Seriál o Novém Zélandu: V okolí hory Mt. Cook

14.07. 07:00 | Autor: Vladimír Fořt

Město Dunedin známé čilým studentským životem nás přivítalo poklidnou atmosférou. Hned jsme zamířili k nejšikmější ulici na světě. Její sklon 38 stupňů naše auto sotva zvládlo.

Nedaleko monumentálního vlakového nádraží jsme si nenechali ujít exkurzi do čokoládovny Catbury. Doslova nás ládovali čokoládou, až nám lezla ušima zas ven.

Nádraží v Dunedinu

Den jsme ukončili na pláži. Tady se tentokrát nepovalují žádná vzácná zvířata, ale Moeraki boulders. Jsou to téměř dokonale kulaté kameny různých velikostí. Vznikly postupným nabalováním minerálních solí na vápenaté schránky dávných mořských živočichů, asi před 60 miliony lety.

Moeraki boulders.

Nejvyšší hora nového Zélandu Mt.Cook, kterou Maoři nazývají Aoraki, je pověstná rychle se měnícím počasím a obtížným výstupem na vrchol. Právě zde Edmund Hillary trénoval předtím, než jako první člověk na světě zdolal Mt. Everest.

Mt Cook v maorštině Aoaki.

Jeho aktivitám je věnována pamětní síň v malé vesničce, téměř pod majestátným vrcholem Mt. Cook, pojmenovaným právě podle této hory. V případě deštivého počasí je zde možno zhlédnout i 3D film o hoře, legendách o ní a jejím okolí. My si "vyčekali" pěkné počasí a nechali se svézt na motorovém člunu po ledovcovém Tasmanově jezeru, v němž končí Tasmanův ledovec.

Obrovské kry na Tasmanově jezeru ukrývají 90% objemu pod hladinou.

Obrovské plující ledové kry vzbuzovaly úctu, zvlášť když si člověk uvědomí, že 90 procent jejich objemu je skryto pod vodou. Odpoledne jsme si naordinovali trek k chatě Muller Hut. Cesta hned od začátku prudce stoupá po vysokých schodech. Na únavu v nohách nestíháme ani pomyslet, protože mozek je plně zaměstnán dechberoucími výhledy do okolí a ruka stále častěji sahá po foťáku. Na chatě jsme si dopřáli zasloužený odpočinek.

Muller Hut

Když se slunce schovalo za horu, byl čas vyrazit na cestu dolů do údolí. Pod rouškou tmy jsme se vydali na cestu plnou kličkování mezi vačicemi a králíky, kteří pobíhali po silnici. Míříme do města Christchurch.

Noc nad Christchurch

Christchurch je největší město Jižního ostrova. Odlétají odtud polární výpravy na Antarktidu. Dozvědět se o historii tohoto kontinentu, okusit, jaké pocity má polárník, když na samém jihu zeměkoule fouká blizard, nebo se dokonce projet v polárním vozítku Heglund, to vše je možné v Antarktik centru na periferii města.

Pásové vozítko Heglund vyvinuté švédskou armádou.

Christchurch ovšem není jen základna pro expedice mířící na jih, ale také kulturním centrem oblasti. Na náměstí před katedrálou se konají trhy a pravidelně tu vystupují umělci všech žánrů včetně kouzelníka.

Katedrála v Christchurch

Po doplnění proviantu vyrážíme na západ přes Arthur's Pass. Cestou jsme si neodpustili dvě zastávky. První byla na Castle Hill, kde déšť s větrem vytvořily doslova umělecká díla. Vápencové skály jsou tu vymodelovány do nepřehlédnutelných bizarních tvarů.

Castle Hill

Druhá zastávka byla u volně přístupné jeskyně Cave Stream. Voda potoku si prorazila novou cestu přímo skrz skálu. Návštěvníci jdou místy až po pás ve vodě a dobrá čelovka je tu nezbytností. Po hodině v podzemí vidíme světlo a po žebříku oblezeme třímetrový vodopád. Hurá, jsme z temnot venku. Na Arthur's Pass jsme pozdravili všetečné horské papoušky Kea. Jejich zvědavosti neujde žádná gumová věc parkujících aut ani svačiny turistů.

Papoušek Kea dokáže pobavit.

Plácli jsme si o západní pobřeží a uháníme zpět na východ, tentokrát přes Lewis Pass. Náš cíl je městečko Kaikoura. To je známo přítomností velryb v blízkých pobřežních vodách. Jen pár kilometrů od břehu klesá mořské dno strmě do několika kilometrových hlubin. To je ideální loviště pro dravého vorvaně. Právě tuto 18 metrů dlouhou velrybu jsme vyrazili pozorovat. Tentokrát ne na vlastních kajacích, ale využili jsme místní společnost provozující vyhlídkové plavby. Štěstí nám přálo a ukázali se nám hned tři tito obři. Jejich plavecké schopnosti jsou obdivuhodné. Jen 15 minut odpočinku na hladině jim stačí k tomu, aby pak plavali až 45 minut pod hladinou.

Potápějící se vorvaň nedaleko Kaikoury

Mají tak dostatek času k tomu, aby dospěli do hloubky přesahující dva kilometry, kde loví svou kořist. Náš čas na Novém Zélandě se krátí, a proto jsme opustili trajektem Jižní ostrov a vydali se dohnat to, co jsme na Severním ostrově ještě nestihli.

Více detailů o naší cestě můžete najít ZDE.

Foto: H2Omaniaks

Autor: Vladimír Fořt