Tatarčuk, úspěchy ale nepřicházely, a tak se po sezoně 1992/93 začal Korbel z klubu stahovat.

Slavii postupně přebírala investiční skupina PPF. V roce 1994 vlastnila 50 % akcií klubu. Právě pod jejím vedením přišly první triumfy. Po 49 letech získala v sezoně 1995/96 Slavia mistrovský titul, dostala se do semifinále tehdejšího Poháru UEFA a její hráči tvořili podstatnou část stříbrného týmu z mistrovství Evropy v Anglii.

Padouch jménem Leška

Po něm se ale jádro mužstva rozprchlo a spolu s ním zmizely i úspěchy. PPF v roce 1997 prodala červenobílé anglické skupině ENIC. A právě tady začíná turbulentní období slávistických dějin.

Slavia často bojovala o ligový titul, jenže nejlépe končila druhá. A fanouškům začala docházet trpělivost. V sezoně 2000/01 navíc museli opustit domovský Eden a přestěhovat se na Strahov, což se negativně projevilo na návštěvnosti. Na pohodě nepřidaly ani posměšky ze strany sparťanských rivalů právě kvůli neexistenci vlastního stadionu.

Stavba nového chrámu dlouho vázla. Plánovala se už od konce 90. let, jenže stále nepřicházela. Příznivci sešívaných to spolu se sportovními neúspěchy dávali za vinu hlavně řediteli Vladimíru Leškovi, z něhož se časem stala persona non grata mezi skalními fanoušky.

Na stavbu stadionu nakonec došlo v roce 2006. To do klubu vstoupila dvojice Tomáš Rosen a Petr Doležal. A spolu s nimi šel tým znovu nahoru. Slavia shodou okolností a ostatních výsledků zachránila na jaře 2007 druhé místo v tabulce, díky čemuž mohla usilovat o premiérovou účast v Lize mistrů.

Jak to vypadá ve Slavii

Skončilo září, které bylo v Edenu ve znamení velkých změn. Po čtyřech letech skončila vláda Aleše Řebíčka, který klub prodal podnikateli Jiřímu Šimáněmu, jenž obratem poskytl většinový podíl čínské společnosti CEFC. Ta nyní vlastní 59,97 % akcií, Šimáně, respektive jeho skupina Fly Sport Investmets, si ponechal 39,97 %. Převzetí Slavie by měla definitivně uzavřít valná hromada (20. října), která zvolí i nové vedení klubu. V jeho čele by jako prezident měl být právě Šimáně. Sportovním ředitelem zůstane Josef Jichoch, generálním ředitelem David Trunda. Nic se nezmění ani na postu hlavního trenéra (Dušan Uhrin) a ředitele komunikace (Jiří Vrba). Do klubu navíc přibyl bývalý novinář Tomáš Syrovátka, jenž má na starosti výzdobu stadionu a přípravu projektů, jakými byla například fanzona před derby se Spartou. Místo získá i sešívaná legenda Vladimír Šmicer, jenž bude mluvit mj. do přestupové politiky.

A skutečně. Na šestý pokus dokázali slávisté do milionářské soutěže postoupit. V květnu 2008 pak navíc otevřeli nový stadion a oslavili na něm zisk mistrovského titulu. Sezonu snů ještě umocnila ta následující, kdy Slavia titul obhájila. Budoucnost se zdála být červenobílá.

Pozadí sezony snů

Na pozadí sportovních úspěchů se ale odehrával i jiný příběh. Ještě v roce 2006 vlastnil ENIC přes 96 % akcií Slavie. O rok později už to bylo jen 31 % a 61 % přešlo na společnost Key Investments. Ta v lednu 2008 v rozporu se smlouvou s ENIC navýšila základní kapitál. V březnu téhož roku pak vyšlo najevo, že klub většinově vlastní dvojice Rosen a Doležal. A spolu s nimi také společnost Dartmoor Association Ltd. sídlící v Karibiku.

Ta posléze prodala podíl firmě Falkonida, jež ale obratem akcie převedla na společnost EGIDA. A aby těch zmatků a přesunů nebylo málo, na konci celé téhle rošády byl jistý Antonín Franc.

Psal se srpen 2009, když Slavia po letních změnách v kádru, zmatečném vyhazovu kapitána a lídra kabiny Ericha Brabce, postavila kádr plný přeplacených hráčů. Náklady měl pokrýt postup do Ligy mistrů, jenže navzdory příhodným podmínkám, kdy poprvé mistr nemusel čelit velkoklubům, sešívaní v předkole selhali. Domácí kolaps s Tiraspolem je připravil o miliony, s nimiž už napevno počítali.

Franc, Sisák, Řebíček

A začala spirála problémů. Z klubu postupně zmizeli Rosen s Doležalem. V roce 2010 se ENIC pokusil získat soudní cestou 100 milionů korun, které mu chřadnoucí Slavia dlužila. Na jaře 2011 pak tehdejší generální ředitel Miroslav Platil označil jako majoritního vlastníka klubu Antonína France. Jenže fanoušci už mu nevěřili a tvrdili, že Slavii přes France vlastní podnikatel Petr Sisák. Klub trápily velké dluhy, hráčům nechodily výplaty a vše málem skončilo odebráním profesionální licence, což by sešívané uvrhlo přinejlepším do třetí ligy.

Nakonec byl výsledkem jen zdemolovaný stadion po protestech fanoušků. Slavii následně koupila firma Natland, jež se vyrovnala se společností ENIC, aby později prodala klub někdejšímu ministru dopravy Aleši Řebíčkovi.

I ten měl smělé plány. Vyhlašoval, že vrátí Slavii do Ligy mistrů. Místo toho ji špatným vedením málem dovedl do druhé ligy a červenobílí museli znovu před soud kvůli insolvenčnímu řízení.

To pak nepropadejte, byť ničím nepodložené, euforii, když váš milovaný klub najednou koupí silná zahraniční společnost a úspěšný český podnikatel se slávistickým srdcem, zbaví vás insolvenčního břemene, zapojí do řízení a bez výraznějších posil vyhrajete po třech letech derby.