Fotbalistky nesimulují, říká legenda ženského fotbalu

Pět let oblékala dres AC Milán, dnes coby manažerka sbírá úspěchy s fotbalistkami Slavie Praha. Jaroslava Rinnerová-Poláčková alias Poly, první česká profesionální fotbalistka působící v zahraničí.

Hrála jste si jako malá s panenkami?
Nehrála. Bydlela jsem v Nové Vsi pod Pleší, za barákem měla hřiště, takže jakmile jsem přišla domů, hodila jsem tašku do kouta a šla hrát fotbal. A od čtrnácti už jsem byla na Slavii.

Jak jste se tam vlastně dostala?
V novinách byl inzerát, že na Slavii dělají nábor dívek, tak jsem tam s rodiči jela. Vykulená holka z vesnice. Na ten nábor přišlo asi osmdesát holek. Pamatuju, že bylo špatné počasí, samozřejmě škvárové hřiště. Ale trenér říkal: Nesmíš se bát, louže nelouže. Vybrali si mě, tři měsíce jsem hrála za béčko a pak mě posunuli do áčka.

Se Slavií jste jako hráčka vyhrála osm titulů. Proč jste v roce 1983 odešla k rivalovi do Sparty?
To byl takový omyl. Trochu jsem se na Slavii pohádala a podala jsem přestup do Sparty. To se tehdy dělalo, musely se ale domluvit kluby mezi sebou. A Slavia mě do Sparty uvolnila, aniž bych to tak úplně chtěla. Byl to ode mě spíš takový protest. Ale tolik mě to netrápilo, protože už jsem měla kontakt do Itálie na Juventus nebo AC Milán. Chtěla jsem prostě jít hrát do Itálie, což ale za totality samozřejmě nešlo.

Takže jste se tam provdala...
Byl to domluvený sňatek. Jedna italská hráčka, se kterou jsem se seznámila během turnaje O srdce Mladého světa, mi nabídla, že má kamaráda, který by mi takto pomohl. Nic za to nechtěl. Prostě jen chtěl pomoct české holce splnit si sen. Tak jsme se vzali. A já jsem dostala tříměsíční vízum na pozvání manžela a odjela do Milána. Tehdy už jsem měla nabídku z AC.

Po odchodu do Itálie jste byla vyřazena z československé fotbalové reprezentace...
Tak to tenkrát chodilo. Odjela jste na Západ a už s vámi tady nikdo nepočítal.

Vysvětlil vám to někdo?
Ne, prostě mi nepřišla nominace. A pak jsem se přišla podívat na trénink národního týmu a na dotazy spoluhráček i trenéra odpovídala popravdě, že je to v Itálii jiný, skvělý. A tím svým nadšením jsem si podřízla větev úplně. To víte, že mě to mrzelo. Přišla jsem tak třeba o první neoficiální mistrovství světa žen v Číně v roce 1988.

Jaroslava Rinnerová-Poláčková (63)

Jedna z nejúspěšnějších československých fotbalistek 70. a 80. let. Získala osm titulů jako hráčka Slavie Praha (1970-1983), nastupovala také za Spartu Praha (1983-1985) a poté za AC Milán (1985-1990). V letech 1972-1985 byla oporou československé fotbalové reprezentace. Od roku 2003 působí jako sportovní manažerka ženského týmu SK Slavia Praha, s nímž slavila mistrovský titul v roce 2003, 2004 a pak v letech 2014-2017. V květnu 2016 obdržela Cenu dr. Václava Jíry, kterou uděluje FAČR za celoživotní rozvoj českého fotbalu. Třikrát v posledních pěti letech se ženy Slavie Praha dostaly do čtvrtfinále Ligy mistryň. V březnu 2019 v něm narazí na Bayern Mnichov.

Fotbalem v Miláně jste se uživila?
Ano, nemusela jsem chodit do práce a soustředila se jen na fotbal. Byly jsme v týmu tři cizinky, které slušně platili. Já, Angličanka a Francouzka.

Co vás po příchodu do AC Milán překvapilo?
Třeba hned když jsem šla na první trénink a před námi trénovaly malé holčičky, tak jsem si říkala: No, to je průšvih, protože u nás žádné malé holčičky fotbal nehrají. To jsme za pár let v háji. Ale vůbec nejradši si vzpomínám na jednu tiskovku. Byla to prezentace týmů AC Milán před nadcházející sezonou. V jedné místnosti jsme seděly my fotbalistky společně s fotbalisty. Byl tam Ancelloti, Gullit, Van Basten. Samé hvězdy. To bylo velké. A taky mi to připomnělo, že jsme i ve Slavii mívali společné akce s hráči. Třeba v "Juldě Fuldě" se konal slávistický karneval, byli tam nejen hráči, ale i herci. Takže v šestnácti jsem tancovala třeba s Jiřím Grossmanem nebo Josefem Bekem. Když jsem přišla v roce 1971 do Slavie, všechno bylo na úrovni. Například jsme fasovaly botasky a teplákové soupravy, což na tu dobu bylo něco úžasného.

Čím to bylo, že jste měly takový servis?
Tehdy se o nás staral jistý Vilda Marzin, náš trenér a vlastně i manažer. Nebylo to ani tak o penězích, ale spíš o známostech, a to přes Odbor přátel Slavie. V té době byl předsedou herec Martin Růžek. Přes něj měl Vilda blízko ke spoustě věcem a akcím. A hlavně, sponzoroval nás Exico, podnik zahraničního obchodu. Třeba když jsme byly na turnaji v Itálii, zavedli nás do krámu a každá si mohla vybrat jedny nové kopačky. První naše kožené kopačky! To bylo pro mé kamarády z vesnice něco nepředstavitelného. Ale bylo to samozřejmě i tou dobou, kdy lidé obecně víc fandili sportu a jít na zápas byla pro diváka společenská událost. Třeba na naše derby se Spartou chodily tři tisíce lidí. Když byl v Karviné turnaj O srdce Mladého světa, neoficiální mistrovství republiky, tak na nás přišlo přes deset tisíc lidí. Ale Vilda Marzin v roce 1975 emigroval a nastal sešup.

Co se konkrétně stalo?
Skončilo sponzorství Exico, a tím i náš blahobyt. Skončilo to úzké spojenectví s Odborem přátel Slavie, vytrácel se o nás zájem. A během normalizace českému ženskému fotbalu ujel vlak.

Proč?
Nevím. Přišlo mi, že si najednou chlapi začali myslet, že jim ten fotbal bereme. Prostě to najednou bylo vnímáno jinak. Asi to byl takový trend společnosti.

Pořád si myslíte lidé berou fotbal jako čistě mužský sport?
Na Západě to vnímají jinak, ale u nás předsudky přetrvávají dodnes. Řada lidí říká, že fotbal je mužská záležitost, ale já se ptám: Co je tedy ženský sport? Třeba házená? Basketbal? Proč pořád srovnáváme mužský a ženský sport? Chlap bude vždycky chlap a žena bude vždy ženou.

Simulují dívky?
Ne! U holek to téměř nevidíte. Když holka spadne na zem, to už musí být pořádný faul.

Vy jste si na hřišti někdy řekla: Tak teď zkusím spadnout?
Nevzpomínám si. To simulované padání mi vždycky přišlo směšné.

Jaký typ fotbalistky jste byla?
Hrála jsem ve středu zálohy, měla fotbalové myšlení a dávala jsem i dost gólů.

Prý jste se i hádala s rozhodčími.
Byla jsem magor, proto mám pro takové holky pochopení. Kdybych mlčela, tak jsem nic nehrála. Pořád jsem komunikovala s hráčkami, v Itálii jsem si často zanadávala česky.

Proč jste vlastně v Itálii nezůstala natrvalo?
Přišla revoluce a já byla rozhodnutá vrátit se domů. I díky kontaktům v Itálii jsem si tu založila cestovku, šlapalo to. Chodila jsem se koukat na ženský fotbal a pak se k němu vrátila

Jak k tomu došlo?
V roce 2003 jsem byla v šoku z toho, jaké měly hráčky ve Slavii vybavení. Takže jsem zmobilizovala holky, které se mnou kdysi hrály a o kterých jsem věděla, že podnikají nebo mají peníze. Společně jsme slávistkám nakoupily stejné teplákové soupravy, tašky nebo bílá trička za padesát korun, která jsme pak nechaly naflokovat. Pomohla nám i velká slávistka Blanka Zíková. A radši ani nebudu říkat, kolik peněz jsem do toho dala já.

Ženy také často dědily dresy po mužích.
To znám dobře. Přitom všechny holky se chtějí líbit, chtějí mít vypasované dresy. Když jsme hrály v roce 2003 Ligu mistryň ve Švédsku, zjistila jsem, že nemáme žádné dresy. Šla jsem tedy na vedení Slavie, aby nám nějaké půjčili. A to bylo hrozný. Dostaly jsme starý dresy velikosti XL. Přitom ty naše holky jsou hubeňoučké.

A to se přitom občas  říká, že fotbalistky jsou mužatky. Zase jsme u těch předsudků.
Mám spoustu známých, kteří, když přišli poprvé na ženský fotbal na Ligu mistryň, a viděli ty naše hráčky, tak kroutili hlavou: Jak ty holky skvěle vypadají a ještě k tomu umějí hrát! A když za námi do VIP boxu přišel náš čínský předseda, říkal: "Cože? Vy jste fotbalistky? Vy jste modelky, ne?" To bylo příjemné.

V čem jsou dnes fotbalistky jiné než za vašich časů?
Celý ten sport šel dopředu, stejně jako mužský fotbal. Hráčky jsou dnes rychlejší, dynamičtější. Copak my jsme chodily do posilovny? Nebo nám někdo říkal, co máme jíst? Ne. Holky se teď o sebe taky víc starají, některé mají i své kondiční trenéry, více dbají na regeneraci. A už i u nás ve Slavii se ty nejlepší hráčky mohou slušně uživit. A to radši nebudu ani říkat, kolik berou holky v Lyonu.

Kolik?
Když jsme s Lyonem hrály, tak jsme vyzvídaly. Hráčky mají okolo pěti set tisíc korun měsíčně plus stotisícové odměny za Ligu mistryň. Majitel Lyonu je blázen do fotbalu, postavil ženskému týmu vlastní stadion, na Ligu mistryň létají vlastním letadlem. Už před třemi lety měly rozpočet tři sta milionů korun, to tehdy u nás neměly ani mužské týmy první ligy.

Také je Lyon nejlepší. V březnu 2016 ve čtvrtfinále Ligy mistryň jste na jeho půdě prohrály 1:9...
Ale doma jsme s nimi remizovaly! V tom roce jsme byly jediné, kdo s nimi remizoval. Ty byly na mašli, nechápaly. A s Wolfsburgem, druhým nejlepším týmem v Evropě, jsme taky uhrály remízu.

V Česku ženský fotbal moc netáhne, chodí málo diváků. Jak ženský fotbal zatraktivnit?
Nevím, asi je to také hodně o propagaci, o penězích a sponzorech. Pomohla by nám i reklama v televizi. Když jsme teď hrály o postup do čtvrtfinále Ligy mistryň proti švédskému FC Rosengård a já se ptala, proč to nevysílá televize, tak mi bylo řečeno, že to nikoho nezajímá. Nevím, jestli mají sporty, které televize vysílá, jako například rallye, softball nebo orientační běh větší sledovanost... Ale doufám, že v březnu na naše čtvrtfinále s Bayernem Mnichov už televize přijede.

V jiných evropských zemích má ženský fotbal víc příznivců?
Tak třeba ve Španělsku, když hrají holky FC Barcelona proti Atlético Madrid, přijde i třicet tisíc diváků. Fotbalistky Barcelony dokonce cestovaly s fotbalisty na přípravné turné po Americe. A ještě to fanoušci kritizovali, že zatímco fotbalisté letí v luxusní business třídě, fotbalistky v ekonomické třídě. Klub se omlouval, že se to nebude opakovat, že na cestu zpátky dostanou holky lepší místa atd. Vždyť to je stejný produkt! I na ten náš zápas v Lyonu, kdy jsme vysoko prohrály, byla návštěva čtrnáct tisíc diváků.

To je v naší zemi asi sci-fi, že?
Neumím si to představit. Je to o návštěvnosti sportu jako takového. Kolik diváků si najde cestu na fotbalovou Duklu? Jsou to stovky. Já fandím Slavii a nechybím na žádném domácím zápase našich kluků. Prožívám s nimi výhry i porážky. I kdyby se klubu zrovna nedařilo, tak by mě nenapadlo příště nepřijít.

V Praze by se mohlo hrát finále Ligy mistryň v roce 2021, to by byla taky dobrá reklama na ženský fotbal. Zažádat o pořadatelství byl prý váš nápad.

No ano, napadlo mě to. Ale dál to už museli popostrčit jiní. Ale ještě to není jisté. O tom, zda to dostaneme my, anebo švédský Göteborg, rozhodne UEFA v březnu. Pokud by to vyšlo, mělo by se to hrát tady v Edenu.

Sportovní manažerkou Slavie jste patnáct let, jak se vaše práce za tu dobu proměnila?
Dřív jsem musela shánět nejen nové hráčky, ale hlavně peníze. To je velká úleva. Navíc dnes už máme nejen ženský A-tým, ale i pět mládežnických dívčích týmů.

Jak se situace u žen Slavie změnila s příchodem čínských investorů?
Díky nim a panu Tvrdíkovi jsme mohli posunout laťku o něco výše. Hráčky dostaly profesionální smlouvy, některé za velmi slušné peníze. Už dvakrát jsme za odměnu byly na soustředění na Kanárských ostrovech, což je v českých poměrech ženského fotbalu něco nevídaného.

Je o fotbal mezi dívkami zájem?
V poslední době to jde hodně nahoru. Možná by se to dalo nazvat i renesancí. Snad to nezakřiknu.

Plno rodičů si možná řekne: Dáme dceru radši na tenis, tam může vydělat pořádné peníze.
Ale i dobrá fotbalistka si může vydělat.

Kolik z vašich hráček ve Slavii je profesionálek?
Jestliže to vezmeme tak, že profesionálka je holka, co má víc než pět tisíc, tak jsou u nás profesionálky všechny (usmívá se).

Liga mistrů je známá milionovými bonusy. Jak je to s její ženskou částí? Kolik si vyděláte do klubové kasy?
Pokud jste mezi dvaatřiceti nejlepšími, tak vám UEFA zaplatí cestu a ubytovaní - třicet dva tisíc eur, takže vám to pokryje náklady a něco i ušetříte. A jak postupujete, tak se to navyšuje. Když se dostanete do čtvrtfinále, dostanete čtyřicet tisíc eur, když do semifinále, tak sedmdesát tisíc eur. A finalisté mají dvě stě a dvě stě padesát tisíc eur.

V  první ženské lize vítězí Slavia i dvouciferným rozdílem. Viktorii Plzeň jste porazily 17:0, Hradec Králové 16:0, naposledy Slovácko 8:0. Čím to je?
U nás je to teď už jen o dvou týmech - Slavii a Spartě. Ještě loni k nim patřilo i Slovácko. Samozřejmě jsou za tím i peníze. Jak ve Slavii, tak ve Spartě hraje několik cizinek. Máme trenéry, kteří se tomu věnují na plný úvazek, takže nám zajišťují kvalitní tréninky. To bych přála více ženským týmům.

A co byste si přála vy osobně?
Pro mě by bylo fajn, kdybychom i v dalších letech hrály zas alespoň čtvrtfinále Ligy mistryň. Prostě aby Slavia patřila mezi top týmy Evropy. A to samé bych přála i našim klukům.

Čtěte dále

další zprávy