21. 8.: Legendy o invazi, mračení z Hradu, mlčící KUN

21.08. 11:05 | Autor: Ondřej Štindl

Vzpomínky na invazi, fotografie invaze, analýzu dopadů invaze, rozhovory o invazi. Taky zprávy o leteckém neštěstí v Madridu a včerejším fotbale ve Wembley. Modelka Petra Faltýnová se vdávala, já tam nebyl, ale po přečtení bulvárních deníků si připadám, jako kdyby se stalo.

Čtyřicet let po sovětském útoku na Československo Zbyněk Petráček v Lidových novinách kriticky pohlíží na legendu, kterou si lidé o invazi vytvořili. „K základním rysům české mytologie patří kult oběti. Češi se rádi vidí v roli poražených spravedlivých, nevinných, kteří končí mučednicky, a Sověty vedená invaze byla toho ideálem. (...) Byli jsme v tom nevinně (chtěli jsme jen svobodu slova a demokracii), nedali jsme žádnou příčinu k zásahu (vše bylo v režii komunistů), a tak jsme se logicky ani nebránili. Tahle logika se stala legendou srpna 1968. Vidíme za ní i mýtus Jana Husa a Milady Horákové. Horáková je vůbec prototypem českého hrdiny: nevinná, nespravedlivě odsouzená, hladce popravená - žádná potížistka jako třeba bratři Mašínové. Kristovský motiv pak této mytologii dodává Jan Palach, který svým upálením na sebe vzal vinu za nás všechny."¨

V Mladé frontě Dnes píše Luděk Navara o mýtech, které se vytvořily kolem postojů československé armády v době invaze. Připomíná, že v srpnu 1968 neexistovala šance se útoku aspoň trochu úspěšně bránit. „Nenechme se zmýlit vyprávěním bývalých velitelů o tom, jak byli v srpnu '68 připraveni vystřelit, vyjet z kasáren, osvobodit toho či onoho politika... Skoro to vypadá, že jen náhodou nevystřelili. Náhoda je však nejspíš přesně opačná: náhodné se totiž zdají ty situace, v nichž velitelé a obyčejní vojáci prokazují odvahu a statečnost. (...) „... Pouhý rok poté, co českoslovenští vojáci zůstali při srpnové invazi uvězněni v kasárnách, zasahovali jejich kolegové (či oni sami) proti bezbranným civilistům při prvním výročí okupace v srpnu 1969."

Jiří Hanák v Právu píše o selhání reformistického vedení tehdejší KSČ. „V prvních dnech srpnové okupace selhalo vedení státu, občané nikoliv. Byly to erbovní dny občanské společnosti. Vedení státu podepsalo v Moskvě protokol, hanebnější než ten, který o třicet let dříve podepsal v Berlíně prezident Hácha. V tom berlínském alespoň nebyl pasus zavazující okupanty milovat. V tom moskevském byl."

Historik Jiří Suk na stránkách velmi obsáhlé přílohy, již výročí okupace věnovaly Hospodářské noviny, zkoumá mýty osmašedesátého roku. Píše i o svobodě tisku, která tehdy nakrátko zavládla. „Tehdejší společnost nepoznala únavu z absolutní svobody slova a bezmezné mediální marnotratnosti. Jistě by k tomuto stavu dospěla. Přece jen svoboda slova v roce 1990 zdaleka nedosahovala takové kvality jako v roce 1968. Porovnejte úroveň veřejného diskursu v obou zlomových rocích a budete překvapeni dutostí veřejného mínění po sametové revoluci. Vyvzdorovat si svobodu je něco zcela jiného, než na ni čekat."

Vláda se solidarizovala s Gruzií a pošle tam humanitární pomoc. Prezident Klaus včera ještě před jednáním vlády dal najevo, že řekne-li kabinet to, co později řekl, bude to Klaus mít za „žalostné" a bude se na vládu „mračit". Podobně jako Klaus vidí věc v komentáři pro Právo Jan Keller, vláda podle něj pomáhá nastolit „světový neřád", v němž platí pouze právo silnějšího. „Stali jsme se členy spolku přátel Gruzie. Malý stát je nám jistě stokrát sympatičtější než cizí velmoc. Proč se ale hlásit k přátelství s režimem, který napadl jisté etnikum na svém území hned první noc poté, co s jeho představiteli podepsal dohodu o příměří."

Na prezidenta, který anoncoval mračení se, se z podhradí mračí Petr Placák. V závěru svého textu o osmašedesátém pro Lidové noviny píše: „Prezident Václav Klaus z nové eskalace letité, ba staleté agrese Ruska proti svobodomyslným národům na Kavkaze obvinil Tbilisi. Slovy, že odpovědnost Gruzínců za vyvolání války je „neoddiskutovatelná a evidentně fatální", zvedl ve střední Evropě ruku ulízaný pionýr, který žaluje výchovnému ústavu v Moskvě: Až budete chtít zase vyučovat poslušnosti národy střední Evropy, můžete se mnou najisto počítat."

V Praze se dnes večer začne opravovat most na Jižní spojce, automobilová doprava v hlavním městě by tak konečně mohla dostat ránu z milosti. Lidové noviny o situaci referují pod výstižným titulkem „Přípravy na kolaps vrcholí". Minulé zkušenosti mě snad opravňují k naději v to, že kolaps bude připraven dobře a bude stát za to.

Byla mi právem vytýkána nedůslednost v referování o dramatických peripetiích příprav na svatbu Ivety Bartošové s Jiřím Pomejem. Na pomoc přichází Blesk, kde v titulku čtu znepokojivou otázku: „Přicválá Pomeje k oltáři na koni?" Ženich velkoryse ponechává rozhodnutí na čtenářích, mohou redakci posílat esemesky (KUN ANO, KUN NE). A co na to KUN? Nikdo se ho, pochopitelně, neptal. Jeho reakce by přitom byla zdaleka nejzajímavější.

Autor: Ondřej Štindl