Právník Šťovíček: Ecclestone je tahoun, jednou bude chybět

09.12. 11:00 | Autor: Marek Táborský, Tomáš Haisl

Rozhodoval o titulu mistra světa formule 1. Ač je Jan Šťovíček především sportovní právník, motorismus je jeho druhý život. Působí na významných postech v motoristických organizacích FIA, FIM i Autoklubu České republiky. "Můj sport je motorismus, to mě vždycky bavilo. Takže se postupně soustředím nejvíc na něj," říká o své budoucnosti dvaačtyřicetiletý respektovaný sportovní advokát.

Co je pro vás větší adrenalin? Okamžiky před rozsudkem, nebo když se chystáte předjet soupeře na okruhu?

To je právě kouzlo sportovního práva. Je to emotivní záležitost a hodně se to propojuje se sportem. Je to hodně podobné. I proto mě to baví. Je to naprosto srovnatelný adrenalin.

Cítíte na sobě nějaké profesionální deformace? Ať už za volantem, nebo právě jako advokát ve vztahu k motorismu?

Za volantem vůbec ne. To vám řekne každý závodník, že když jede v civilním autě, tak ho to vůbec nebaví. Všichni závodníci se "vyblbnou" na trati a na běžné silnici pak jezdí velice opatrně. Nechci říct, že to je úplně utrpení, ale je to nudná část běžného dne. Na silnici nikdy s nikým nezávodím, to nemá cenu. Ale někdy mívám profesionální deformace právní. Ve sportovních organizacích to funguje do značné míry na politických principech, právní principy jsou tam až na druhém, třetím místě, a to je pro mě jako pro právníka velice obtížné akceptovat.

Jan Šťovíček (42)

Platí za jednoho z nejrespektovanějších advokátů v oblasti sportu, zastupuje několik předních českých sportovců. Absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy a francouzské Sorbonny založil právní kancelář KŠD LEGAL. Vedle toho působí na důležitých postech v motoristických organizacích FIA, FIM a Autoklubu ČR, dále jako předseda legislativní rady a členem výkonného výboru České olympijského výboru. Působí rovněž ve Sboru rozhodců Fotbalové asociace ČR. Dříve závodil na silničních motocyklech a nyní se příležitostně věnuje automobilovým závodům v kategorii GT3. S bratrem má velkou sbírku obrazů od nadějných umělců. S přítelkyní čeká v blízké době narození prvního potomka.

Dobře znáte prostředí formule 1, v roce 2007 jste dokonce rozhodoval u Mezinárodního odvolacího soudu, zda Kimi Räikkönen získá mistrovský titul. Znáte se osobně s nějakými piloty formule 1?

Ano. Potkal jsem se s některými i v sériích, v nichž jsem jezdil, šlo zejména o mladší závodníky. Hrozně držím palce mladým jezdcům, co se dostali do formule. Úplně nefandím těm ještěrům, co už tam sedí dlouho, myslím si, že by měli uvolnit místo těm mladším. Myslím, že třeba Kevin Magnussen nebo Valteri Bottas mají hodně před sebou, když dostanou příležitost. Pamatuji si i Nica Rosberga z evropských závodů. Všechno jsou to talentovaní i slušní kluci, kteří mají před sebou velkou budoucnost.

Můžete říct ze své pozice, že máte svého oblíbence?

Nemám jednoho vytipovaného, jen držím palce talentovaným pilotům, kteří jsou draví a daří se jim prosazovat.

Formule 1 se hodně rozšiřuje do nových států. Je to pozitivní řešení?

Bude potřeba si vzít zkušenost z toho, kam se formule rozšířila, a zase z některých států rychle odpochodovala. Nedávno jsem se bavil s Vickym Chandhokem (prezident indické federace sdružující motoristické sporty, pozn. aut.) a vyprávěl mi, jak to bylo s okruhem v Indii, kde do něj každý rok investovali miliardy korun. Od začátku bylo jasné, že je to příliš drahý nesmysl, a po několika sezonách se závod zase zrušil. Podobné je to třeba v Turecku. Výsledkem je pak to, že padesát kilometrů za městem, uprostřed pouště, stojí okruh, který je naprosto nevyužitý a prohání se po něm vítr a toulaví psi. Rozšíření může být dobrá věc, ale je třeba o něm uvažovat s perspektivou pěti až deseti let, nikoliv jednoho až dvou roků. Ale to je těžké, protože závody jsou ohromně drahé. Je to srovnatelné s pořádáním olympijských her - musíte mít koncept "co s tím potom", aby to nedopadlo jako v Aténách... Angličané na to mají krásné slovo - legacy, něco jako odkaz či dědictví.

Finančně náročné je to i pro mladé jezdce, kteří se chtějí do formule 1 dostat. Existuje potenciál, aby se do ní vrátil zpátky nějaký Čech?

Z jezdeckého hlediska máme i my piloty, kteří by zde mohli jezdit. Třeba Josef Král nebo Honza Charouz by do kokpitu formule 1 patřili. Problém jsou ale finance. Když si vezmete jezdecké pole, tak je zde špička o osmi až deseti jezdcích, kteří jezdí, a ještě za to dostávají zaplaceno. Pak jsou zde další, kteří jsou rádi, že jezdí, nedostávají zaplaceno, ale nemusí s sebou nosit žádné peníze. A pak je tu poslední část závodníků, kteří musí přinést peníze a zaplatit si za to, že mohou v daném autě jezdit. Z tohoto hlediska je to pro české jezdce komplikovanější než pro Němce, Angličany, Italy, Španěly, Francouze... To jsou velké trhy, kde je reklama zajímavější pro větší počet obyvatel, než u nás. Když bude český pilot jezdit stejně, nebo ještě o trochu lépe než Němec, tým si přesto raději vybere Němce.

Ve formuli 1 se často kritizují kroky šéfa F1 Bernieho Ecclestonea. Je mu už 84 let. Vidíte za něj možnou náhradu?

On tu bude ještě spoustu let (smích). Je otázka, jak výkonu své práce bude schopen časem, ve svém vyšším věku bude chtít mít asi trochu klid. Myslím si, že se z formule snaží udělat instituci, aby vše nebylo jenom na něm, a vybudoval si nějaký systém, který bude fungovat, i když tam už nebude. Je pravda, že je tahoun a výrazná osobnost, která bude jednou chybět.

Očekáváte narození potomka. Chtěl byste, aby se vaše děti věnovaly sportu, nebo advokacii?

Myslím, že to bude podobné, jako to mám já. Byl bych strašně rád, kdyby se moji potomci věnovali právu, protože to je obor, který umožnuje uplatnění nejenom v advokacii, ale i v různých dalších sférách. A určitě děti budu také vést k tomu, aby si zkusili sport a především motorsport. Třeba motokáry nebo autokros se jezdí už od čtyř, pěti let a já to miluju a rád chodím na závody dětí. Tam určitě vidím jednou i svoje děti, už se těším, až je do káry nebo buggy posadím.

Budete takový ten vášnivý otec, který bude skákat a řvát vedle dráhy?

Tohle nemám rád, protože otcové to někdy s motivací svých dětí přehánějí a leckdy to prožívají víc než samotné děti. Každý samozřejmě vidí ve svém synovi, že to bude příští Schumacher. Tohle je stinná stránka. Doufám, že do toho takhle nepropadnu... Ale asi propadnu. (smích)