16. 10.: Moje verze udání na koleji, Hitlerovy krajinky

16.10. 11:41 | Autor: Ondřej Štindl

Další detaily kauzy kolem Milana Kundery, blížící se volby a hlasování o důvěře vládě, fotbal se Slovinskem, kus jsem viděl a bylo to přesně tak, jak včera psal deník Aha! - matka všech bitev.

Na první strany se dostalo včerejší prohlášení literárního historika Zdeňka Pešata, který si při čtení zpráv o příběhu agenta Dvořáčka a údajné roli Milana Kundery v něm vzpomněl na to, jak za ním - jakožto členem fakultního výboru strany - přišel Miroslav Dlask a oznámil mu, že jeho přítelkyni kontaktoval Dvořáček a že Dlask vše „oznámil na policii". Kupodivu si nemyslím, že by Pešatova slova (ponechávám přitom stranou otázku věrohodnosti svědectví - ne, že bych pana Pešata podezíral z toho, že nemluví pravdu, jistě říká, co si pamatuje, jiná věc ale je, jak moc jeho vzpomínka po šedesáti letech odpovídá tomu, co se skutečně stalo) Kunderu očistila - například jimi je vyvrácena teorie, podle níž se Dlask za Kunderu chtěl na policii nějak schovat, třeba proto, aby se o jeho udání nedozvěděla přítelkyně a pozdější manželka - v tom případě by to asi neříkal spolužákovi. Stejně tak vzpomínka profesora Pešata popírá až bláznivě krkolomnou možnost, že by zapsáním Kunderova jména do spisu policie kryla nějakého agenta StB. Samozřejmě ale to, co napíšu dál, jsou jenom moje spekulace. Z příběhu o velkém selhání, které může mít také nějakou tragickou dimenzi, se pro mě stává spíš příklad té nejvšednější upatlanosti totalitního režimu. Paní Militká řekne panu Dlaskovi o setkání s Dvořáčkem a o tom, že u ní má dávný známý na koleji přespat. Pan Dlask je v té době přesvědčený komunista a je si také plně vědomý toho, jak velký průšvih by z toho všeho mohl být. Kontaktuje pana Kunderu - ne jako přítele, se kterým se potřebuje poradit (není moc jasné, jak si byli blízcí, jestli se vůbec znali víc než jako lidi, kteří se čas od času potkají na koleji na chodbě), ale jako funkcionáře nějaké kolejní samosprávy, první instanci, jež by o takové události měla vědět - tady vycházím z informací Mladé fronty Dnes, která o Kunderovi už víckrát psala jako o kolejním „předákovi", deník to ovšem nijak nerozvádí, nevím, odkud se ta informace vzala a jestli je pravdivá. Dlask a Kundera jsou oba přesvědčení komunisté (Kundera v tu dobu sice je čerstvě vyloučený ze strany, ale to neznamená, že by nebyl „věřící", byť třeba s výhradami k některým aspektům dobové komunistické praxe, zásadní otřes té jeho víry přinesla až spisovatelova návštěva SSSR o čtyři roky později, v roce 1956 se do KSČ vrátil). Netrpí pochybnostmi ohledně toho, že „nepřítele" Dvořáčka je potřeba oznámit, že je to správné a morální. Navíc Kundera má jako funkcionář nějaké „služební povinnosti" a z toho titulu (stejně jako kvůli vědomí, že ze všeho nejméně teď potřebuje nějaký další průšvih, zvlášť když z toho minulého vyšel relativně lacino) žádné dilema neřeší, nemá ho. Oběma je jasné, že je potřeba jednat rychle - Dvořáček se má na koleji brzy objevit. Dva studenti si myslí, že je nutné informovat dvě struktury - samozřejmě policii a pak taky školní výbor strany. Na koleji se přeci všichni dozvědí, že u Ivy Militké na pokoji byla policie a někoho tam sebrala, je potřeba zajistit, aby soudruzi ze stranické organizace věděli, že mladý komunista Dlask se v té situaci zachoval přesně tak, jak od něho mohli očekávat. Nejde jenom o to, že chce dát „souvěrcům" najevo, že nezradil, pokud by o něm fakultní výbor začal nějak pochybovat, mohlo to pro Dlaska (a samozřejmě i pro jeho přítelkyni) mít docela vážné následky. Dlask a Kundera si pod tlakem času rozdělí „práci" - jeden půjde za policisty, druhý za komunisty. Esenbáci si u Militké na Dvořáčka počkají a seberou ho. Ex post o tom napíšou záznam, k soudu je ani tahat nemusejí - předmětem šetření přeci je Dvořáčkova dezerce, útěk do Německa a následný návrat ve službách Moravcovy organizace, ne to, že chtěl jednou přespat na koleji. Pro Milana Kunderu to tím skončí a vlastně se mu dá docela věřit, když říká, že si nic takového nepamatuje. Nebyla to věc, ve které by se nějak osobně angažoval, zvažoval ji a pak se rozhodnul, ale rutinní úkon funkcionáře, týkající se jemu v podstatě neznámých lidí - takové věci se dají zapomenout hodně snadno. To je strašná historka... Jejích protagonistů mi je ale dost líto, po desetiletích se z nich stali aktéři kauzy jakoby unikátní, ve skutečnosti ale byli jenom konformní součástkou nějakým (samozřejmě zrůdným) způsobem uvažující masy.

Tolik k tomu, co dneska píšu já. Teď zběžně deníky. V Hospodářských novinách píše Adam Drda právě o tom všedním udavačství, na jehož důkazy naráží při studiu různých archivních materiálů. „Když si člověk pročítá záznamy ze zásahů proti narušitelům hranic, s hrůzou zjistí, že dobrovolní udavači sehráli v poúnorovém totalitním systému zásadní roli. Na rozdíl od agentů StB nejsou registrováni v žádných seznamech, nevztahuje se na ně lustrační zákon, přijde se na ně většinou náhodou, při studiu určitého případu (‚vypadnou‘ ze svazku jako Kundera, občas nejsou ani jmenováni). Na rozdíl od agentů na ně StB nevyvíjela tlak, nevydírala, nelámala. Někdy jednali zištně či ze zášti, ale zpravidla nelze motiv vystopovat. Zabýváte-li se například kolektivizací nebo znárodňováním, je to velmi podobné: někdo udá souseda-kulaka, který chová načerno prase, pozorný bývalý zákazník udá bývalého živnostníka, který si schoval část majetku, domovnice udává nájemníka, ke kterému chodí v noci divní lidé. Udává se i v pracovních lágrech a ve věznicích, udavačství se stává - jako za protektorátu - běžnou součástí života společnosti." V tomhle kontextu a v souvislosti s pokračujícím globálním trendem zvyšování státního dohledu nad vším možným působí docela hrozivě titulek článku jihoamerického politologa Freda Ariase-Kingu na protější straně HN: „Češi, svět vás potřebuje". O Kunderovi ve stejném deníku obsáhle píše taky Pavel Kosatík. Vytýká Respektu, že se nezabýval různými možnými verzemi případu. Dost ostře útočí na spoluautora textu Adama Hradilka, který podle něj nevycházel z presumpce neviny a publikoval věc z důkazního hlediska nehotovou. Právo píše o obavách vězeňské služby o život Bohumíra Ďurička, podle deníku je držen stranou od ostatních vězňů. Píše se o tom i v bulvárních denících, tam se objevují i různé varianty věty, kterou měl Václav Kočka Ďuričkovi pošeptat těsně předtím, než ho Ďuričko zastřelil. Zjistit, co si šeptali dva muži, z nichž jeden je mrtvý a druhého zavřeli dřív, než se o tom stihnul šířit, to už je úplná investigativní akrobacie.

MfD otevírá textem o tom, že ČSOB přišla o pár miliard, je ale prý v pohodě, tak jsem taky v pohodě. Já i ČSOB budeme brzy v ještě větší pohodě, není proč o tom pochybovat. Ne všechny otázky minulosti zůstanou už navěky nezodpovězeny. Lidové noviny z titulní strany hlásí „Žádný mýtus, v Karlově mostě jsou vejce". Deník taky zaznamenává chystané vydání knihy Hitlerových akvarelů: „Mužem, který stojí za vydáním knihy, je Radomír Fiksa a jeho nakladatelství Sowulo Press. Už jen název nakladatelství je ale problematický. Sowulo je totiž šestnáctým znakem germánské runové abecedy a je překládáno jako slunce. Během druhé světové války si však nacistické Německo runu Sowulo přivlastnilo ve zdvojeném provedení jako nechvalně proslulý symbol jednotek SS." Docela nechutné. Na ve včerejších vydáních formulovanou otázku, zda je kniha „vůdcových" neumělých krajinek nebezpečná, odpovídám: V případě, že vám z hodně velké výšky padá na hlavu, tak nepochybně ano.

Autor: Ondřej Štindl