Špicberkami pojedu na český špek

Ráno vstanete a chcete se zastřelit, přibližuje typické pocity polárníků na expedici Václav Sůra těsně před odletem na Špicberky. Do zahájení výpravy Ny Alesund 2008 zbývají čtyři dny. A pak už jen 180 kilometrů ledem, mrazem a vichrem.

Pane Sůro, se dvěma zbývajícími členy týmu, kteří přiletí z Austrálie, máte sraz v Longyearbyenu v úterý jedenáctého někdy po obědě. Jaká je tedy kompletní sestava?

Polární expedice na Špicberky startuje v pondělí 10. března.

SLEDUJTE JI ON-LINE EXKLUZIVNĚ NA SERVERU TÝDEN.CZ

V první řadě pojede Eric Philips, jeden z nejzkušenějších polárníků na světě, který ušel třeba tisícikilometrový pochod „bez podpory" ze Sibiře na severní pól. Další člen výpravy bude Erikův kamarád Matt McFadyen. S oběma se známe už z dřívějška. No a pokud to vyjde, přiletí i slavný horolezec a fotograf Colin Monteath z Nového Zélandu.

To není pár dní před začátkem výpravy jisté?

Eric pozval Colina dost pozdě, takže už nemusí sehnat letenky. Špicberky jsou tak extrémní oblast, že se musejí zamlouvat dlouho dopředu. Navíc v březnu a dubnu bývají lety plné, protože touhle dobou se lítá na severní pól. Jestli opravdu přiletí, se dozvím až na místě.

Hladoví medvědi se vracejí

Polárníci na Špicberkách automaticky fasují kulovnice proti ledním medvědům. Doufám, že jen tak pro všechny případy.

Špicberky jsou v tomhle opravdu specifické - je tady největší koncentrace ledních medvědů na světě. Na ostrovech žije asi 4 000 obyvatel a 3 000 ledních medvědů. Tady si i třeťáci nosí cestou do školy kulovnici s ostrýma.   

Jak se hlídáte? Ve dne medvěda uvidíte, ale co děláte v noci?

To je taky špicberská specialita: Postavíte stany vedle sebe, zapícháte hůlky a lyže a mezi ně prostrčíte drát, který je navázaný na světlice. Takže když medvěd přijde, brkne o drát, světlice vystřelí a on se lekne. Ale většinou se vrátí. Taky záleží, jak je hladový. Představte si, jak je tam naprosto čistý vzduch, takže pokud vaříte, on cítí vůni na vzdálenost 30 kilometrů. To je, jako kdybych si za Prahou dělal oběd a z Kolína na mě přišel medvěd!

Při expedici na severní pól jste se podle stopy ve sněhu minuli s medvědem o nějakou půlhodinku...

Taky mi moc dobře nebylo. Totiž kdyby přišlo na nejhorší, tak i s tou kulovnicí máte šanci padesát na padesát. Medvěd se k vám blíží po čtyřech, a jak má kónickou hlavu, nedá se zastřelit. Musíte vydržet s nervy do posledních metrů, než se ta obluda vztyčí k útoku a zvedne tlapy, a až pak střelit. A dospělý samec měří jako dva chlapi na sobě.

V Grónsku jste žil s Eskymáky a dostal od nich na památku medvědí dráp. Vy ho nenosíte na krku?

Podle eskymácké legendy má právo nosit ho na krku jenom ten, kdo medvěda ulovil, na znamení cti. Mám ho schovaný doma.

Dobytí pólu vrtulníkem

Když je řeč o cti, co říkají polárníci turistům, kteří se na pól nechají dopravit vrtulníkem?

Náš vztah je ideální - oni jsou pro nás snobové, my pro ně cvoci. Nicméně polárníci turisty potřebují, protože pomáhají zaplatit náklady na ruskou ledovou stanici Barneo, což je taková základna na cesty k pólu.

Výlet vrtulníkem z Barnea na pól máte za sebou taky...

Ano, já jsem byl na pólu dvakrát během dvou dnů. Poprvé jsem ho skutečně dobyl s expedicí, jenomže v ten den panovaly tak strašné podmínky, že veškerá technika zkolabovala a já v těch minus 45 nemohl udělat žádnou pořádnou dokumentární fotku. Druhý den mi ruský vůdce výpravy vyjednal, že můžu právě s jednou turistickou skupinou zadarmo.

To by mě zajímalo, jak takový zájezd na pól vypadá.

Turisti přiletí na Barneo, dostanou panáka vodky a diplom, přesednou na vrtulník, doletí na pól, vyfotí se, zavolají kamarádům satelitním telefonem a letí zpátky. Celé to trvá tak dvanáct hodin.

Taky jste dostal diplom, že jste dobyl severní pól vrtulníkem?

Taky. Ale vážím si toho prvního za sportovní výkon.

Na český špek se dobře běhá

Z Longyerbyenu přeletíte do Ny Alesundu, odkud vyrazíte na 180 kilometrů dlouhou cestu, kdy se budete okolo pobřeží a přes tři fjordy vracet zpátky. V čem se tahle expedice bude lišit od výpravy na severní pól?

Řekl bych, že bude náročnější. Jednak je delší, jednak vede přes hory. I když zrovna na výhled na ledovou krajinu se těším.

Kolik za sebou povlečete v sáních?

Každý asi osmdesát kilo. V tom jsou benzin na vaření, vybavení, asi půl kila potravin na den...

To je jako jeden pětisetgramový steak v restauraci. Co se do toho vejde?

Polárníci tolik nedají na chuť jako na kalorie. Čili čokoláda, kaše, sušené ovoce, oříšky...

Sladké Špicberky?

Nejenom. Beru i polívky, instantní potraviny, chroupeme české klobásy a dobře se běhá na český špek.

Budete potřebovat ohromnou spoustu energie nejen na sportovní výkon, ale i na zahřátí organismu. Přibíráte před expedicí, jako třeba dálkoví plavci?

Vyprasil jsem se, když jsem jel s devítiletou dcerou do Grónska, protože jsem věděl, že celé vybavení potáhnu sám. Ale ideální jsou tak dvě tři kila navíc, jinak se s tím zbytečně vlečete.

Ráno vstanete a chcete se zastřelit

Jaký vypadá takový denní rytmus polárníka?

Ráno vstanete a nejradši byste se zastřelila. Opravdu. Rána jsou nejhorší, ta by vůbec neměla být. Ta dřina před vámi, celý den v mrazu, vám se z toho teplého spacáku nechce... Když je venku minus 35, tak ve stanu je taky minus 35, a to, co v noci vydýcháte, na vás zase spadne jako námraza, takže se budíte s centimetry dechu na obličeji.

Protože ve stanu spí dva, jeden má vždycky službu. To vstanete o trochu dřív a zapálíte vařič na plno. Pak zase zalezete do spacáku a pozorujete, jak slézá jinovatka. Po deseti minutách už je nula, takže se dá posadit. To už hodíte na vařič led, vzbudíte druhého a začínáte balit.

Předpoklám, že se moc nepřevlékáte.

V jednom spodním prádle jedete celou dobu, ale jsou to samozřejmě speciální výrobky. Ovšem výhoda mrazu je v tom, že si navzájem tolik nesmrdíte.

A když je něco hodně propocené nebo promočené, třeba ponožky, tak je hodíte večer do saní na mráz a ráno je vykartáčujete a máte to v podstatě suché. Tomu se říká sušení mrazem.

Jak dlouho trvá, než se vypravíte?

Za ideálních podmínek vstanete v sedm a v devět vyrazíte. No a pak už se jenom celý den těšíte na večer.

Máte předem odměřené úseky trasy v kilometrech?

Nechodí se na kilometry, ale na čas. Cestou na pól jsme jeden den ušli 25 kilometrů, ale jindy přelézali ledové kry a zvládli sedm.

Co vám říká citace: „Je to pohodlné, to driftování. Ale vleče se to..."

To je další rozdíl expedice Ny Alesund oproti severnímu pólu. Že ráno najdu stan ve stejné pozici, kde jsem ho večer postavil. Ten drift je strašný. Večer jsme šli třeba spát padesát kilometrů od pólu a druhý den jsme vstávali sedm kilometrů jižněji. To je půldenní námaha pryč. Ale to je ten boj.

Nekonečno jako nikde jinde na planetě

Když kráčíte tou sněhovou plání se saněmi za zády, to si asi moc nepovídáte...

To by ani nešlo. Saně šustí, lyže šustí, vítr fouká, mluvení vysiluje, mimoto ten první a ten poslední musejí mít neustále oči na šťopkách.

Na co myslíte?

Na severním pólu jdete a kolem vás je nekonečno. Až to na vás dýchne. Na horizontu nevidíte jedinou známku civilizace a najednou si uvědomíte, jaký jste červíček proti přírodě a jak je ta příroda mocná. To jinde na planetě nezažijete. Mně doslova ulítávala dušička z těla.

Není to podobné jako na moři, když vás obklopuje jen masa vody?

Možná jako trosečník, protože jinak jste na lodi a ta loď to mění. Polárník jde jen sám se svým ranečkem a jinak nemá nic. Peníze najednou nehrají cenu. Vy jich potřebujete strašně moc, abyste se tam dostala, ale když už tam jste, nejsou k ničemu. Vy se vlastně vracíte ke kořenům - jde jen o to mít jídlo, neztratit se, nezmrznout. 

Jestli to člověku nepřipadá divné, jak tak jde tím ledem a mrazem, že je to ta samá planeta, kde lidi leží na pláži v bikinách.

To se mi přesně stalo na severním pólu. Doslova jsem si pod nohama viděl začínat poledníky a věděl, že tady pode mnou je Afrika, kde lidi teď vstávají, tady je Aljaška, kde mrzne a je zima, a vy zatím stojíte na špičce zeměkoule, všechny lidi máte pod nohama a všichni nějak žijí.

Nosy omrzají potají

Jaký musí být polárník?

Musíte být duší dobrodruh. Já jsem si už od dětství nad Strýčkem Eskymákem snil, že se sem jednou podívám. Trosečníky na kře ledové mám v originálu z roku 1928, která je mimochodem o hodně drsnější než pozdější verze pro děti.

Exotické příběhy z tropů vás nelákaly? 

V tropech máte co jíst, nejsou tak nehostinné. To není ta pravá zkouška.

A co horolezectví? Sám jste lezl na skalách, dělal jste několik let výškové práce, máte kamarády mezi horolezci.

Od horolezce k polárníkovi je jenom krůček. Třeba slavný Reinhold Messner. Lidi ho mají zafixovaného jako horolezce, ale on je skvělý polárník, který přešel jako první Antarktidu. My polárníci používáme téměř stejné oblečení a výstroj jako horolezci, podobná je i míra nebezpečí. Oni nemají medvědy, ale mají laviny, my nemáme laviny, ale máme trhliny, jim hrozí výšková nemoc, my se zase můžeme utopit.

Čím u vás tedy sever vyhrál nad výškami?  

Horolezec bojuje čtrnáct dní o jednu horu, čtrnáct dní má stejný výhled. Já jedu odněkud někam a vidím toho mnohem víc.

Jste těsně před startem. Na člověka musí nutně přijít slabá chvilka.

Na severní pól jsme měli původně jít jako desetičlenná skupina. Poslední noc před startem standardně probíhá generálka, kdy si postavíte stan a musíte v něm přespat, abyste věděli, do čeho jdete. Hned ráno to vzdali čtyři Švýcaři, protože měli úplně špatnou výstroj a celou noc nespali, normálně mrzli. Když jsme se zbytkem skupiny vyrazili a ušli asi 500 metrů směrem do nehostinné pustiny, jeden Američan se najednou otočil na ty vytápěné stany za námi a zůstal stát. Co se děje, vy jste něco zapomněl? Ptá se ho ruský vůdce. Ne, povídá Američan. Já jsem si to rozmyslel. To s vámi zacloumá. Ale zas jsem na to rok dřel.

Jak se dá natrénovat na polární pochod?

Snažím se udržovat celoročně. Doma mám fitko, na zahradě zapuštěný venkovní bazén, kde každý den v 6.30 plavu, běhám, jezdím na kole, otužuju se. 

Doma si ale topíte...

To víte, že topím.

Hraje u polárníka nějakou roli věk?

Já šel na severní pól ve čtyřiceti a myslím, že to bylo akorát. Profesionální průvodci mají dneska kolem padesáti let a je to znát. To jsou lidi, které hned tak něco nerozhází. S věkem zrajete. Vidíte, teď mě napadá další důvod, proč jet na sever a ne někam do pralesa. Já jako polárník své nebezpečí znám, já ho vidím. Mráz vidím, mám teploměr. Když už mi mrznou nudle v nose, vím, že je takových minus 25. I když nosy samotné jsou asi největší problém.

Nevidíte si na vlastní nos...

Takže aby neomrzl, musíme si je hlídat navzájem. To už jsem taky na expedici slyšel, abych si schoval nos. Že ho mám bílej a že mi upadne. Míněno úplně vážně.

Venku je mráz, vy tu sedíte v tričku - jel byste na dovolenou na pláž?

Kupodivu jel. V tomhle ohledu jsem normální.

Foto: www.vaseksura.com

Kdo je Václav Sůra?  - Účastník několika polárních EXPEDIC, z nichž si nejvíce považuje:   1998 - první Český lyžařský přechod Špicberk od západního po východní pobřeží 1999 - expedice "GRÓNSKO 99", při níž vystoupil nejmladší Čech (Sůrova dcera Sandra - 9 let) na největší světový ledovec 2000 - expedice Grónsko "Ultima Thule" - jako první Čech v historii procestoval nejsevernější obydlenou část Grónska, kde i krátce pobýval s domorodými eskymáky  2005 - jako čtvrtý Čech dosáhl severního geografického pólu Václav Sůra doporučuje: http://www.vaseksura.com/nyalesund/projekt-surya.html

Čtěte dále

další zprávy