Česko má novou vládu. Exministři dostali brilianty

09.01. 12:35 | Autor: Ivan Motýl

Velkokříž Lepoldova řádu s brilianty. Ten dostali 9. ledna 1911 někteří exministři padlé vlády premiéra Bienertha.

9. a 10. leden 1911: S odstupujícími členy vlády premiéra Richarda Bienertha se císař František Josef I. rozloučil velkolepě. Obdaroval je brilianty.

Vláda premiéra Richarda Bienertha padla 12. prosince 1910. Už v pondělí 9. ledna 1911 ale císař František Josef I. jmenoval nový kabinet. Podoba nové vlády "pro Království české a země na říšské radě zastoupené", jak rakouský kabinet označovaly pražské Národní listy, české politiky zklamala.

Současník by ale ocenil, že ministrem zemědělství se stal zkušený statkář, nikoliv absolvent dopravní školy a starosta města jako ve vládě Petra Nečase. A ministrem železnic byl před sto lety jmenován uznávaný železniční odborník, nikoliv šéf bezpečnostní agentury.

Poučení pro Petra Nečase

Zámek v Plavči u Znojma, odtud vzorně řídil svůj velkostatek nový ministr orby Vojtěch Widmann. V porovnání se současným politickým kabinetem premiéra Petra Nečase to byla vláda spíše odborná, ve vládě totiž sedělo i několik profesorů evropského věhlasu.

Například nový ministr železnic Stanislav Glombiński (narozen 1862) byl absolventem finančních věd na lvovské univerzitě, jenž další profesní život zcela věnoval vědecké práci "v otázkách dopravně-technických" a odborné práce profesora Glombińského získaly mezinárodní uznání.

Designovaného ministra financí Leona Bilińského vystřídal v nové vládě Robert Meyer (narozen 1854), prezident statistické ústřední komise a vyhlášený profesor národního hospodářství na vídeňské univerzitě.

Ministrem orby se stal velkostatkář Vojtěch Widmann. Jak zdůraznila Národní politika, Widmann "vzorně a osobně vede správu svých velkostatků Plavče u Znojma a Nalžovic u Sedlčan". Jaký to rozdíl oproti současnému ministru zemědělství Ivanu Fuksovi, který vystudoval Vysokou školu dopravní, pracoval u dopravních podniků a posléze byl starostou.

Politik jen na vnitru

Celoživotní politik usedl před sto lety pouze na exponované křeslo ministra vnitra. Max Wickenburg (narozen 1857) byl synem tajného rady a už v pětadvaceti letech byl okresním hejtmanem. Záhy to dotáhl na dvorního radu v Linci, načež působil jako přednosta odborů na různých ministerstvech ve Vídni.

"Nové ministerstvo je však jen ze starého přešité, a to velmi nakvap, jak se říká, horkou jehlou. Mistr krejčíř, jenž je právě přešil, ví asi nejlépe sám, že se s ním příliš chlubit nemůže, poněvadž mu schází to nehlavnější: důvěra a spokojenost většiny národů," kritizovaly Národní listy podobu nové vlády.

Přešitá vláda

Do nové vlády usedl i staronový ministr zeměbrany Georgi (vlevo) a již osvědčený ministr kultury a vyučování Stürgkh. "Přešitou" vládu vedl premiér Richard Bienerth, který byl i ministerským předsedou vlády předchozí. Nový kabinet měl včetně premiéra jedenáct ministrů, ovšem jen šest nových tváří.

Původní Bienerthův kabinet se opíral o parlamentní většinu sestavenou z německých nacionálů, křesťanských sociálů a o celý polský klub. Češi byli v opozici a nabídku podílet se nové Bienerthově vládě odmítli. Komentátor Národní politiky to vyjádřil nekompromisně: "Češi nemohou vystupovat jinak než opozičně."

Čeští politikové byli ochotni vstoupit do vlády, pokud by se podařilo posunout kupředu jednání české a německé politické reprezentace. Ta se týkala zemského zřízení, volebních řádů, jazykových otázek či krajského zřízení, ovšem kvůli nepřekonatelným rozporům uvízla jednání na mrtvém bodě. A nečinný byl kvůli tomu i parlament Království českého v Praze.

Přesto se v nové vládě objevil i jeden Čech, byť prezentovaný nikoliv jako politik, ale jako český úředník. Ministrem veřejných prací se stal Karel Marek, rodák z Pátku u Poděbrad. Absolvent techniky Marek se nejprve uplatnil ve Škodových závodech v Plzni, načež se stal uznávaným odborníkem na železniční dopravu, jenž přednášel na železničních kongresech po celém světě. Doma získal post náměstka ředitele rakouských drah ve Vídni a ze své pozice inicioval výstavbu rafinérie v Drohobyči na Haliči i průmyslové zužitkování českého hnědého uhlí, které se "dosud téměř neužívalo", jak uvedla Národní politika v biografickém portrétu nového ministra Karla Marka.

Odstupující šestici ministrů (ministr vnitra Guido Härdtl, ministr orby Josef Pop, ministr železnic Ludwig Wrba, ministr veřejných prací August Ritt a ministr pro haličské záležitosti Ladislav Dulęba) však císař František Josef I. v pondělí 9. ledna náležitě odměnil.

Brilianty pro viníka pádu vlády

Ministr spravedlnosti Victor Hochenburger pád vlády přežil a stal se i ministrem nového kabinetu. Každému z končících ministrů předal císař osobní poděkování a císařský řád. Tak například odstupující ministr financí Leon Biliński, politik polské národnosti, byl dekorován velkokřížem řádu Leopoldova s brilianty, což byl nejvyšší stupeň tohoto vyznamenání (německy Österreichisch-Kaiserlicher Leopold-Orden). Pokud byl totiž řád udělen "s brilianty", šlo o zvláštní výraz panovníkovy přízně. Brilianty převzali i někteří další exministři, ostatní se museli spokojit s křížem I. třídy Leopoldova řádu.

Osobní císařova poděkování ministrům přetiskly v úterý 10. ledna 1911 všechny české listy. Například list předaný Bilińskému zněl následovně: "Milý dre ryt. Biliński! Sprošťuji Vás na Vaši žádost v milosti úřadu mého ministra financí. Vzpomínám rád vynikajících zásluh, kterých jste si za své mnohaleté působnosti ve věrně osvědčené oddanosti získal, a vyslovuji Vám za to opětné své nejplnější uznání a své nejvřelejší díky. Ve Vídni, 9. ledna 1911, František Josef v. r."

Biliński byl přitom hlavním viníkem prosincového pádu vlády, když neustál tlak polských poslanců z Haliče v rakouské říšské radě (parlamentu). Ti na půdě sněmovny neústupně trvali na požadavku realizace kanálu Dunaj-Odra-Visla. Biliński napřed poslancům sliboval, že práce na vodní cestě budou neprodleně pokračovat, ovšem koncem roku 1910 přiznal, že projekt je pro chřadnoucí státní pokladnu příliš drahý (původní rozpočet na vybudování kanálu stoupl z plánovaných 750 milionů rakouských korun - dnešních asi 75 miliard korun - na 1200 milionů).

"Buď neprodlenou stavbu kanálu dunajsko-odersko-viselského kanálu, nebo hlavu Bilińského," žádalo v prosinci všech 70 polských poslanců v parlamentu. Peníze na kanál ale monarchie opravdu neměla, tak "padla hlava" ministra financí. A s ním i celý kabinet.

Foto: archiv , Obecní úřad Plaveč

Autor: Ivan Motýl