Stavbu bitevních lodí čeští poslanci odmítli

25.10. 09:00 | Autor: Ivan Motýl

Bitevní loď Viribus Unitis. Proti stavbě této lodi se 25. října 1910 postavil poslanec Masaryk.

25. říjen 1910: Žádost armády o uvolnění financí na stavbu bitevních křižníků poslanci parlamentu odmítli. "Nutno poukázati na nepříznivé finanční poměry státu," zdůvodnil negativní postoj poslanec Masaryk.

Každá nová bitevní loď nejmodernějšího typu dreadnought by totiž vyšla státní pokladnu na 60 milionů rakouských korun. To byla částka zhruba srovnatelná s dnešními šesti miliardami českých korun.

Předražená jako dálnice

Bitevník Viribus Unitis v plné kráse. Pancíře z Vítkovic, zbraně z Plzně. Masaryk se především podivil, proč má stavba jedné bitevní lodi stát 60 milionů, když Angličané dokážou dreadnought postavit za 48 milionů. "Anglické železo je lacinější a výkonnost dělníků větší," vysvětlil Masarykovi předseda rakouské vlády Richard Bienerth.

Profesor odvětil, že stavbu předražují především lichvářské ceny Rothschildova ocelářského impéria v ostravských Vítkovicích, které dodává pancíře k lodím. "Jak má vypadat Rothschildova vlajka, pod níž se vlastně budou lodě spouštěti na moře?" ironicky se optal premiéra poslanec Masaryk. Předražené dálnice v současném Česku jsou tedy jen pokračováním korupčních tradic z dob rakouského mocnářství.

Jednání s admirálem Montecuccolim

Dreadnoughty rakouské armády, lodě Prinz Eugen, Szent István, Tegetthoff a Viribus Unitis. O stavbě nových válečných křižníků nejnovějšího typu jednala delegace poslanců rakouského parlamentu s ministerským předsedou Richardem Bienerthem a velitelem rakousko-uherského námořnictva admirálem Montecuccolim v úterý 25. října 1910. Již v létě 1910 totiž armáda zahájila stavbu první pancéřované lodi typu dreadnought, která měla nést dvojnásobnou výzbroj oproti starším válečným bitevníkům. Habsburská říše se tak chtěla kvalitou námořního loďstva vyrovnat flotile německé či britské.

Projekt ovšem nebyl požehnán poslanci říšské rady, proto si premiér pozval zástupce parlamentu, aby vyjednal jeho zpětné schválení. Většina delegátů nové bitevní lodě odmítla. Například poslanec Václav Klofáč z České strany národně sociální (a zakladatel této strany) prohlásil: "Jsem proti stavbě dreadnoughtů. Zbrojením na moři vyvoláváme pouze zbrojení jiných států. Jak dlouho dnes tyto závody vydržíme, nikdo dnes neví."

České moře a zlaté české ručičky

Další z bitevníků rakouské flotily - Prinz Eugen. Byla to nicméně krásná doba, když poslanci ze suchozemských Čech mohli rozhodovat o bitevní flotile ve Středozemním moři. A když v rakouském námořnictvu sloužily stovky českých mariňáků. To se líbilo i poslanci agrární strany Františku Udržalovi. "Jsem přesvědčen, že máme zapotřebí loďstva," řekl při setkání s premiérem. Přesto se i Udržal nakonec rozhodl financování projektu nepodpořit vzhledem k žalostně napjatému státnímu rozpočtu.

Armáda však měla v té době výsadní postavení v zemi. Stavba dreadnoughtů se nezastavila a do vypuknutí první světové války vlastnilo mocnářství už čtyři pancéřové dreadnoughty (Prinz Eugen, Szent István, Tegetthoff a Viribus Unitis).

Jako první byla od července 1910 stavěna loď Viribus Unitis (jméno lodi bývalo heslem císaře Františka Josef I., v překladu Spojenými silami). A de facto šlo o díla českých inženýrů a českých fabrik, vždyť výzbroj dodávala plzeňská zbrojovka Škoda, pancíře Vítkovické železárny a pražská strojírna Kolben elektromotory, dynama, světlomety a další zařízení.

Smutný konec dreadnoughtu

Pancéřová loď Viribus Unitis byla na moře spuštěna v červnu 1911. Po většinu svého "života" ale stála zakotvená v přístavu v rakouské Pulji (dnes Chorvatsko). Válečných operací se prakticky nezúčastnila a na konci října 1918 byl dreadnought předán císařem Karlem I. národní gardě nově vzniklého státního útvaru - Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Už 1. listopadu 1918 pak Viribus Unitis potopilo italské námořnictvo. I se čtyřmi sty členy posádky na palubě, což byla nesmyslně děsivá hromadná smrt na samém konci války.

Foto: archiv

Autor: Ivan Motýl