VIDEO: Módní blogerky zkusily dřít v kambodžské textilce

Na drsné podmínky v asijských textilních továrnách, které dodávají výrobky velkým světovým oděvním řetězcům, upozornil v pětidílném televizním dokumentu originálním způsobem norský deník Aftenposten. Trojici mladých blogerů poslal v loňském roce do jedné z takových továren v Kambodži a nechal je tam měsíc pracovat.

Mediálnímu zájmu o reportáž pomohl i americký herec Ashton Kutcher. Dal odkaz na dokument na svůj facebookový profil, který má osmnáct milionů sledujících.

Režisér reality show Sweatshop Joakim Kleven uvedl, že bylo nesmírně složité najít v Kambodži vůbec nějakou továrnu, která by umožnila natáčení. "Továrna, kam nás pustili, je jedna z nejlepších v zemi, ale ani tam nebylo zdaleka všechno v pořádku. Bylo tam příšerné vedro, na záchodech neměli toaletní papír a na stoličkách u šicích strojů se prakticky nedalo sedět. Někteří zaměstnanci nám řekli, že za nimi při směně stojí vojáci a při špatném plnění úkolů je mlátí," řekl Kleven.

V dubnu 2014 se vstříc takovému dobrodružství bezstarostně vydaly ze své bohaté vlasti dvě norské dívky, Frida Ottesenová a Anniken Jörgensenová, spolu s mladíkem Ludvigem Hambroem. Prvním šokem pro ně bylo přenocování v domově hostitelky Sokty, která také pracuje v textilce. "Naše koupelna je větší než celý její byt," poznamenává jeden z Norů po noci, kterou kvůli stísněnému prostoru a tvrdé podlaze na spaní Evropané prakticky celou probděli.

"Ona tu ale žije celý život. Je to její domov, nemyslí si, že je to tak špatné," snaží se banalizovat situaci Frida. Ludvig je nicméně viditelně otřesen, když se Sokty vyrazí na nákupy do obchodu Mango, kde blůza vyjde na 35 dolarů. To je víc než Soktyin měsíční nájem. "Nakupování bylo zoufalé. Ti, kteří vyrábějí oblečení, by měli mít tolik peněz, aby si je mohli dovolit," podotýká Ludvig v druhé, zhruba desetiminutové epizodě dokumentu.

Třetí epizoda nese příznačný název Zkouška ohněm a soustřeďuje se na první směnu norské trojice v takzvaném sweatshopu, což je v angličtině výraz pro pracovní místo s nepřijatelnými podmínkami. Prvotní smích nad vlastní nešikovností střídá sklíčenost a utrpení. "Je to jako věčný, krutý koloběh," naříká Ottesenová. "Nikdy to nekončí. Jenom tady sedíte a šijete stejný šev pořád dokola. Jsem tu přes dvě hodiny a dělám to samé. Mám hlad, jsem unavená a bolí mě záda."

Epizoda číslo čtyři nicméně ukazuje, že pracovní zátěž nebyla pro norské trio nakonec tou největší výzvou. Producenti pořadu totiž dají svým svěřencům za úkol, aby z denní mzdy rovnající se třem dolarům na osobu (tedy devět dolarů celkem) obstarali stravu i pro celý televizní štáb.

"Z pouhého sledování televize se nedozvíte, jak těžko se dá vyjít s devíti dolary," podotkl Ludvig poté, co s ostatními Nory narychlo snědl řídkou zeleninovou polévku a pár soust kuřete. "Ti lidé tady nemají peníze na jídlo. Velké oděvní řetězce nechávají své dělníky hladovět. A nikdo je za to nežene k odpovědnosti," dodal.

Hlavně že mají práci?

Během dokumentu se postoj účastníků reality show postupně mění. Zatímco Anniken v první epizodě prohlašuje, že život dělníků z textilek "je docela v pohodě, protože mají aspoň práci", v posledním dílu pláče nad výpovědí ženy, která čtrnáct let každý den šije stejný ramenní steh svetru, a další dělnice, jejíž matka zemřela hlady, když ji ještě kojila.

Po absolvování měsíčních útrap v Kambodži Frida Ottesenová vystoupila s veřejnou kritikou mezinárodních módních řetězců, jako je švédská firma H&M. "Nechápu, proč velké řetězce jako H&M nejednají. H&M je velká společnost, která má obrovskou moc. Tak ať převezme odpovědnost za své zaměstnance!" žádala Ottesenová.

Zmíněná firma, která má subdodavatele v Kambodži, odmítla poskytnout pro pořad rozhovor. Zveřejnila nicméně k němu prohlášení. "Firma H&M si je vědoma toho, že platy v zemích jako Kambodža, kde se oblečení vyrábí, jsou příliš nízké. Proto H&M v roce 2013 jako první oděvní firma začala realizovat konkrétní plán, který by měl umožnit vyplácení životního minima prostřednictvím našich dodavatelů," uvedl mluvčí společnosti.

Podle kritiků působí zmíněný dokument jako jiné reality show trochu senzacechtivým dojmem a místo místních dělnic soustřeďuje pozornost na pohledné bělošské "turistky" z Evropy, problematiku zneužívání asijské pracovní síly ale vystihuje. "Teenageři v Norsku utrácejí obrovské množství peněz za oblečení, ale nikdo vlastně neví, odkud to oblečení pochází. Chtěli jsme vytvořit seriál, který by norskou mládež přiměl se nad tím zamyslet," vysvětlil producent internetové televize deníku Aftenposten Jonas Brenna.

Čtěte dále

další zprávy