V Česku začala stoletá vedra, plovárny střežila policie

25.07. 12:26 | Autor: Ivan Motýl

Vltavské břehy v pražském Podolí v čase až čtyřicetistupňových veder. U vody bylo dost síly i na sport. Snímek z časopisu Český svět z července 1911.

25. červenec 1911: Čtyřicetistupňová vedra vyhnala Čechy i Moravany k vodě. Plovárny byly přeplněny, v řekách se utopil nebývalý počet lidí. Další zemřeli po úpalech nebo je zabil blesk.

Právě před sto lety se vystupňovalo suché počasí, které českým zemím vládlo už od jara. I dnešní meteorologové považují léto z roku 1911 za nejteplejší za posledních nejméně 200 let. Vedra byla dokonce větší než při pověstném katastrofickém suchu v létě roku 1947.

České tropy

Ve stínu 38 stupňů Celsia, na slunci 46: takové bylo podle deníku Národní politika počasí v české metropoli v úterý 25. července 1911. Ze všech koutů monarchie také přicházely zprávy o prvních obětech tropických veder. "Zemřel slunečním úžehem. Z Plzně. (Původní zpráva). V poledne padl na Jikalce v Plzni stavební dělník 59letý Karel Fremund a vkrátku zemřel následkem slunečního úžehu."

Tropická vedra občas vystřídaly divoké bouře, vichřice a krupobití. "Blesk udeřil do zedníka. Z Kostelní Lhoty. Po děsném vedru, kdy teplo dosáhlo 37 stupňů Celsia ve stínu, snesla se prudká bouře. Blesk stíhal blesk a rachot neustával. Blesk sjel i do novostavby Na Pískách, kde zasáhl zedníka Kuchaře. Stav jeho je beznadějný. Několikrát udeřilo do mandelů na polích, které shořely. Hořelo i v sousedních vsích Pískové Lhotě a Klukách."

Postrach jménem parní lokomotiva

Lokomotivy byly v horkém létě roku 1911 postrachem rolníků. Jiskry zapalovaly suchou úrodu i trávu. Parní lokomotivy se staly postrachem zemědělců. Jiskry spadlé do vyprahlé trávy či obilí každý den zavinily stovky požárů. "Stroj nákladního vlaku zapálil u vesnice Milče blíže Nepomuku ječmen. Shořelo osm měr ječmene a nový žací stroj."

Národní politika z 25. července 1911 přinesla i následující zprávu: "Požáry polí a lesů jsou na denním pořádku. Lokomotiva vlaku č. 510, jedoucí z Lince do Budějovic, cestou třikráte zapálila: jednou mladý les a dvakrát suchou trávu."

Rolníci začali sčítat škody. Úroda byla prachmizerná a vyhlídky na zimu děsivé: "Zelená píce, kterou dobytek se krmí, není. Na místě luk a jetelišť holé sežehnuté suchopáry. Studny vysychají a stromoví schne. Každý hledí smutně do budoucna, jak bude, když není ani píce, ani slámy, ani zrna. Po jeteli zvaném strnišťák ani památky, ten úplně vyhořel. Jaká píce bude na jaře? Co s dobytkem? Prodává-li hospodář nějaký kus, řezník chce jej velice levně. Věru smutné vyhlídky do budoucna a naděje na déšť není."

Řepa a brambory zakrněly a vyrostly jen do velikosti ořechů. Sklizeň obilí byla třetinová, u chmele se čekal ještě horší výsledek.

Bitva o vstupenky na plovárnu

Vltavské břehy v pražském Podolí v čase až čtyřicetistupňových veder. U vody bylo dost síly i na sport. Snímek z časopisu Český svět z července 1911. Velkoměstské plovárny byly přeplněné takovým způsobem, že před branami koupališť se lidé rvali o vstupenky. "Z Vídně. 25. července. (Zvláštní tel.). Zde došlo k dalším případům slunečního úžehu a smrti z vedra. Plovárny jsou tak přeplněny, že přestalo vydávání lístků. Zástupy obléhají plovárny a na plovárnu v Císařských mlýnech se stal bouřlivý útok, jejž policie stěží odrazila."

Kdo se nedostal na plovárnu, šel se svlažit do řeky, přičemž se neobvykle zvýšil počet utonulých. Jen v Dunaji v okolí Vídně se 24. července utopilo osm lidí, vesměs mladíků a často i vídeňských Čechů, mimo jiné osmnáctiletý sluha Bedřich Bareš, jedenadvacetiletý čalounický pomocník Stanislav Černý a dvaadvacetiletý kovodělník Jan Šabek. Přecpané byly i pražské plovárny, takže většina Pražanů se chladila ve Vltavě.

Úmorná vedra postihla celou Evropu. Takto třeba zněla telegrafická zpráva Lidových novin z Anglie: "V Anglii panují strašná vedra. Ze všech stran docházejí zprávy, že sluneční úpal vyžádal si mnoho lidských životů." Z Berlína přišla konkrétnější informace: "Z Berlína, 24. července. Zde zemřely slunečním úpalem 4 osoby."

Foto: archiv

Autor: Ivan Motýl