Veřejnoprávní boj o vodu

23.06. 05:45 | Autor: Petr Musil

Téma globálního oteplování už asi tolik netáhne. Věrozvěsti zkázy proto vytáhli nové téma - boj o vodu. Zřejmě z frustrace, že navzdory všem katastrofickým vizím svět ropou přetéká, začínají strašit suchem. A Český rozhlas jim v tom ochotně slouží.

Česko za jediný den spotřebovalo tolik vody, co za rok a pět měsíců. Sníte-li jeden plátek hovězího, spotřebujete tím deset plných van vody. I takové perly na vás mohly tento týden vypadnout z reproduktorů vašeho rozhlasového přijímače. Smutné ovšem je, že nešlo o proroctví Baby Vangy, ale o zcela vážně míněné závěry pochybného experimentu veřejnoprávního Českého rozhlasu.

Ten se totiž rozhodl změřit, kolik vody Českem (prý zcela zbytečně) proteče za jeden den. Polemiku o tom, co je a co není zbytečné, pominu, protože žádné objektivní kritérium neexistuje. Potřeby jsou výsostně individuální záležitostí, ačkoli se nám soudruzi čtyři dekády snažili vtlouci do hlav něco zcela jiného.

Daleko více mě zaráží manipulativnost, s jakou Český rozhlas k experimentu a zejména interpretaci jeho výsledků přistoupil. Nijak nezpochybňuji, že vychovat kus hovězího dobytka znamená i spotřebu poměrně velkého množství vody, dokonce bych i věřil, že plátek hovězího znamená deset plných van. Co si ale z takové informace máme vzít? Že nemáme jíst hovězí? Máme přejít na veganství? Proč? Protože rostliny nepotřebují vodu? Nebo sice potřebují, ale to nevadí, protože to jsou přece ty hodné rostliny?

Totéž platí pro informaci, že napuštění všech bazénů v Česku znamená výtoč vody, kterou Češi spotřebují za rok a pět měsíců. Co jako s tím? Napouštějí se snad bazény každý den? Ne! Dokonce se některé z nich ani nenapouštějí každý rok. A i kdyby ano, znamená to, že vodu z bazénů jen tak bez užitku vylijeme? To však jsou otázky, na které hoši v Českém rozhlasu odpověď nehledají.

Stejně tak nezazněla informace o tom, kolik vody průměrný Čech skutečně spotřebuje, a už vůbec ne o tom, jaký je dlouhodobý trend. Dovolím si tedy tyto informace doplnit. V roce 1989 činila spotřeba vody na osobu a den zhruba 170 litrů. V loňském roce necelých 88 litrů. To jsme téměř na polovině.

Přitom to není důsledek žádných úředních regulací. Nejúčinněji spotřebu čehokoli reguluje jeden jediný parametr a tím je cena. Zatímco před listopadem1989 stál kubík vody 80 haléřů, dnes za něj platíme běžně i více než stokorunu. Voda zdražuje, její spotřeba klesá. Přesto se nám zde stále snaží vnutit, že neklesá dost, protože hovězí nebo domácí bazén je v očích někoho nadbytečný luxus. Jen čekám, kdy si nějaký veřejnoprávní génius všimne, že člověk je ze 70 procent složen z vody, a tak je zapotřebí regulovat populaci, protože ve větším množství lidí je i vázáno více vody.

Ničeho se ale nebojme, vláda už sucho řeší. Jenže zcela jinak, než by bylo efektivní. Ostatně jako vždy, když něco řeší vláda. A tak namísto odbourání dotací na pěstování řepky (která doslova devastuje a odvodňuje krajinu) přišlo ministerstvo zemědělství a životního prostředí s dotacemi a kompenzacemi. Takže si každý pod okap postavíme plastovou nádobu, jejíž pořízení nám stát pěkně zadotuje, a zemědělci tak od státu dostanou peníze za zmařenou úrodu. Dotační kola se zkrátka musejí točit, i kdyby na vodu nebylo. Jenže o vodu tu jde až v poslední řadě.

Foto: Karel ŠANDA

Autor: Petr Musil