Surovou rvačku o levné maso rozháněla policie

21.10. 10:30 | Autor: Ivan Motýl

Maso z domácího trhu bylo v roce 1910 nekřesťansky drahé, proto byl pokusně zahájen dovoz masa z Argentiny.

21. říjen 1910: Dva roky se poslanci parlamentu snažili prosadit dovoz levného argentinského masa. Když bylo konečně z jihu Ameriky přivezeno, strhly se o lacinou potravinu surové rvačky. Rozzuřené zákazníky, na které maso nezbylo, musela rozhánět policie.

"Maso! Maso! bylo heslem všech," líčily dobové noviny počátek hromadné rvačky na vídeňských jatkách. Co se vlastně stalo?

Degustace na radnici

Čeští a moravští sedláci nemínili prodávat maso pod cenou. Habsburská monarchie trpěla už třetím rokem potravinovou krizí a ceny jídla na trhu neustále stoupaly. Hlavně socialističtí poslanci v říšské radě proto řadu měsíců naléhavě navrhovali, aby stát zrušil některé celní bariéry a umožnil bezproblémový dovoz levného masa ze Srbska, Bulharska či z Argentiny. Stát nakonec povolil import argentinského masa a první zásilka z jihu Ameriky dorazila do Vídně v pátek 21. října 1910.

Městská rada vídeňská si vyžádala, aby z části masa upravili kuchaři "oběd na zkoušku". Degustace radních měla prověřit kvalitu potraviny, které mělo v nejbližších měsících zaplavit krámy ve Vídni, Brně, Praze, Plzni a dalších velkých městech v zemi, v nichž byla potravinová krize nejcitelnější. Oběd se měl konat v sobotu 22. října, jenže tentýž den bylo 900 kilogramů jihoamerického masa uvolněno i pro vídeňský trh.

Davy u jatek

Zpráva o rvačkách kvůli argentinskému masu. Vídeňské hospodyňky nezaváhaly. Už od pátečního večera vyčkávaly ve frontách u městských velkojatek, kde se mělo maso prodávat "k ochutnání vídeňskému obecenstvu". Postupně se jich sešlo několik tisíc, další hordy zákazníků přijížděly na bicyklech z venkova. Nervozita stoupala a policie byla vyzvána k bdělosti.

"Již dávno před otevřením tržnice shromáždily se tam obrovské zástupy lidí. Když byl obchod zahájen, došlo ke rvačkám a pustým výtržnostem," popisoval událost tisk. Policie sotva dokázala ochraňovat prodejce. „Když obchod byl zahájen, strhly se divoké řeže. Zaměstnanci na jatkách nemohli čeliti návalu kupců. Půl hodiny po zahájení prodeje nebylo na velkých jatkách ani sousta argentinského masa."

Policie zasahuje

V tu chvíli byla nad jatkami vyvěšena cedule "vyprodáno". Jenže na místo mířily další davy Vídeňanů i venkovanů. "Vyvěšení tabule té dalo podnět k novým, ještě pustějším scénám," popisovali konflikt žurnalisté. Na místě zasahovala policie, která se srocené davy u jatek rozhodla rozehnat. To se jí po dařilo až po několika hodinách.

Přední hovězí z jihoamerického skotu se ten den prodávalo za korunu a čtyřicet haléřů, zadní bylo o dvacet haléřů dražší. V běžných městských řeznictvích stálo hovězí od rakouských či českých sedláků asi od dvacet procent více.

Zda ale nakonec došlo na plánovanou degustaci jihoamerického masa vídeňskými radními, už tisk neuvedl.

Bída pražského dělnictva

Masa na trhu bylo dost, ovšem hlavně hovězí bylo drahé. Dobytčí trh v Plzni. Dovoz argentinského masa byl také důsledkem četných demonstrací dělnictva, jen během podzimu 1910 se konaly nejméně dvě velké manifestace i v Praze. Lidé žádali "zrušení celních šraňků pro dovoz obilí a mouky, dobytka a masa k nám". Sociálnědemokratičtí předáci dělnictva za potravinovou krizi vinili především ochranářské praktiky českých agrárníků. Agrární strana se totiž v parlamentu stále snažila mařit dohody s balkánskými či zámořskými státy o dovozu levného masa či o dočasném zrušení obilních cel na polské obilí.

Drahota masa měla nepříznivé důsledky na výživu v rodinách. "V rodinách, kde přednosta domácnosti přináší průměrnou a podprůměrnou mzdu, naprosto vymizelo požívání masa, ba povážlivě redukuje se konzum chlebovin a mléka," uvedlo sociálnědemokratické Právo lidu. Zjištění se opíralo o výsledky rozsáhlé ankety mezi pražskými dělníky, na níž odpovědělo přes 1000 respondentů. Z dotazníků vyplynulo, že pražský lid je na tom mnohem hůře než před pěti lety v roce 1905. "Je to obraz postupujícího zbídačení," poznamenal deník.

Foto: archiv

Autor: Ivan Motýl