Sbohem, královici

13.10. 05:15 | Autor: Jaromír Slomek

Nové vydání Velké knihy českých pohádek Pavla Šruta je jistě událost radostná. Taková kniha (Euromedia Group, a. s., 320 stran; ilustrace Evy Frantové jsou blízké stylu jejího otce Karla Franty asi tak, jako byl výtvarný projev Aleny Ladové poplatný dílu Josefa Lady, ale to dětem samozřejmě nevadí) by měla být v obchodech trvale. A doma všude tam, kde je z ní komu předčítat.

Očima Jaromíra Slomka. Pan Šrut samozřejmě nepředstírá, že uvedené texty vymyslel, poctivě přiznává, že "pročítal všechny klasické i lidové české pohádky", a v závěrečné ediční poznámce předkládá "nejdůležitější prameny", totiž Národní báchorky a pověsti Boženy Němcové, 2. vyd. 1854-55, Pohádky, říkadla a hádanky z Bartošovy Kytice, 1901, Dvanáct pohádek z onoho světa Václava Říhy, 1921, Pohádky Václava Říhy, 1938, České pohádky Jiřího Horáka, 1921, Moravské pohádky Beneše Methoda Kuldy, 1957, České pohádky Karla Jaromíra Erbena, 1958, a Pohádky a pověsti z Rožnovska Beneše Methoda Kuldy, 1963. Výtce, že snad něco důležitého chybí, čelí převypravěč takto: "A pokud jsem nějakou - tu vaši oblíbenou - pohádku vynechal, však si ji najdete. Nebo vás sama někdy a někde potká." No dobře.

Podívejme se, jak pan Šrut s klasickými předlohami zacházel, a ukažme si to třeba na Erbenově pohádce Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Ta nás "sama potkala" naposledy roku 2013 ve svazku Kytice / České pohádky, vydaném péčí brněnského vydavatelství Host. Jak víme, v pohádce se také maličko veršuje. U Erbena takto: "Za železnou mřeží / na vysoké věži / černokněžník ji střeží." U Šruta už to nejsou tři verše, nýbrž jedna věta: "Ve vysoké věži, za železnou mříží - černokněžník ji střeží." Proč? Děti by si snad nevěděly rady s tvarem "mřeží"? Ale věděly! Po všechny generace od Erbenových časů tomu docela dobře rozuměly.

Podobné je to se slovem "královic". Tak nazval Erben syna starého krále, jenž po následníkovi chtěl, aby mu přivedl ukázat svou budoucí manželku. Ovšemže se dnešní dítě se slovem "královic" pravděpodobně dříve než u Erbena nepotkalo, není-li však beznadějně tupé, musí z kontextu jeho obsah pochopit. Avšak pan Šrut mu tuto chvilkovou záhadu odepřel: u něho je to prostě princ.

Jak vypadá Šrutova práce s předlouhou, ukažme si na několika souvislých větách. Nejprve Erben: "Tu zpozoroval královic, že jedno z těch dvanácti oken bylo zastřeno bílou oponou; i odhrnul tu oponu, aby viděl, co pod ní. A tu byla panna v bílém oděvu, stříbrným pásem opásaná, s perlovou korunou na hlavě; byla ze všech nejkrásnější, ale smutná a bledá, jako by byla vstala z hrobu. Královic dlouho před tím obrazem stál jako u vyjevení; a co tak na něj hleděl, srdce ho rozbolelo, i řekl: ,Tuto chci a žádnou jinou!', a jak to slovo pověděl, sklopila ta panna hlavu, začervenala se jako růže, a v tom okamžení všecky ty obrazy zmizely." A teď Šrut: "Poslední dvanácté okno bylo zakryto bílým suknem. Princ jen chvíli zaváhal. Pak závoj strhl. A spatřil obraz a na něm pannu ze všech nejkrásnější. Stála tu jako živá v bílých šatech, stříbrným pásem opásaná a se zlatou (sic) korunkou na hlavě. Ale neusmívala se jako ty ostatní. Byla bledá a oči měla smutné, jako by o pomoc volaly. / Při pohledu na ni se princi rozbušilo srdce a řekl: ,Tebe chci za ženu a žádnou jinou!' / A jak to vyslovil, všechny obrazy náhle zmizely, jen ta přesmutná panna zůstala, ale zdálo se, že po její tváři přelétl paprsek radosti." Proč se Erbenova panna začervenala "jako růže", zatímco panně Šrutově po tváři "přelétl paprsek radosti"? A možná ani to ne, vždyť se to jen "zdálo".

Když královic/princ potká Dlouhého, říká Erben o této hříčce přírody: "I začal se Dlouhý natahovat, tělo jeho kvapem rostlo, až byl tak vysoký jako ta jedle; pak sáhl pro to hnízdo a v okamžení smrštil se zas a královici ho podává." A Šrut: "A hned se začal natahovat, prodlužovat, dloužit, za chvíli byl vysoký jako ta jedle. Sáhl pro hnízdo a pak se zase začal kvapem zmenšovat a krátit a byl zase jako dřív." Když Šrutův Dlouhý rostl, trvalo mu to "chvíli", zatímco zmenšování proběhlo "kvapem". Erbenův Dlouhý naopak "kvapem" vyrostl, a když dosáhl na kořist, smrštil se "v okamžení". Je to jedno? Ano? A kde leží hranice tolerovatelných změn? Nikde?

K tomu, aby měl čtenář/posluchač radost ze Šrutova kultivovaného podání pohádek Hrnečku, vař!, Perníková chaloupka, Otesánek, O Palečkovi, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Princ Bajaja, Zlatovláska, Neohrožený Mikeš, O dvanácti měsíčkách, Chytrá horákyně a dalších a dalších, nesmí znát předlohy. Jen tak zůstane jeho potěšení nenalomené.

Autor: Jaromír Slomek