Hořice na Šumavě - pašijové město

05.07. 08:00 | Autor: Vladislav Dudák

Městečko Hořice na Šumavě byste na té „opravdové" Šumavě nenašli, ale leží blízko, v šumavském podhůří. Snad proto si tu Šumavu dalo do svého názvu - a jistě také proto, aby se odlišilo od podkrkonošských „trubičkových" Hořic. Se Šumavou je to ostatně složité. Geomorfologové zcela jasně vědí, kde začíná a kde končí, ale lidé v tom dlouho jasno neměli. A tak asi sedm kilometrů blíže k vlastní Šumavě leží Černá v Pošumaví a naopak až přímo v srdci Novohradských hor najdeme torzo kdysi prosperující obce Pohoří na Šumavě.

Kopce, kopce a kopce

Ale ať je to tak nebo tak, Hořice na Šumavě leží asi 14 kilometrů jihozápadně od Českého Krumlova a krajina je zde překrásná. Tedy pokud někomu náhodou nevadí chodit stále nahoru dolů, nahoru a dolů; nejnižší bod leží v nadmořské výšce 625 metrů a bod nejvyšší, vrch Nad Skalným, ve výšce 880 metrů.

Pohled na město. Samotné městečko má nadmořskou výšku 679 metrů, ale ani ono zdaleka neleží v rovině. Má protáhlé (tzv. vřetenovité) prudce svažité náměstí, několik ulic (žádná vodorovná) a na dolním (severním) konci vlakové nádraží na trati Český Krumlov - Horní Planá a dál do srdce Šumavy.

Závišovo město

Protáhlé náměstí téměř vždy značí důležitou cestu. Vedla tudy starobylá stezka z Pasova přes Dolní Vltavici, Hořice a Boletice dále do Čech. Trhová osada byla založena asi před polovinou 13. století, první zmínka však pochází z roku 1272, kdy patřila spolu s tvrzí pánům z Kosové Hory. Později ji získali, jak jinak v tomto kraji, Rožmberkové, a erb pánů z růže má městečko dodnes ve svém znaku.

Hořice na Šumavě patřily také cisterciákům z Vyššího Brodu. Z významných majitelů můžeme připomenout Záviše z Falknštejna, popraveného pod hradem Hluboká. Roku 1290 koupil Hořice cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě; ten byl také založen a podporován Rožmberky, a tak vazba ne tento nejvýznamnější jihočeský rod zůstala. Roku 1549 opat Pavel povýšil Hořice na městečko a obyvatelé získali právo svobodného odkazu a další privilegia. Ta byla potvrzována i dalšími opaty a pány.

Městečko vážně poškodili Švédové za třicetileté války, ale i četné požáry, zejména v 19. století. Ty podle jedné domněnky daly také městečku jeho název, ale to je pouze smyšlenka. Vždy se však vzpamatovalo a v roce 1780 se zde dokonce krátce těžila zlatá ruda. V 19. století jeho vývoj stagnoval, po druhé světové válce bylo odsunuto německé obyvatelstvo a vzhledem k blízkosti vojenského újezdu Boletice nemělo příliš možností k rozvoji. Veškerá tato nepřízeň osudu však vedla na druhé straně k tomu, že se Hořice na Šumavě zachovaly jako cenný urbanistický celek a v roce 1995 zde právem byla vyhlášena městská památková zóna.

ČTĚTE TAKÉ: Turistický výlet do armádních Boletic

Panna Maria Bolestná, odstřelená

Kostel sv. Kateřiny. Řada domů na náměstí si zachovala pozdně gotická jádra a jižně pod náměstím zůstalo několik venkovských domů tradičního pošumavského typu.

Dominantou městečka je na spodním konci náměstí kostel sv. Kateřiny. Původně byl zřejmě pozdně románský, ale v době pozdní gotiky byl výrazně přestavěn a dnes se řadí k nejcennějším stavbám rožmberské pozdní gotiky. Jeho presbytář se pyšní šesticípou hvězdovou klenbou podunajského typu z roku 1487 a chrámové dvoulodí (ta byla typická zejména pro jihočeské pozdně gotické chrámové stavby) je zaklenuto bohatou síťovou klenbou švábského typu. Věž kostela je však novodobá, protože ta původní v roce 1900 shořela po zásahu bleskem.

Hořický pranýř. Další kostel bohužel už neuvidíte. Byl to poutní barokní kostel Bolestné Panny Marie jižně od městečka na vrchu Randlsberg, který, ač zcela zachovalý (pouze krytina byla poškozena), byl v roce 1965 odstřelen.

Pranýř a středověký finančák

Pozoruhodnou památkou na náměstí je žulový gotický pranýř z roku 1549. Pár se jich v našich městech zachovalo, ale tento dodnes působí sugestivně a nutí nás zpytovat svědomí. A snad ještě pozoruhodnější památkou jsou dvě kamenné mísy, které sloužily k odměřování desátků. Tak jednoduché to tehdy bývalo na „finančním úřadě". Desátek je, pokud se nemýlím, ještě o něco méně než proklamovaná skvělá patnáctiprocentní daň.

Podvádět se ale ani tehdy nesmělo, a proto se mísy nacházejí v těsné blízkosti pranýře.

Kamenné nádoby na obilí. Projdete-li si náměstí a jeho okolí, povšimnete si žulových kašen (celkem je jich sedm a z jedné z nich vyrůstá sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého). Jsou vzájemně propojeny a byla do nich přiváděna voda ze tří studní. Větší proud vody sem však v případě potřeby (zejména pro hašení požárů) mohl přitékat z malého rybníka, a tak kašny sloužily podle okolností jako zdroj pité i užitkové vody.

Navštívit lze místní muzeum na městském úřadě na náměstí s expozicí týkající se dějin městečka, ale hlavně proslulých pašijových her.

Hořické pašijové hry

Scéna Poslední večeře z Pašijových her. Tradice pašijových her (velikonoční drama Krista) sahá až do 13. století a provozovaly se v řadě míst. Sláva těch hořických však vznikla až ve století devatenáctém. Jejich text vznikl v roce 1816 a hořičtí občané hry hráli v nepravidelných intervalech asi jedenáctkrát, naposledy v roce 1887. Pak se her chopil profesor krumlovského gymnázia J. J. Ammann, napsal nový text, který více vyhovoval širšímu spektru diváků a přetvořil hry částečně v turistickou atrakci. Už se nehrály jen o Velikonocích, ale hlavně v létě, v divadle pro 2000 diváků, postaveném v roce 1893. Tehdy hru zhlédlo celkem na 40 000 diváků.

Hra, kvůli rozporům Ammanna a organizátory divadla přepracovaná, trvala celý den s přestávkou na oběd. Účinkovalo v ní asi 300 herců. Tradice byla přerušena obsazením Sudet, neboť nacisté jakékoli hry zakázali a v zákazu pokračovala i komunistická moc a divadlo bylo pro jistotu zbouráno.

Do amfiteátru se vejde až 500 lidí. Nová éra hořických pašijových her začala v roce 1990 - s novým poetickým textem a samozřejmě v češtině. Hraje se v novém přírodním amfiteátru s 500 krytými sedadly.

První film v Česku

Není to příliš známo, ale nejstarším filmem na našem území zřejmě nebyl český film Jana Kříženeckého z roku 1898, natočený v Praze, ale film natočený o rok dříve v Hořicích na Šumavě. Natáčely se - samozřejmě - pašijové hry.

Okolo natáčení panuje stále řada záhad. Tím, že vyrobili první snímek na českém území, se chlubili Francouzi (prý zde natáčeli agenti bratří Lumiérů), ale později se ukázalo, že hry ve filmu natočili podle pařížského vzoru a pouze je uvedli fotografií pohledem na Hořice. A ještě ke všemu ty v Podkrkonoší.

Pašijové kostýmy v muzeu. Filmový režisér Boris Jachnin uvádí, že francouzský historik filmu Georges Sadoul nakonec v jednom z herců identifikoval francouzského herce Breteaua, a tak byla blamáž definitivně potvrzena. Přesto se ale v roce 1897 v Hořicích pašijové hry skutečně natáčely. Byli to ale Američané.

Jejich film s herci z Hořic (Jordan Wiltschko v roli Krista a Anna Wenziegerová v roli Panny Marie se tak stali první hvězdnou dvojicí u nás) byl poprvé předveden na konci roku 1897 ve Filadelfii.