Landroverem Ančou přes Afriku

V upraveném landroveru projeli Afriku od severu k jihu a zpět. Dobrodružné cestovatele Martinu Čížkovou a Jaroslava Svobodu svezl landrover Anička.

CHAT S CESTOVATELI: PTEJTE SE ZDE

"Když si pořizujeme věci, které se stanou členy naší rodiny, máme ve zvyku dávat jim jména podle toho, kdo má zrovna jmeniny. Defendra 110 TDi jsme si pořídili 26. července - a tudíž to nutně musela být Anička," vysvětluje Martina.

Landrover měl ještě před startem najeto 140 000 kilometrů a potřeboval upravit tak, aby vydržel nejen blízkovýchodní a africký terén, ale aby se stal soběstačným expedičním vozem. Auto dostalo mimo jiné třeba zcela nový podvozek, pouštní filtr a především bytelný ochranný rám se zahrádkou, na kterou se namontoval stan. "Prodělala takové úpravy, že samu sebe ani nepoznala."

Expedice Anna Across Africa začala na jaře 2006. Posádka původně vyjela bez jasného časového plánu a itineráře trasy. "Věděli jsme, že chceme dojet do Jihoafrické republiky, a dali si na to rok. Kudy cesta povede, jsme nechali osudu," vysvětluje Martina. Základní osu nicméně měli, přes Blízký východ po východním pobřeží. „Z hlediska bezpečnosti je to dodnes jediná možnost, jak přejet celkem v klidu napříč Afrikou," dodává. 

Pokoření nemožného: turistické vízum do Saúdské Arábie

Vjet do Afriky chtěli trajektem ze Saúdské Arábie, a proto museli sehnat saúdskoarabské turistické vízum - mise srovnatelná s povolením navštívit Severní Koreu. "Nechceme se chlubit, ale jsme první z Čechů, kdo kdy získal turistická víza do Saúdské Arábie. Sice nás ze začátku několikrát vyhodili, ale nakonec jsme se spřátelili s panem konzulem a po dvou měsících byla víza v pasech. Prý jsme pionýři, kteří dalším prošlápli cestu," vzpomíná Jarda na sympatického konzula.

Pionýrský čin skutečně dotáhli do konce, když se 1. července přeplavili ze saúdskoarabského přístavu Džida do súdánského Suakinu a vydali se na dlouhou cestu na jih. Kromě oblíbených destinací jako Etiopie, Keňa nebo Tanzánie navštívili i méně známou Zambii a Malawi. Do Zimbabwe víza nedostali.

Porucha na Pobřeží koster

Na vůz se i v obtížném terénu mohli spolehnout - až do přejezdu písečného Pobřeží koster v Namibii. "Z Anči se začal ozývat divný zvuk. Zastavili jsme, otevřeli kapotu a nic podivného nenašli. V motoru něco tak bolestně klapalo, že jsme se radši plížili padesátkou. Čím více otáček, tím rychlejší klapání bylo. Naštěstí to na asfalt bylo jen deset kilometrů," říká Martina.

Ovšem nepomohla ani asfaltka, ani mechanik v nejbližším městečku. Posádka se musela vrátit 500 kilometrů do hlavního města Windhoeku - po dálnici rychlostí padesát, z kopce maximálně šedesát, „ale to jsme vyhazovali na neutrál, jinak by nám motor urval uši. Před každým kopečkem jsme se pomodlili a za každým druhým zastavovali, chladili motor a měřili laserovým teploměrem jeho teplotu," vzpomíná Jarda.

Po celodenní kontrole vyřkli specializovaní technici ortel. „Byla to kliková hřídel. Divili se, že jsme dojeli. Prý to mohlo prolétnout motorem ven," dnes už jen suše konstatuje Martina.

Mechanici dali cestovatelům na vybranou: buď koupit nový motor za čtvrt milionu, nebo poslat auto zpátky do Evropy lodí. Sen o přejezdu Afriky se zhroutil těsně před koncem. „Já jsem upadla do deprese, ale Jarda se nerad vzdává," říká Martina.

Za pomoci kamarádů v Čechách vymysleli náhradní plán - do akce nastoupil mechanik Drahoš. Nakoupil potřebné náhradní díly včetně klikovky a přiletěl. „Když se Drahoš na letišti objevil, vhrkly mi slzy do očí," říká Martina. Komplikace s celním úřadem už byly proti prožitým problémům s vízem drobností. Po dlouhých 39 dnech se opravený vůz znovu rozjel.

Místo do přístavu a na letiště v Jižní Africe, odkud chtěli původně přepravit domů sebe i Anču, se ale rozhodli pro větší dobrodružství: vydat se přes nestabilní státy západní Afriky do Česka. „Shodli jsme se, že by byla škoda cestu ukončit v Jihoafrické republice," vybavuje si rozhodující okamžiky Martina. „Rodičům jsme se to skoro báli oznámit. Ale v Africe člověk věci vidí jinak." Výhodou bylo, že se v Namibii dala sehnat víza do Angoly i obou Kong. To rozhodlo, i když víza do Angoly vypadala beznadějně. „Jeden čas jsme žili střídavě na angolské ambasádě a na parkovišti za Windhoekem, protože jsme prostě museli šetřit," vzpomíná Jarda.

Západ ještě krásnější

Západní Afrika pro ně byla krásnější než východ, hlavně co se týká lidí. Ale také nebezpečnější „Plánovali jsme, že v Angole bude nutné pořídit si samopal, kterých tam po občanské válce bylo dost. Ani miny podél cest zrovna nevábily," popisuje Martina tehdejší obavy. Nakonec všechno dobře dopadlo, problémy neměli ani v Kongu. „Na tyhle státy vzpomínáme s láskou, byly svým způsobem čisté a nezkažené," říká Jarda. Vzpomínají i na pohodové lidi v Gabonu, prales, nekonečné kamerunské cesty a na české ambasády. „Lidi tam to nemají lehké, přitom je jejich práce strašně důležitá," říká Martina. „V Africe je ohromný potenciál, ale my tam svoje ambasády rušíme. Číňané je tam naopak svědomitě staví. Budeme litovat."

Do Nigérie už nikdy

Bez větších potíží projeli i Saharou, problémy se znova objevily v Nigérii. „To je nejstrašnější země na světě. Tam už nikdy," říká rezolutně Martina. Vymáhání peněz na silnici, svévole kohokoli, kdo má samopal, bezvládí, korupce, strach. „Je běžné i pro místní, že jakmile někdo vyleze z křoví a má samopal, nevyjednává se, ale platí. Jako cizinci jsme pro ně byli lačné sousto," vzpomíná Jarda „Dávali si echo a stavěli nás každých pár kilometrů. Je to samozřejmě nelegální, ale tomu se každý vysměje."

Když odmítli platit, skončili zamčení v autě a obstoupení zamračenými muži se samopaly, kteří před auto dotáhli klády a pod pneumatiky bleskurychle zasunuli ocelové pásy s hřebíky. „Byla to patová situace," říká Martina. „Tekly tam nervy." Nakonec pomohla ambasáda. „Pan konzul nám doporučil, ať jim raději něco zaplatíme, a pak jim do telefonu pohrozil akcí s vrtulníky."

Horší věci ale ještě měly přijít. V hlavním městě se vydali na kopec, kde je - pro změnu - opět přepadli ozbrojení muži. Strhali jim foťáky, přitlačili na zem, začalo jít do tuhého. „Zadrželi nás na celé odpoledne. A to tam s námi byli pracovníci české ambasády - vůbec je to nezajímalo," popisuje Jarda. „Tehdy jsem myslel, že odtud opravdu neodejdeme. Lidský život tam nemá žádnou cenou."

Konec prvních bělochů

Po roční cestě vidí Martina s Jardou Afriku jinýma očima. "Africká mentalita určená životními podmínkami je prostě jiná, ať si nalháváme, co chceme. A naše prosazování evropských hodnot tohle nerespektuje. Taky není Afrika plná zeber a slonů, jak to vypadá v luxusních dokumentech. A jestli někdo tvrdí, že byl někde prvním bělochem, tak má moc bujnou fantazii. Poslední neobjevená místa můžou být leda tak v konžském pralese, ale asi ani tam už ne.Vždyť tam za lidmi jezdí volební komise."

Láká vás podobná jízda? Zkušenosti Martiny a Jardy   - Připravte se na to, že všechno je jinak. Nechte doma své představy, abyste si ušetřili zklamání a mohli vnímat Afriku takovou, jaká je. A nečtěte žádné „dobrodružné cestopisy" - což bychom asi neměli říkat, protože sami chystáme knihu - a prostě se tam vrhněte. Mapy, spolehlivé auto a tisíce drobností, které člověk zjistí až na cestě, jsou pro duševní zdraví cestovatele nezbytné. A hodně peněz. - Na východním pobřeží jsou podobné expedice běžné, jezdí jak landrovery, tak velké trucky. Na západě jezdí hodně francouzských důchodců v karavanech přes Maroko do populární Gambie, plno expedic dorazí až do Ghany. Mezi Nigérií a Angolou se zatím nejezdí. Také jsme potkali Slováky, kteří projeli Saharou přes Alžír, klobouk dolů.

Foto: Martina Čížková a Jaroslav Svoboda

Čtěte dále

další zprávy