Sitkom slaví šedesátku. Televize ho přejala z rozhlasu

18.01. 08:50 | Autor: ČTK

Řada programových formátů, které dnes vysílají televize po celém světě, má své kořeny ještě v předtelevizních dobách. Předchůdce televizních pořadů je možné nalézt nejčastěji v rozhlasovém vysílání - tam se poprvé objevil jak přímý přenos, tak mýdlová opera nebo sitkom.

Pro nové médium se tak v USA na přelomu 40. a 50. let adaptovala řada úspěšných rozhlasových pořadů, mezi nimi i situační komedie Goldbergovi. Premiérový díl jednoho z prvních televizních sitkomů se na obrazovkách objevil před 60 lety, 17. ledna 1949.

Ke svým fanouškům se tehdy v nové podobě a po tříleté pauze dostal seriál, který od konce 20. let proslavil komičku Gertrude Bergovou. S příhodami židovské rodiny z nižší střední třídy, jež se snaží splynout s novým prostředím, se už prostřednictvím rádiových přijímačů identifikovaly miliony posluchačů a úspěch se opakoval i v případě televizní podoby seriálu.

Tenkrát bez smíchu

Goldbergovým, kteří na obrazovkách vydrželi do roku 1995, neuškodilo ani zařazení druhého z hlavních herců, Philipa Loeba, na černou listinu osob podezřelých z neamerické činnosti.

Dnešní sitkomy obvykle doprovází smích publika Seriál ale postrádal jednu složku, která je dnes samozřejmou součástí většiny sitkomů, a to smích publika. Tento doplněk sice byl známý už z rozhlasových časů, Gertruda Bergová ale jeho použití v televizi odmítla.

Goldbergovi se od dnešních sitkomů odlišovali také tím, že i na obrazovce zůstali autorským dílem Bergové - a ke všemu se zpočátku vysílal živě, což však nebyl autorský záměr, ale jediná použitelná metoda. Záznam vysílání byl totiž koncem 40. let teprve v plenkách, což je i důvod, proč se jen málo pořadů zachovalo do současnosti.

Časy se mění

Výroba současných sitkomů se od doby před 60 lety výrazně liší. Příprava na natáčení obvykle vyžaduje dobře fungující filmovou továrnu, která se v principu příliš neliší od produkce takové mýdlové opery. Tým scénáristů pod vedením hlavního autora připravuje scénáře, ve kterých se postupně ladí jednotlivé scény i gagy.

Poté se zkouší ve studiu - obvyklý sitkom se odehrává v několika málo dekoracích - a nakonec přijde na řadu samotné natáčení. To mívá v případě amerických seriálů dvě fáze.
Nejprve si herci i technici celý díl vyzkoušejí "na sucho" a pak přijde na řadu ostrá verze, která se většinou odehrává za přítomnosti diváků.

Pečlivý fanoušek sitkomů si totiž všimne, že místnosti mají jen vzácně čtyři stěny - místo jedné z nich bývá tribuna pro publikum. Diváci ve studiu sledují jednotlivé scény a jejich reakce se nahrávají. Smích, který je slyšet v televizi, totiž není na rozdíl od rozšířené představy umělý. Některé seriály se sice točí bez publika, ani v takovém případě ale není smích syntetický - nahrává se při zkušební projekci.

České pokusy

Zatímco v Americe nebo Velké Británii mají sitkomy velkou tradici (britské podobě se říká britkom), pokusy českých tvůrců skončily obvykle nevalně. Důvodem bylo obvykle to, že jejich tvůrci nerespektovali pravidla žánru - několik hlavních postav s výraznými charaktery, jednoduché prostředí, délka zhruba 20 minut a zejména důraz na gagy.

Taková normální rodinka "A je to vtipné?" byla z úst Marty Kaufmannové, spoluautorky sitkomu Přátelé, nejčastěji se opakující věta při přípravě tohoto veleúspěšného seriálu.

Nejpovedenějším českým seriálem tohoto druhu dodnes zůstává Taková normální rodinka z roku 1971 - ačkoli její tvůrci v té době o nějakém sitkomu neměli ani potuchy. Povedenější dílka, než jaká zatím vznikla v ČR, se dají nalézt například i v bývalé Jugoslávii, kde už třetím rokem slaví velké úspěchy sarajevský sitkom Lud, zbunjen, normalan (Bláznivý, zmatený a normální).

Na lepší časy se ale blýská i v ČR, od loňského roku totiž vysílá televize Nova seriál Comeback, jehož tvůrci prošli intenzivním školením a který si postupně získává přízeň diváků.

Foto: Profimedia, archiv

Autor: ČTK