Chci vás následovat, pane prezidente

22.12. 05:15 | Autor: Jaromír Slomek

Můžeme si stokrát říkat, že nás životní příběh Gustáva Husáka nezajímá, a přece to není pravda. Zajímá nás, neboť je to svým způsobem i náš příběh, tedy příběh lidí, kteří tady žili, pracovali, smáli se i plakali za Husáka, vídali portrét "chudého chlapce, který se proslavil", ve školních třídách, na úřadech i na poštovních známkách, z novin, televize a rádia byli informováni, kdy koho přijal, kdy letěl do Moskvy či kdy poslal blahopřejný telegram ke státnímu svátku Mongolska. V normalizačním dvacetiletí zkrátka nebylo před Husákem úniku. A přece jsme toho člověka moc neznali.

Očima Jaromíra Slomka. Mladý historik Michal Macháček (nar. 1986) se rozhodl, že sepíše Husákův životní příběh, a taky to udělal. Péčí nakladatelství Vyšehrad vznikla rozsáhlá práce (631 str.), v níž je v chronologickém pořádku zachyceno snad vše podstatné z funkcionářovy politické kariéry a leccos i ze soukromí.

Rodák z Dúbravky u Bratislavy (dnes součást slovenské metropole) přišel na svět roku 1913 v chudé rodině a nedostal jméno Gustáv, nýbrž Augustín (jméno, které nosil už o tři roky starší sourozenec, jenž jako půlroční zemřel). Mateřskou lásku budoucí "prezident zapomnění", řečeno s Kunderou, nepoznal: maminku zahubila tuberkulóza, když mu byl rok, s macechou se rádi neměli. Promítla se tato skutečnost do jeho povahy? Jak by ne! Jisté je, že chlapec byl nadaný, inteligentní, vlastní houževnatostí dokázal přerůst prostředí, z něhož vyšel, a vymanit se z něj. Když na gymnáziu jako patnáctiletý psal školní práci nazvanou Prezidentu T. G. Masarykovi k 78. narozeninám, dospěl k formulaci: "Chci Vás následovat jako student i jako dospělý člověk." Pomyslel tehdy na Pražský hrad a lánský zámek?

Pan Macháček sleduje Husáka bedlivěji až od vysokoškolských studií, připomíná a cituje jeho publicistiku, prodlévá u Slovenského národního povstání a Husákovy role v něm, líčí politikovo poválečné politické angažmá a hlavně tu etapu Husákova života, o níž normalizační tisk psal jen takto eufemisticky (Tvorba 18. 6. 1980): "V důsledku nesprávné kritiky a vykonstruovaných obvinění z buržoazního nacionalismu byl v roce 1950 postupně zbaven všech státních a stranických funkcí, v únoru 1951 zatčen a na jaře 1954 v nezákonném procesu odsouzen. Po propuštění z vězení v roce 1960 pracoval tři roky v jednom bratislavském závodě."

Z archivů (i ruských) a ze vzpomínek pamětníků (to jsou ovšem i lidé jako Fojtík, Jakeš, Plevza, Štrougal, tedy sotva nezaujatí) vytěžil pan Macháček hodně informací, jimiž nasytil svou monografii psanou publicistickým stylem ("právničina", "hodil přes palubu", "pod permanentním sovětským drobnohledem" atd.). Stalo se mu však nakonec to, co se občas historikům děje: k objektu svého bádání je přinejmenším shovívavý, pokud se do něj dokonce nezamiloval. Například Husákem pronesená slova k dalším členům předsednictva ÚV KSČ "Nemusíme se milovat jako buzeranti, ale musíme soudružsky spolupracovat" označuje za "břitká, leč výstižná". To tedy pardon. Také pomíjí řadu jmen a skutečností, které prostě v poctivé monografii nazvané Gustáv Husák musejí být, například otevřený dopis Husákovi napsaný Václavem Havlem roku 1975 ("Vážený pane doktore..."). Jeho absence v této knize je nepochopitelná, protože výstižně pojmenovává to, co nejen v počátečních letech "normalizace" Husák jako generální tajemník ÚV KSČ ztělesňoval. Tu bychom chtěli vědět, zda ho Husák vůbec četl, zda uvažoval, že na něj odpoví, zda o něm s někým hovořil v soukromí atd. Pana Macháčka nenapadlo po tom pátrat. Nebo. Husák jako prezident, jak známo, jmenoval svého syna Jána čs. velvyslancem ve Finsku. Ani tuto drobnost nelze přejít mlčením. A jak se stalo, že na tolika stránkách ani jednou nepadne jméno papeže Jana Pavla II., Ronalda Reagana, Jaroslava Seiferta, Franze Josefa Strauße (s nímž Husák při své návštěvě SRN jednal) či kardinála Tomáška?
Zato se hodně dočteme o Biľakovi.

Husák, říká pan Macháček, "dokázal aktivně pobývat na veřejné scéně či v politickém zákrytu necelých šedesát let a v podstatě je na ní přítomen stále". No dobře. Když zemřel císař František Josef, napsal o něm v exilu Masaryk: "Lidé neměli důvod ho milovat a on neměl důvod milovat je." V Habsburkovi viděl TGM muže "omezeného ve svých sympatiích, reakčního v názorech, nezajímajícího se o ušlechtilé životní ideály". Není to náhodou i portrét Augustína Husáka?

Foto: ČTK , Neznámý

Autor: Jaromír Slomek