18. 11.: Radikálové v útoku, anekdoty na pochodu

18.11. 11:30 | Autor: Ondřej Štindl

Na titulních stranách létají kameny a dělobuchy vyfocené během střetu neonacistů s policií v Litvínově, uvnitř vydání se strkají stoupenci a odpůrci amerického radaru na Národní třídě, zaznamenána je i přinejmenším sporná policejní razie ve squatu na Cibulce a související protesty - na české poměry docela živo. Obvyklý stav intenzivní idyly je možné si navodit čtením o činorodé aktivitě předsedy sněmovny Vlčka na poli dotování umělých trávníků v místech, kde by je jeden zrovna nečekal.

Bitka mezi radikály a policií je v novinách popisována dost zeširoka, pochopitelně. Deníky si všímají toho, že místní lidé na sídlišti v Janově stranili radikálům. Demonstraci sledoval i známý aktivista Ondřej Cakl, o svých zážitcích mluvil s Právem a Mladou frontou Dnes. Cituju z MFD. "Je vidět, že neonacisté v Litvínově, a hlavně v Janově získávají podporu. Viděl jsem, jak policisté udělali kordon a čekali na neonacisty. Přišli lidé, kteří tam žijí v panelácích, a otevřeli neonacistům dveře a nechali je utéct jinudy.(...) Po několika letech úsilí neonacisté cítí, že nacházejí podporu u veřejnosti. Doposud to většinou bylo tak, že uspořádali pochod, prošli městem, zaskandovali si, lidé máchli rukou a nechali je být a byl konec. Teď však cítí podporu od lidí. Oni slyší, že jim tleskají, oni cítí, že jim ta masa pomáhá. Naprostá většina ‚čumilů‘ byla protiromsky zaměřená. A také proti policistům."

Stejný deník v pražské příloze popisuje i mírné potyčky na Národní třídě, dění tam mělo trochu blíž k Homolkovým než k Rambovi. „Mezi rváče se vrhal i velitel městské policie pro Prahu 1, který si občas musel připadat jako učitel na základní škole. Na přeskáčku k němu totiž chodili žalovat demonstranti tu z jednoho, tu z druhého tábora. ‚Oni mi sebrali vlajku,‘ stěžoval si jeden. ‚Zničili mi transparent,‘ ukazoval prstem druhý."

Právo v té souvislosti promluvilo s místopředsedou KSČM Jiřím Dolejšem, ten „předpokládá, že na Národní třídě byli někteří členové strany spíše ze sympatií k aktivitě proti radaru. ‚Osobně vnímám potyčky za nesmyslný úlet, v tento den bylo zbytečné veřejnost dráždit,‘ řekl." O stranické příslušnosti demonstrujících proti radaru se toho člověk jinde moc nedozví. Pan Dolejš - z hlediska zájmů protiradarových aktivistů - možná propíchnul něco, co si měl nechat pro sebe.

Hospodářské noviny popisují značně rozkošný úkaz - fotbalové hřiště v Konicích na Prostějovsku. Má umělý trávník, který se po došlapu kopačky vrátí do původního tvaru, a vyhřívané střídačky. Aby taky nemělo, když bylo dotováno 35 miliony ze státních peněz. Z Konic pochází možná už dosluhující předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček, dotace byl přiklepnutá v době, kdy byl členem sněmovního rozpočtového výboru. „Peníze nezískal v rámci ‚porcování medvěda‘ - tedy při každoročním rituálu, při kterém poslanci všech stran přidávají do rozpočtu dotace pro své obce a k němuž se schyluje i letos. Pomohl je vylobbovat v roce 2006 rovnou na ministerstvu financí, které tehdy šéfoval Vlčkův stranický kolega Bohuslav Sobotka. (...) Vlček nechce své angažmá komentovat, ovšem koničtí sportsmeni jej chválí na potkání. ‚Byl ve správný čas na správném místě a to nám pomohlo,‘ řekl HN předseda fotbalového oddílu Sokol Konice Jaroslav Mazur v neděli při zápase B-týmu s Hvozdem. Nadšení konických fotbalistů nesdílí dvě starší dámy, které se později téhož odpoledne sešly u pultu jediného obchodu, který má v neděli v městečku otevřeno. ‚Kanalizaci Konice nemá, ale fotbalové hřiště ja. Tož přinde vám to normálni?‘ ptala se malohanáckým dialektem paní Ludmila." Bohužel přinde.

Nezávisle na tom se v komentáři pro MFD osobě pana Vlčka věnuje Miloš Čermák, píše, že bude-li post předsedy sněmovny vyhandlován pro Jiřího Paroubka, bude to jedině dobře. „Řekněme si to na rovinu: tenhle politik je chodící anekdotou. Není ničím jiným než špatně fungujícím strojem na řízení Sněmovny. Ve straně nereprezentuje žádný mocenský, a už vůbec ne myšlenkový proud. Má možná dobrou vůli vykonávat svou funkci svědomitě a dobře, ale zoufale mu k tomu chybí intelektuální kapacita i potřebné charizma. To se mnohokrát ukázalo a nejvýrazněji asi při prezidentské volbě. Jeho nemohoucnost a nepřipravenost byly k smíchu. Tehdy i při mnoha jiných příležitostech. Ale když ten smích v jednacím sále zazněl, bral to Miloslav Vlček jako nevděk a nespravedlnost. Jednou dokonce přímo řekl: ‚Zkuste si to sami.‘" Nějak jsem se z toho rozpřemýšlel a napadlo mě přitom, že být „chodící anekdotou" by vlastně nemuselo být tak špatné, možná lepší než být chodící přednáškou, chodícím paragrafem nebo dokonce chodící zprávičkou z černé kroniky.

Lidové noviny zkoumaly, kdo si oproti poměrům před rokem '89 nevíc pohoršil, a došly k tomu, že to jsou krmiči býků. „Krmič býků totiž patřil ještě v roce 1989 k vůbec nejlépe placeným profesím v Česku a plat krmiče byl v mnoha případech vyšší než mzda předsedy družstva. Takové a podobné excesy dokumentuje srovnávací statistika Českého statistického úřadu, zaměřená na vývoj cen od dob komunismu po současnost." Říká ta statistika něco o tom, jak si polepšili nebo pohoršili býci?

Na názorové stránce stejného deníku se dá najít reakce čtenáře na článek o přetížení české energetické sítě, které mělo hrozit kvůli vichřici v Německu. Redakce ho opatřila titulkem, který oslovil mého vnitřního infantilního šprýmaře: „Logika silných větrů". To je jedna z těch vůbec nejneúprosnějších logik. O tom žádná.

Autor: Ondřej Štindl