Normální je nelhat

21.01. 18:18 | Autor: Martin Hekrdla

Česká televize bezděčně přispěchala na pomoc Karlu Schwarzenbergovi - v jeho patálii s "neplatnými Benešovými dekrety" - odhalením, že Miloš Zeman již před deseti lety mluvil o týchž dekretech jako o právních normách "vyhaslých". Asi nebyl čas shánět ústavního právníka, který by redaktorům vysvětlil, že mezi oběma pojmy je rozdíl.

Je to prosté: vyhaslý je princip odsunu a vyvlastnění "Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů", ale platný je stav odsunem a vyvlastněním vytvořený po roce 1945. Neplatná je naopak mnichovská dohoda z října 1938, a to od počátku až do konce. Z čehož plyne, že německý stát nemá nárok na naše pohraničí (a Berlín ani nenapadne takový teritoriální nárok vznášet), zatímco Česku nepřijde na mysl podle Benešových dekretů odsunovat Němce, kteří si dnes na Šumavě kupují baráky (a nyní tak už mohou činit bez zábran a bez českých "bílých koňů"). To je normální stav. Všechno ostatní je rmutná historie, etický problém a závazek, že hromadná svinstva už ve střední Evropě, ba ani na Balkáně nikdo nesmí zopakovat. Nikdo.

Šok z tandemu Zeman-Klaus

Zkrátka a dobře, dlouholetý ministr zahraničí by si neměl plést pojmy s dojmy a vymlouvat se na "vytržení z kontextu" svého výroku (kromě dodatečného uvádění na pravou míru, co měl říci rovnou, že totiž "poválečné uspořádání je neměnné"). Neměl přebíjet kauzu dekretů vděčnou kauzou jakéhosi spikleneckého tandemu Klaus-Zeman. Udělal to. Oba prý, řekl Schwarzenberg na mimořádné tiskové konferenci, "tvoří jednu mocenskou skupinu, která spolu drží léta pohromadě". Zajímavé: Klause a Zemana spojil Schwarzenberg hned třikrát: tvoří jednotu, jsou spolu, drží pohromadě. A to všechno už léta. Od opoziční smlouvy 1998!

Tak se na to podívejme. Přiznávám i bez mučení v hladomorně na Orlíku, že mne po sněmovních volbách v létě 1998 šokovalo, když levicový, vládě "po krku jdoucí" kritik "spálené země" (Miloš Zeman) uzavřel takzvanou opoziční smlouvu, dohodu "o stabilním politickém prostředí", právě s tím politikem, který mobilizoval "ke stavění hrází proti levici" (Václav Klaus). Přiznávám, že jsem proti tomu psal jeden článek za druhým. A místopřísežně prohlašuji, že jsem sociálním demokratům radil, aby spíše zůstali v opozici nežli na hanbě. Odsedli si ode mne s tím, že se darmo na funkce netěšili. A že dovedou a musejí vládnout.

Na cestě k "oposmlouvě"

Přemýšlení o realitě a utopiích v politice se u mne dostavilo až později. Pomohlo ohlédnutí.

Klausova koaliční vláda po volbách 1996 (ODS, KDU-ČSL, ODA) musela být tolerována (také kvůli fašizoidním Sládkovým republikánům ve sněmovně) sociálními demokraty, jejichž předseda Miloš Zeman za to obdržel funkci šéfa dolní komory. Klaus si vládl, Zeman z předsednického křesla zakazoval poslancům mobily. Jinak to nešlo. Vláda tehdy byla zpočátku menšinová s 99 poslanci (později se dvěma sociálnědemokratickými přeběhlíky měla 101 poslanců). A se sládkovci či komunisty nikdo nechtěl svrhávat ani toho Klause. Nikdo.

Po odstřelu Klausovy vlády (listopad 1997) "sarajevským atentátem" - demisí ministrů KDU-ČSL a ODA, vyvolané korupčními skandály ODS (s fiktivními sponzory a až běda nefiktivním extenistou Milanem Šrejberem) došlo k politickému zmrtvýchvstání Václava Klause na poděbradském sjezdu ODS v prosinci 1997. "Nic nekončí, jedeme dál!". Vznikla Unie svobody (US) z bývalých politiků ODS (Jan Ruml, Ivan Pilip) a proběhly předčasné volby v červnu 1998, po nichž však pravolevé silokřivky v zemi zůstaly takřka stejné: pravice (ODS, US, KDU-ČSL) získala ve volbách 102 mandátů. Leč nemodrá část pravice měla nepřekonatelný odpor k té modré - a naopak. Prostě "atentátníky" a "oběti" nešlo dát dohromady, i když o tom novináři snili (a v jednom zoufalém výkřiku dokonce i unionisté).

Autoři nejsou signatáři

To, co se dělo dál, byla pro "tandem" Zeman-Klaus svoboda spinozovská, tedy "poznaná nutnost". Šéf lidovců Josef Lux si byl jist, že se Zemanem a Rumlem sestaví vládu, které bude předsedat. Ale Jan Ruml odmítl i Zemanovu nabídku, podle níž US měla mít v Luxově vládě (ve které neměl Zeman vůbec usednout) stejný počet ministrů jako lidovci, navíc s právem veta. Ani Josef Lux, ani Václav Havel, ba ani kardinál Miloslav Vlk však s Janem Rumlem o píď nehnuli, aby na nabídku - pro Kristovy rány! - kývl. Ani s Luxem však živáček nehnul, když napořád odmítal - na rozdíl od Havla (!) - menšinovou koalici s ČSSD, jež by se neobešla bez tiché podpory KSČM (sládkovce předčasné volby ze sněmovny už vymetly).

Všechno mířilo ke katastrofě. Unionisté byli tlupou zčásti zmatených, zčásti zfanatizovaných amatérů, nenávidějících veškerou levici stejně jako Klause. Lidovci pak vězeli až po uši v iluzi, že jsou nepostradatelní. V nejhorším doufali, že po marném pokusu Zemana i Klause sestavit vládu dostane možnost Josef Lux sám a s prezidentem uštrykují, co je napadne.

Takové byly parametry "havlovské" strategie, jejíž tradici prý dnes drží Karel Schwarzenberg. Strategie, která doslova dokopala Klause a Zemana k jednacímu stolu a faktické spoluvládě.

Mělo by být řečeno, že opoziční smlouvu vytvořil Jan Ruml & spol. A že ti dva nenávidění ješitové ji vlastně jen podepsali. Vždyť - hlásali unionisté - "normální je nelhat". Nebo ne?